Martin Komárek se ve svém fejetonu Holčička se dvěma obličeji zamyslel i nad tzv. pověrami: vzpomněl např. Ronalda Reagana, který porazil „říši zla“, tedy SSSR, díky neustálým konzultacím s astrology, Černobyl, který už jen svým názvem předznamenal tamější katastrofu, a na konto té pravé a nefalšované vědy jen zdánlivě ironicky napsal: „Přes všechny úspěchy věda svět nepojme. Slepá víra v ni nám brání číst znamení, která nám bohové dávají.“
Zauvažuje-li člověk o přeceněné roli vědy a racionality v naší společnosti, nakonec mu selský rozum naznačí totéž, co M. Komárkovi: „Tibeťané vybírají dalajlamu podle toho, zda je vtělením svých předchůdců. Většinou vyberou skutečně člověka s vůdcovským talentem a morální integritou. To se zdaleka nedá říci o většině prezidentů a premiérů, které vybírají civilizované národy volbou, aniž se dotázaly věštců.“
Je přece logické, že v průběhu století osud (genetické mutace) zplodil řadu holčiček s několika obličeji, končetinami atd. Je přece logické, že si o tom tehdejší lidé (zvláště v těch kulturách, ve kterých lidé veselé blázny, mrzáky a holčičky se dvěma obličeji nejen že nezabili nebo nezavřeli do blázince, ale dokonce je uctívali) vyprávěli ještě v mnoha dalších generacích. A že ve společnosti, ve které jsou mrzáci právě tak uctíváni jako krávy, krysy nebo opice (a naopak), vůbec může vzniknout fenomén Matky Terezy nebo bohyní s více obličeji.
Posledních pět tisíc let patriarchátu (po statisíci let matriarchátu) „přepsalo“ dějiny tak, že dnes musíme pracně (a navzdory skeptickým Sisyfům všech barev a vyznání) pátrat v archeologických důkazech (a názvech míst a kopců) po onom až idylickém vztahu člověka k Zemi jako k Bohyni a Matce všeho. Současná (nejen hlubinná) ekologie by se měla snažit umět navázat na geomantické pokusy badatelů a především badatelek, dopátrat se nejen teoretického, ale i praktického poznání, že, tak jako kdysi dávno lidé věděli, a měli by zase vědět, že Země je jedna Bohyně „ o tisíci a jedné tváří“.
Zapšklé reakce racionalistů (v Evropě bohužel až podezřele často /zne/užívaný rozum, jenž zabil tolik milionů lidí, plodí své spíše bigotní ovoce nesnášenlivosti a netolerance než nepředpojatou laskavost a dalajlamovský soucit) jsou v porovnání s nadšeným životním optimismem takových Indů (a jiných tzv. domorodých kultur) slepou a velmi nebezpečnou uličkou vývoje.
Jakmile totiž začneme trénovat (tak jako tibetští mniši) umění vidět v každém detailu kolem sebe (a následně v každém aktu své maličkosti) božskou přirozenost a zázrak žití, jakmile natrénujeme umění vidět v každé věci a v každém živém tvoru (i v tom zmutovaném, poškozeném, včetně dítěte s několika končetinami nebo se dvěma tvářemi) „boha či bohyni“, začne i naše psychika fungovat přece jen v optimálnější verzi. Vždyť i „věda“ už ví, že optimistický pohled na svět přináší zdraví, štěstí a spokojenost.
Internet a propojení světa, ať členové klubu skeptiků chtějí nebo ne, propojuje nejen bankéře, ekonomy, výrobce virů a červů a ty, kteří vydělávají na jejich zneškodňování, ale i ryze pragmatické, sciencistní vidění světa s říší divů, zázraků a nepopsatelných zážitků. Konečně, chtělo by se dodat. Zatímco v Indii je holčička se dvěma obličeji předmětem uctívání, a donedávna by se o ní dověděli jen místní, případně Indové, západní společnost je díky internetu a novinářům konečně konfrontována s tímhle docela jiným způsobem vnímání mystéria života. Irské přísloví říká: „Když potkáš dvouhlavého kance, drž jazyk za zuby.“ Každý na Západě ví, o čem je řeč. Ale i my jsme už viděli holčičku se dvěma obličeji.