Ježíš a Kristus

Autor: Od čtenáře <@>, Téma: Víra, Vydáno dne: 27. 05. 2008

Úryvek z knihy



Ježíš a Kristus
Květoslav Minařík

Informoval mne jeden ze známých, že podle svitků, nalezených v Palestině, Kristus nebyl touž osobou, která je označována jako Ježíš. Ježíš prý byl kazatelem, prorokem, který byl popraven, kdežto Krista si vymyslela asi 36 let po smrti Ježíše nějaká rada. To je asi vše, co mi je známo. O nálezu oněch dokumentů jsem už slyšel před delší dobou v zahraniční rozhlasové relaci. To vše by snad nemuselo být tak důležité, kdyby tato informace neříkala, že Ježíš v podobě Krista prostě neexistoval. To by ovšem mělo mít velmi vážné důsledky nejen pro křesťanské církve, ale především pro církev římsko-

katolickou, nejrozhodnější ochránkyni tradice Kristova člověčenství v podobě Ježíše. Jsem mystik a vím velmi dobře, jak to v těch věcech chodí. Pokud znám vnitřní, mystický život, mohla Krista vytvořit pouze znalost a zkušenost, plynoucí z mystického úsilí. Ne však každý, kdo se k mystickému učení dostane, tyto znalosti a zkušenosti získá. Jsou totiž odezvou na hluboký introveitní život, který nemusí být zase podkladem k příchylnosti k náboženství církevnímu. Tím se stává, že když se náboženský život nežije, nýbrž slouží pouze k vyvolávání spekulací adekvátního typu, že nikdy nepřekryje extrovertní životní tendence.

V životě je to tak, že introvertně žijící lidé, kteří si proklestí cestu k mystickým zkušenostem, málo usilují o to, mystický život vyložit jiným tak, jak jej v procesu života poznávají. Zato však extrovertně zaměření lidé to, co se od pravých mystiků dozvědí, přetvoří v nauku, případně v církev. Jedno i druhé je pak opřené o spekulaci, jež zpravidla mystickému životu nepřeje.

Tak a jedině tak mohly vzniknout křesťanské církve. Když už extrovertně zaměření lidé Krista sdostatek precizně vytvořili, použili jej jako symbol, jako nadosobní předmět nebo idol, kolem něhož se postupně vytvářela síť, která se stala církví Její moc postupně vzrůstala a v této podobě se časem stala absolutní. Za touto zástěnou mocenské tvrze křesťanství pracovala teologie na zpřesnění pojmu "Kristus", který za staletí dostal takovou podobu, že žádný Ježíš, z něhož takový Kristus vzešel, oficiální představě Krista nevyhoví. Staletí přešla a bylo tedy dost času, aby církev Krista dokonale odlidštila. Tak dokonale, že pravá mystika, která nutně kolem Krista musí být, tam existovat nemůže. Měla tedy církev štěstí, že teprve za mnoho století se přišlo na to, jak to s tím Kristem bylo. Kristus je nyní úplně hotovy a církev se už tedy nemusí namáhat něco na něm měnit. Dokonce církev může existovat bez něho a také bez něho existuje. Musí však stále dbát na to, aby nikdy nepoložila rovnítko mezi Kristem a nějakým člověkem, který by byl Krista vzorem. Došlo to tak daleko, že sám Ježíš by nyní musel s hanbou vyklidit pole před Kristem, který z něho vznikl. Tak totiž pracuje každá organizace, i církev, strážkyně čistoty Kristovství. Prostě taková organizace nevpustí do své sféry nikoho nevymyšleného, protože by neunesla toho následky, byť se zdál její aparát bezvadně fungující a proti všem rozkladům obrněný.

S ohledem na netotožnost Ježíše a církevního Krista bychom si mohli my "laikové" myslet, že křestanství je staletý humbuk, kdyby zde ovšem nebylo mystiků a katolických světců a světic, kteří byli stigmatizováni a kteří měli vize Krista ve slávě boží, dejme tomu, že celkem shodné. Dokonce kterási stigmatizovaná žena (Emerichová) popisovala život Ježíšův doo podrobností, snad dokonce s udáním některých konkrétních dat. Jenže já mám zkušenost, že ani v tomto případě se nemuselo chodit pouze po stopách pravdy nebo skutečností. Mystický vývoj se vyznačuje tou zvláštností, že když nějaký člověk fyzicky učleněný jakožto tvor pozemský nalezne kladný poměr k mystickému školení a na základě toho myslí na božské věci a současně na sebe, jakožto na bytost vybavenou především hmotným tělem, pak toto spojení kvalit, o něž se zde jedná, vyvolá ten zázrak, že jeho tělo bude také stigmatizováno na rukou, nohou, na srdci a hlavě, aniž si musí představovat Krista ve fázi dožívání na Golgotě.

