„V duchu nejhorší stalinistické demagogie nejsou jeho (dobře „vyrešeršované“, pozn. aut.) výroky úplně v rozporu s pravdou, jen dělají z bílé černou“ píše nejen o něm vlivný britský politolog a publicista T. Garton Ash, a logicky (na téma dalajlama) dodává: „V dnešní době snad neexistuje na světě člověk, který by se tak jasně jako on oddával myšlence nenásilného řešení.“ Okomentuji demagogické nesmysly v původním článku, ocituji dva další autory a vzpomenu na dvě ukázky demagogie z mého života.
„Vyrešeršovat“ lze dnes, v éře bezbřehého internetu a googlu a dalších vyhledávačů, prakticky cokoliv. Účel světí i Kotrbovy prostředky. Letmým pohledem na jeho článek lze najít vyložené nesmysly: „Příští rok bude padesáté výročí dalajlamova letu z Tibetu do indického vyhnanství,“ tvrdí Kotrba, přičemž každé dítě, které vidělo film o dalajlamovi ví, že šel s kolegy přes Himálaj pěšky (tak jako desítky tisíc dalších tibetských vyhnanců). Tvrzení, že „podle New York Times byl každý pohyb dalajlamy při jeho pobytu v Americe rozplánován a naplánovan americkým státním departmentem. Představitelé města New York uzavřeli ulice. Televizní posádky z celého světa následovaly buddhistického kněze. A do každé zprávy nebo novinového příběhu zvládal vsunout požadavek nezávislosti Tibetu na Číně. Pardon. Autonomie…“ je typická demagogie, hodna Kojzarova psaní v někdejším Rudém Právu, převracející smysl těchto akcí (a čeští čtenáři by si měli pamatovat, co dokázalo dělat s fakty a fotografiemi zmíněné Rudé Právo). Použití titulku „Mýtus zvaný horolezec Harrer: Esesák učitelem dalajlámy“ má asi takovou vypovídací hodnotu, jako kdybych napsal (a dokázal to vyrešeršovanou fotografií Š. Kotrby) že autor je stalinista, protože nosí knír jako jeho guru. A dokazovat úmysl a laskavost čínských aktivit v Tibetu údaji, že „Tibet měl kdysi nevolnictví. Jednu z nejvyšších procent tuberkulózy a kojenecké úmrtnosti na světě. Dnes má 2,380 základních škol, spolu s několik odbornými školami, kde se učí v tibetském jazyce. Tibet má 2,623 lékařů, 95 městských nemocnic a 770 lékařských středisek. Železnici, která je v této výšce jako div světa.“ je demagogie na entou, přičemž my starší si dobře pamatujeme, jakých úspěchů jsme tady v socialismu dosahovali při boji se strýčkem Samem a agenty CIA mandelinkami a kolik tun oceli na hlavu jsme vyprodukovali.
Ani sám vydavatel Britských listů Čulík nedokázal přejít gró Kotrbových výplodů bez povšimnutí a údivu: „Přiznejme, že i když jistě lidé jako Richard Gere podporují svobodu pro Tibet z idealismu a dobré vůle (nevidím důvodu, proč tyto lidi ironizovat, jen proto, že se stali „úspěšnějšími“ než např. Štěpán Kotrba), je zjevné, že zahraniční politika Spojených států úsilí za svobodu v různých zemích světa, které USA podporují, využívá a možná i zneužívá ke svým strategickým cílům. Nemyslím však, že podpora osvobozeneckého boje různých utlačovaných komunit ze strany Spojených států je nutně vždy „zločinná“, sobecká či kontraproduktivní, jak to černobíle vidí Štěpán Kotrba.“ A musel samozřejmě (z pozice selského rozumu, který se panu Kotrbovi v tom všem rešeršování někam vytratil) dodat: „Tibeťané mají plné právo snažit se získat pro svůj národ svobodu a tvrdit, že na to právo nemají a že je jejich údělem být součástí Číny, jenom proto, že by jejich úsilí za svobodu mohla „zneužít“ nějaká mocnost, je obscénní… Je správné být ve střehu a poukazovat na to, že úsilí Tibeťanů o svobodu mohou Spojené státy zneužít. Nicméně to jejich úsilí nedelegitimizuje. Snažme se na svět dívat bez ideologických brýlí, ať takzvaně „pravicových“ či „levicových“. Realita je daleko složitější než ideologický mustr…“
To mnohem zajímavěji se na toto téma podíval Petr Bažant ve svém blogu. „Přesto se dalajlama brání jakémukoli násilí. A považujeme-li euro-americkou kulturu za kulturu vyrostlou z křesťanství, tj. učení Ježíše Krista, mělo by nám to být také blízké. Vždyť v evangeliu je psáno: "Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav druhou, a bude-li ti brát plášť, dej mu i košili" (L 6:29). Nebo: "Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě." (Mt5:41) Plnění těchto požadavků totiž otvírá novou situaci. "Proč?", bude se ptát tyran fackující svoji oběť, která se nebrání. Římský voják, který využil právo míle a vida, jak jeho oběť nese svěřený náklad i mílí druhou, se také možná zastaví s touž otázkou. Tato nová situace totiž rozbíjí zažitý stereotyp pána a raba…“
Jó, demagogie. Když jsem v připravoval cestu do Japonska (1979), rok jsem si vystřihával z tisku cokoliv o Japonsku. Měl jsem ve svém sešitě i řadu fotografií Japonců s rouškami na ústech a tehdy běžnými popisky, vysvětlujícími, že ti ubozí Japonci tak trpí znečištěným ovzduším, že musí mít roušky na ústech. Zatímco mí kamarádi tomu všichni věřili (vždyť to přece viděli na vlastní oči), já tomu uvěřit odmítal. A v Japonsku jsem pak zjistil, že když je Japonec nachlazen a kašle, aby byl ohleduplný k jiným a nenakazil je, nosí na ústech roušku.
Připomnělo mi to i situaci, kdy bytová komise před lety zkoumala, jestli skutečně žijeme jen v jednom pokoji. Měli jsme pod palandou na polici ohřívač vody a elektrický vařič. Do pořadníku jsme zařazeni samozřejmě nebyli, a já později v zápisu našel popis vybavení onoho pokoje: stůl, palanda, kuchyňský kout…
Byla to pravda? Byla. Moci vybírat z kontextu jen to, co se hodí, navíc vše viděno brýlemi účelu (a na vlně zdravého a svatého rozhořčení žurnalisty, který umí gúglovat), je daň a druhá strana mince internetové svobody. „Vyrešeršovat“ neznamená mít recht a realisticky popsat situaci.
Nenechejme si tedy (ani internetovými publicisty, kteří umí dobře rešeršovat) pošpinit nebo dokonce vzít onen původní dojem a pocit (nejen) z dalajlamy, že totiž, jak dodal T. Garton Ash : „Dalajlama představuje – a odvážím se říct, že i ztělesňuje – cestu k nenásilným řešením.“