Na evropské dobyvatele hluboce zapůsobilo objevení měst s bohatě zdobenými chrámovými komplexy, tržišti, nemocnicemi, zábavními centry, uměleckými čtvrtěmi, ulicemi s lékárnami, lázněmi, zásobování potravinami, vodou a odklízení odpadů. Města a vesnice spojovaly cesty a obchodní stezky, mnohde zachované dodnes. Hluboké lékařské a léčitelské znalosti si předávali z generace na generaci. Některé národy, vycházejících hlavně ze šamanismu, téměř nevyužívaly léčivé byliny, jiné kmeny přiřazovaly každé chorobě speciální léčivou rostlinu. Všichni příslušníci kmenů měli určité základní znalosti o nemocech a jednoduchých léčivých prostředcích. Nemoc a léčbu často spojovali s minulým chováním a kouzly, k léčení užívali hojně náboženské a rituální praktiky, diagnózu často určovali ve stavu opojení.
Podle aztécké tradice lékařství vynalezli Toltékové v čele s veleknězem Quetzalcoatlem. Lékaři a léčitelé ve společnosti zaujímali zvláštní, i když ne příliš vysoké, společenské postavení díky svým znalostem a léčivým schopnostem. Dokonce byli sdruženi v cechu. Dle odbornosti se rozeznávali například lékárníci, lékaři, medicinmani, ranhojiči, prodavači bylin, chirurgové, zubaři, porodní báby, i specialistky na určitou techniku péče o dítě, lazebníci, hadí lékaři (většinou to byli ti, co v péči staršího hadího lékaře přežili hadí uštknutí) s mimořádnou úspěšností uzdravování, kněží, jasnovidci, šamani, kouzelníci, čarodějnice aj.. Poslední tři byli léčící, nebo nemoci přinášející. Zvláště šamani zaujímali ve společnosti mimořádné postavení. Léčili, ale také uměle deformovali svá těla ať již z módních nebo kultovních důvodů. Za nezdařenou léčbu mohli léčitelé zaplatit i životem. Ženy se lékařství směly věnovat až po přechodu.
Sám Hernando Cortez po ošetření domorodými lékaři napsal císaři Karlu VI., že zručnost zdejších lékařů je taková, že činí přítomnost španělských lékařů zbytečnou. Lékaři měli podrobné anatomické znalosti, dbali na tělesnou očistu, pečovali o zuby a byli zdatní chirurgové. V roce 1952 v Limě demonstroval peruánský chirurg dr. Francisco Grana trepanaci s nástroji skoro dva tisíce let starými, pocházejícími z počátku dějin Peru. Po celém světě se našly trepanované lebky, pocházející ještě z doby kamenné. Obratnost tehdejších chirurgů dokazuje fakt, že většina operovaných zákrok přežila.
Indiánští lékaři znali působení hvězd na lidské tělo, dokázali sestavit astrologické kalendáře, které měly i medicínský a věštecký význam, ale vyznávali také kult lidských obětí. Znalost léčivých rostlin byla na vysoké úrovni, byla vyžadována a ceněna. Léčivé byliny podávali podle specifických rituálů nejčastěji ve formě čajů, zahuštěných či alkoholických nápojů, mastí, náplastí, obkladů, kouřením a nakuřováním, šňupáním. Indiáni věřili, že teprve se stoupajícím kouřem a až rostlinná schránka zuhelnatí, léčivý duch rostliny se uvolní. Jako formu použití léčivých bylin, ale i s významem rituálním, využívali klystýr. Klystýr je indiánský vynález. Sloužil k léčebným účelům, k tělesné i duchovní očistě. K léčbě užívali často amulety z částí léčivých bylin nebo kamenů. Sevillský městský lékař dr. Nikolás Monardes, autor třídílné knihy o drogách z Nového světa z roku 1565, dostal svolení přezkoušet některé "iracionální" léčebné metody Indiánů vč. nošení kamenných amuletů. Jeden z jeho pacientů musel přestat nosit aztécký amulet proti ledvinovým kaménkům, protože působil příliš močopudně.
Těhotné ženy požívaly četných privilegií, rodičky byly ve společenském postavení rovny válečníkům. Uměle prováděné potraty byly běžné a to pomocí bylin i chirurgické, ale neplodné ženy zavrhovali.
Indiánští lékaři a léčitelé již znali i homeopatický princip působení léčivých přípravků a užívali ho v léčbě. Věděli, že durman léčí duševně chorého člověka, zdravého však může přivést k šílenství, různé balzámy mohou poleptat zdravou kůži, léčí však exémy a lišeje.
Nejlépe zdokumentovaná je medicína Aztéků a Inků, méně Mayů, velmi zlomkovitě dalších pralesních kmenů.
MUDr. Kurt Pollak, Medicina dávných civilizací,
Christian Rätsch, Indiánské léčivé byliny