Důležitost života v těle

K.Mak.: „Přestože je velmi nesnadné prožít život v odříkání na poušti nebo v klášteře, mnohem nesnadnější je "obléci Pána Ježíše Kris­ta." Vždyť nepečovat o tělo, nežít žádostem a nevyhovovat jim, to je pouhé napodobování Ježíšova života, jak se jevil při pohledu zvnějšku. Ale toto napodobování vnějšího vztahu Pána Ježíše k životu není ani zdaleka celým jeho vztahem k životu a hlavně ke zdroji života, k Bohu Otci. Aby se mohl takový vztah, jaký On měl k Otci, uskutečnit i u člověka, k tomu nestačí odejít jen na poušť nebo za zdi kláštera a ustavičně se modlit. K tomu nestačí ani vzdát se všech radostí tohoto světa. Je jisté, že právě zde ještě po dvou tisících létech hodně chybí k tomu, abychom Pána Ježíše správně pochopili a podle tohoto pochopení potom také ži­li.

            Ježíšův způsob života nebyl v žádném případě jednostranným způsobem života. Dovedl se radovat s radujícími a plakat s plačícími. Nikdy nebyl vzdálen ani jedněm, ani druhým. Vidíme ho zase­dat i k bohatým hostinám, i krmit hladovějící zástupy. Ani od svých apoštolů nechce, aby se jejich život lišil od života ostat­ních lidí. Proto odmítá námitky vznesené proti svému způsobu ži­vota a proti chování učedníků a nabádá své žáky, aby se radovali a netrpěli újmu, dokud jsou s ním protože by to vlastně bylo ne­pochopení smyslu jeho života, kdyby vedle něho žili lidé smutní, zatímco mají všechny důvody k tomu, aby se radovali, když věčný Ženich jejich duše je s nimi. Zase se tu v křesťanství až dodnes často chybuje v tom, že se nezná pravý řád hodnot. Všimněte si i v tomto úryvku z listu k Římanům, že sv. Pavel napřed mluví o probuzení ze sna a potom o způsobu života z toho vyplývajícího, napřed nabádá k obléknutí Krista a pak nabádá ke ctnostnému živo­tu. To samozřejmě nikterak neznamená, že by podceňoval vliv ctnostného a zdrženlivého života, nýbrž jen tolik, že zná řád hodnot, že zná postup, jímž je třeba se řídit. Neprocitne-li se napřed ze sna, neoděje-li se napřed člověk Ježíšem Kristem, marně se snaží žít podle Krista. Podaří-li se mu žít aspoň ctnostně a zdrženlivě, což ani zdaleka nepředstavuje žít podle Krista, stane se to za cenu strašných bojů, které mnohdy končí nejen ztrátou tělesného a duševního zdraví, ale mnohdy i ztrátou ideá­lu. Člověk se odřekne správného ideálu, protože zaměnil jeden z prostředků, ctnostný život za cíl, za oblečení Krista.

            A tu je také zdroj mnohého posměchu a neporozumění, kterého se dostává náboženství se strany atheistů a bezvěrců. Nemůžeme jim mít za zlé, že vidí rozpory mezi způsobem života křesťanů a jejich ideálem a domnívají se, že křesťané žijí dvojím životem, že sami sebe obelhávají, že předstírají, že jsou lepšími, než ja­kými jsou ve skutečnosti.

            Tito kritikové však dělají stejnou chybu, jaké se dopouštějí křesťané, kteří pohlížejí na Krista zvnějšku, aniž by oblékli Krista. Viní křesťany z přetvářky a zatím se v mnoha případech, než se křesťan smířil s pouhou přetvářkou, dlouho se poctivě, ale nesprávně použitými prostředky snažil o poctivý život podle křesťanských ideálů, ale nakonec zjistil, že je neschopen něčeho podobného a proto začal aspoň zachovávat zdání křesťanského života. Je to méně odsouzeníhodné než skutečnost, že ani nenašel cestu k duchovnímu probuzení, ani mu nebyla ukázána. Nemylme se, člověk může učinit dobré křesťanské předsevzetí k nejlepšímu způsobu ži­vota a může se dlouho marně snažit, aby tohoto způsobu dosáhl, aniž byl probuzen. Byl to jen úkon vůle.

