Pokusím se naznačit, že při rozumném pohledu (a informovanosti) je existence dívčích gangů ve Francii jaksi logicky pochopitelná, a bohužel také snadno mediálně zneužitelná.
Aniž bych chtěl umenšovat relativní nebezpečnost dívčích gangů na předměstích Paříže či negativní důsledky jejich „řádění“, jsem si jist, že v poměru k počtu obyvatel nejde o nic katastrofického. Deník Le Figaro si prý zadal studii, podle které ve Francii prudce roste počet dospívajících dívek se sklony k násilnému jednání: počet dívek obviněných z násilí vzrostl v posledních pěti letech více než dvakrát. To ale nevypovídá nic o tom, jestli jde o výjimky, nebo o trend, kterému je třeba věnovat mediální nebo dokonce celostátní pozornost.
Příčina jistě nebude v jakési přirozené agresivitě dívek. Podle odborníků chtějí pomocí násilí získat respekt u svých vrstevnic, ale i u chlapců. „Holka si musí zjednat respekt, pokud nechce skončit ve sklepě znásilněná všemi kluky z baráku,“ líčila jedna dívka své zkušenosti.
Krysa, zahnaná do kouta, zaútočí (přestože ve většině případů prostě uteče). Dívky se musí bránit a nenalezly ve svém okolí a prostředí jiný vzor než agresivní spolužáky.
Naznačím možné příčiny: mediálně adorovaná agresivita, následky nedávných, ale na některých předměstích Paříže a dalších velkých měst vlastně neustálých válek pouličních gangů chlapců (včetně už běžně zapalovaných aut), ale také hormonální revoluce, kterou musí projít mozek každé puberťačky, ale také medikalizované porody…
Zopakuji (cituji z knihy Louanne Brizendinové: Proč ženy myslí, jak myslí): „Ženský mozek má daleko negativnější poplašné reakce než mozek mužský. Ženský mozek dospívá o dva až tři roky dříve než mužský. Výkon mozku u některých žen kolísá zároveň s hormonálními změnami během jejího menstruačního cyklu. Zatímco např. ve dvanáctý den cyklu mají dívky (ženy) zvýšené verbální schopnosti, ve čtvrtém týdnu cyklu hladina hormonů strmě klesne a mozek začne toužit po jejich uklidňujících účincích: když je nedostane, začne být tak podrážděný, že se tento stav dá srovnat se záchvatem.
Prefrontální kůra náctiletých dívek dokáže fungovat normálně, není-li pod tlakem a má-li dobrý týden menstruačního cyklu. V této době může mít dívka schopnost úsudku odpovídající jejímu věku. Ale jakmile se během premenstruační fáze objeví nějaká stresová situace, zklamání nebo špatná známka, může to spustit přehnanou citovou reakci a nezvladatelné chování - ječení, práskání dveřmi…“ (nebo obrannou reakci, tedy např. vznik dívčího gangu, dodávám).
„Zklidnit rozpálenou amygdalu v dívčím mozku se může ukázat jako nelehký úkol. Mnoho dívek, dostane-li se do stresu, hledá řešení v drogách, alkoholu a jídle (nebo naopak jíst přestane),“ píše americká lékařka a psychiatrička, a pokud by žila na předměstí současné Paříže, dodala by …a také ve stále rostoucí agresivitě: „My holky jsme pořád agresivnější. Když sklopíš oči, znamená to, že jsi slabá. Je tu rivalita dívčích klanů… holky k tomu vlastně nutí kluci – tím, jak je nerespektují a podceňují. Myslí si o nich, že jsou slepice, který jen píšou úkoly a myjí nádobí. A to holky štve. Tohle pak dělají, aby si zjednaly respekt…“ říká sedmnáctiletá Marie.
Protože nové informace o tom, co se děje v mozku ženy, když se zamiluje, když prochází pubertou, když je těhotná nebo když rodí nebo kojí, jsou někdy až radikálně jiné a nečekané (po tolika stoletích lékařských, rozumějte, mužských omylů a iluzí), jsou nejprve odmítány.
Je ale jen otázkou času, kdy se přenese i k nám jak agresivita náctiletých na jedné, tak všeobecněji přijímaná znalost o rozdílech mezi mozkem ženy a muže na druhé straně.
Zatímco někteří (podobně kdysi nezvládnutými emocemi či pubertou dnes nažhavení) čtenáři a čtenářky v diskusích dští oheň a síru na posly (pro ně špatných, protože nečekaných) zpráv, dostávám i takovéto maily: Dobrý den, máme dvouletá dvojčata - kluka a holku. Je to tak, jak jste popsal v článku Proč ženy myslí... Máme doma názornou ukázku, jak funguje mužský a ženský mozek. Knihu si koupíme. Díky. Martin P.
„Jako rodiče teenagera musíme spoustu z toho, co nám řekne, ignorovat,“ radí i z vlastní zkušenosti Brizendinová, jenže říkejte to novinářům, pro které je jen velmi špatná zpráva tou nejlepší (rozuměj, tou nejčtenější a tedy nejvíce honorovanou). Tisk rád a zhusta přehlíží skutečné příčiny (a zveličuje případné následky).
Jako bychom si to nepamatovali z dob vlastního dospívání. „Vlna hormonů dokáže jako mávnutím kouzelného proutku proměnit milé dívky na velmi protivné. Stejně tak jako sexuální soutěžení, které je mezi náctiletými dívkami silné a velmi důležité. Toto soutěžení má různá pravidla, tolik odlišná od klučičích. Dívky mají potřebu se houfovat do part, ale na druhé straně tyto party pak mezi sebou válčí.“
A tak naznačím některé otázky, které si zatím ani francouzští, ani naši politici a zodpovědní nepokládají: Nebylo by tedy lépe pokusit se začít zjišťovat, o co skutečně jde? Co je příčina a co až následek? Nebylo by lépe nepodlehnout mediálnímu přehánění a neaplikovat autoritativně jen (mužskou) represi?
Pro pokročilé a nezaujaté čtenáře ovšem mohu zajít ještě hlouběji: Nebylo by lépe, kdyby náctileté dívky (a ženy) ve Francii, ale i u nás a kdekoliv jinde, cítily a užívaly si celospolečenský respekt (k menstruaci, těhotenství, mateřství, rodině)?
Mimochodem, to vše se (samozřejmě, až na menstruaci a další věci ženské) v principu týká i náctiletých „mužů“: nebylo by lépe, kdyby byly celospolečensky respektovány i jiné než stávajícími médii adorované mužské „kvality“ (peníze, sportovní a co nejrychlejší úspěch, alkohol, kouření, rychlá auta, politikové s milenkami a o generaci mladšími manželkami atd.) – tedy spíše rytířskost, tolerance a respekt k ženám všeobecně (už od doby předpubertální)?