            Tímtéž úkonem vůle sv. Pavel před tím, než ho Kristus probudil k životu v něm, pronásledoval křesťany a byl přítomen dokonce kamenování prvního křesťanského mučedníka, sv. Štěpána. Praví se o něm, že držel šaty těm, kteří sv. Štěpána kamenovali. A při tom žil podle židovských předpisů velmi ctnostným a bohabojným živo­tem. Dokud však neoblékl Pána Ježíše Krista, nebyl a nemohl být osvíceným hlasatelem Boha.

            Když však v něm začal žít Kristus, už jeho slabost přestala být znakem jeho povahy, neříká, že by nebyl pořád stejně sláb a neschopen provést něco vznešeného. Naopak mluví o tom, že duch je silný, ale tělo je slabé. Ale tato slabost tělesnosti není už pro něho nebezpečná, on nejedná ani ze své síly, ani ze své sla­bosti. Žije v něm Kristus, proto jedná ze síly své nesmrtelné podstaty, která je za jedno s Kristem.

            Nezůstávejme však jen u výkladu epištoly sv. Pavla. Jak to, že hned na počátku církevního roku se upozorňuje na pomíjejícnost světa? Jak to, že pomíjejícnost světa připadala organizátorům církevního roku tak zřejmou a důležitou, přestože už v té době povrchně poučení a zevním smyslem Písma se řídící lidé marně čekali na fyzický konec světa? Jak se mohlo číst slovo Ježíše Kris­ta o konci světa: "V pravdě vám pravím, že nepomine toto pokole­ní, dokud se vše nestane" a přesto nevznikla pochybnost o pravdě slov Ježíšových. Vždyť pokolení Ježíšovo pominulo a fyzický konec světa nenastal a nenastal dosud, 2000 let poté a pořád se čtou tato varovná slova ze všech kazatelen světa na samém začátku církevního roku. Na to jediná odpověď. Církevní otcové, kteří za­ložili tuto tradici, dobře věděli, že nejde o konec hmotného svě­ta, nýbrž o skvělé vylíčení stavu, v němž lidské vědomí přechází z dosavadního pocitu oddělenosti od všech ostatních tvorů a od Boha k pocitu sounáležitosti se všemi tvory a Bohem.

            Aby něco takového mohlo nastat, k tomu je zapotřebí, aby nastal konec dosavadního pojetí skutečnosti, dosavadního světa, v němž člověk do té doby žil jako v jedině skutečném. Konec světa je náhrada pomíjející skutečnosti za skutečnost nepomíjející. Všichni, kdo zažili tento převrat, jakoby se svlékli z dosavadní pomíjející skutečnosti a oblékli nepomíjivý šat své věčné přiro­zenosti.

Co je takový konec člověka, si vyložíme při líčení smrti Pá­na Ježíše, neboť tam nám ukázal nejen svou ochotu k oběti, ale i celý průběh konce vlády světa nad člověkem, konec světa, jaký každý člověk prožívá, dostane-li se až na kříž. Nemusí mít zevní znaky ukřižování, ale vždycky je to vystřídání vlády tělesného člověka vládou Ducha Božího.

            Co z toho vyplývá? Kdo zažije takový konec světa, nestojí o požitky tohoto světa, neboť střed jeho zájmů se přesunul jinam, k jiným, věčným hodnotám. Ale cesta k definitivnímu konci světa je dlouhá a trnitá. Nelze ho dosáhnout najednou, nýbrž jen pos­tupně. A církevní rok nám dává příležitost projít všemi stupni tohoto vzestupu duše až k výšinám nebes, dosaženým zde na zemi lidmi a bez odchodu z těla. Je to cesta napodobení Krista, ale nikoliv jednostranného napodobení, řídící se jen jeho navenek pa­trnými skutky, nýbrž i smyslem jeho cesty a historií jeho života, naznačenými stavy postupného přerodu a přeměny.

            Většina křesťanů se snažila napodobit především Ježíšův ctnostný život. Ale to byl úkol zhola nemožný, protože zapomína­li, že Pán Ježíš projevoval různé vlastnosti za zcela jiných okolností, než za jakých je může projevit člověk. Pán Ježíš se nesnažil být dobrý, být spravedlivý, být odpoután od světa a jeho marností, být prost všech svazků s rodinou, protože věděl, co je dobro, kdo je dobrý, kdo je spravedlivý, kdo je jeho pravý Otec, protože prostě poznával skutečnost, kterou nepoznává ten, kdo se pouze snaží o ctnostný život.

            Je třeba a se co v nejkratší době disponovat k základnímu poznání duchovní věčné skutečnosti. Bez tohoto poznání se člověk ustavičně vrací k dřívějšímu způsobu myšlení a v ničem, co podniká, není důsledný. Je třeba ho pořád burcovat ze sna, pořád ho podněcovat z vnějška. Ale tyto podněty nemohou zastat ustavičné tažení, které zažívá každý, kdo poznal skutečnost sám ve svém vě­domí. Kdo se sám probudí ze sna, ten dokáže zburcovat i jiné a kdyby ho i donutili, aby odvolal své výroky, nemůže odvolat svou zkušenost, která je nezvratná. Tuto zkušenost sv. Pavel měl, víme o jeho zdánlivě zázračném obrácení. Proto znal potřebu probuzení ze sna a proto radil věci možné: Poctivě ctnostný život po probuzení ze sna, nikoliv ctnostný život bez tohoto probuzení, protože kdyby byl toto hlásal, byl by pobízel k pokrytectví a přetvářce. Jakákoliv mravnost, světská nebo duchovní, má-li být opravdová, musí být založena na poznání její hodnoty, jejího smyslu. Poznání je živnou půdou mravnosti. Ovšem s malým poznáním souvisí i malá mravnost.

             Řekněme si ještě něco o povaze tohoto poznání. Není to učenost, pocházející z nastřádaných rozumových poznatků, nýbrž přímé zažívání nesmrtelnosti v různých stupních a s různou silou. Proto není výhradou učených, nýbrž těch, kdo se k němu dokáží připra­vit. nelze o nikom na světě říci, že by se nemohl dobrat této zkušenosti, proto také Ježíš Kristus zve bez rozdílu všechny, kdo jsou obtíženi a pracují, aby k němu přišli tam, kde je on, tj. ve vědomí nesmrtelného Otce. Přeje si, abychom my byli jedno s Otcem, jako on s ním jedno je, nic méně, nic více.

            A my se nesmíme bát tohoto ideálu, nýbrž musíme k němu smě­řovat celým životem, všemi prostředky. Nejvýznamnějším prostřed­kem je právě život v těle, lidské vědomí s jeho přednostmi před vědomím nižších tvorů. To je dar, nad něhož ve světě není. Važme si ho a veďme ho za hranici omezené zkušenosti. My si postupně vysvětlíme, jaké prostředky navrhuje právě Pán Ježíš a jeho apoš­tolové, především sv. Pavel.“

            Myslím, že toho je dost na přemýšlení a ještě více na uskutečnění. Zkusme tedy obojí, hlavně to uskutečnění. A zkusme do tohoto úkolu pozvat Boha nebo alespoň Krista. Maximálně se nám může stát, že nepřijdou. Ale pokud budeme upřímní (ale opravdu upřímní), tato varianta podle mne nenastane. Naopak poznáme, že za námi oba stojí aniž mi o tom víme.