Řekl bych toto: Když člověk žije jako živočich, čili stará se pouze o to, aby ukájel své chtíče, pak se mystického u něho neděje nic. Z toho věda může vyvozovat, že existují zákony, jimiž se dokonce neměnně řídí všechen fyziologický život. Když se však někdo, cítící se jako každý běžný člověk vším zklamán, od světa odvrátí tak, že se upne na pomyslné božství, jak je známo z popisů života svatých a mystických nauk a když proto odvrátí pozornost od momentů ukájejících smyslové chtíče a "hledá Boha" v sobě, pak celá jeho fyziologická bytost na to reaguje. Reaguje postupným vtiskováním stigmat

jeho tělu, aniž co o Kristu ví a křesťanské náboženství zná. Ale ani tento mystický průvodič žitím není vždy týž. Byl jsem jedním z těch, jimž se život uzavřel a jemuž ukazoval pouze nemilou tvář. To mě vedlo k tak dokonalému odvrácení vědomí, mysli a smyslů od světa, že jsem skutečně v sobě zemřel. Byl jsem mrtev kvalitou a hloubkou duševního ponoření do sebe. Avšak víra v existenci něčeho lepšího, co odpovídalo ideji Božství, bylo příčinou toho, že na planině své smrti jsem náhle pocítil, že mne vzal za rameno mladík, asi dvacetiletý a probouzeje mne řekl, abych už vstal, že je třeba pracovat. V celé bytosti mi cit říkal, že ten, kdo mě probudil, je Kristus, o němž jsem nevěděl nic, protože jsem byl vychován jako nevěrec. Ale když už jsem byl takto probuzen, "navlékal" jsem se s nesmírnou námahou svým vědomím do nohou, rukou a do těla a pak, jako snad skutečně strašlivě nemocný jsem se probouzel k novému životu. Nikoli však jako člověk, který existoval do toho okamžiku, nýbrž jako člověk nový, rozumnější a životem již zcela zkušený.

Aby však nevznikl nějaký omyl - obětí své fantazie jsem se nestal. Neboť, když mi po létech jedna žena, mystická dobrého druhu řekla, že potkala Krista, reagoval jsem na to hned poznámkou, že jisté vypadal jako mladík asi dvacetiletý, prostý, jak slušní mladíci bývají. Ona sama doložila, že jí v ní těž všechno říkalo, že to byl Kristus. 'Tak to je správné', řekl jsem. Kristus k lidem jako jsem já si nemůže dovolit chodit ve slávě, protože bych mu nevěřil. Chová se tedy diskrétně. Tak to má být.

Neukvapuj se však, čtenáři, a nemysli si, že to platí vždy a pro všechny případy!

Kristus může přijít i ve slávě, ale to už je jiná kapitola. Jisté však je to, že operacemi s kvalitami lze stigmatizace dosáhnout tím, že hmotný, světsky orientovaný člověk začne do své bytosti prostřednictvím soustavného myšlení přivádět boží světlo - u toho nemusí být Kristus. Slučování těchto dvou podstat, těla a kvalit vědomí, stigmatizaci vyvolá. Ale stigmatizace se může vyvolat také tím, že člověk v sobě hlubokým odklonem od světa smyslových věcí zemře, a pak je probuzen oním zdánlivě "lidským Kristem", pobývajícím v neviditelném světě. To však vždy souvisí se vznikem moudrosti a se získáním všech mystických zkušeností. V tomto případě jsou stigmata nekrvavá, i když také symbolizují projití golgotským usmrcením. Krvavá, viditelná stigmata, nemusí být vždy důkazem patrného duchovního přerodu. Teologicky systém nebo pořádek v živé přírodě a ve vesmíru tedy neexistuje.

Když člověk, vybavený tělem a vědomím, pomocí uvědomělého myšlení použije vědomí změněného upětím pozornosti na tělo jako kvalitu a pomocí koncentrace ji s tělem slučuje, pak vždy obdrží stigmata. Tato se stávají branami pro vtékání kvality poznávané jako vědomí. Když nelnutím ke světu nesměřuje tuto kvalitu k posilování fantastických představ, nýbrž naopak, donutí ji k samovolnému procesu proměny, jejíž tendence jsou k duchovnímu celobytostnému vzestupu, pak prožije vše, co prožívali mystikové - církevní světci. Tito toho procesu proměny dosáhli intenzivním a permanentním obrácením mysli ke Kristu, případně trpícímu Kristu. U stigmat však práce proměny nekončí. Když už člověk odvrátil vědomí od smyslových věcí a rozvážně a systematicky si uvědomuje své tělo tak, jak je může cítit a vnímat beze všech představ, pak se vědomí začne očišťovat v příslušných etapách. Na nejnižším stupni překročí sféru smyslových faktů a přejde do světa idejí a duchovních stavů nesmírně čisté povahy. Když ani zde se jeho vývoj nezastaví přes přirozený sklon k formujícímu a konkretizujícímu se myšlení, a když své vědomí nechá dále se přirozeně rozplývat a rozpouštět, projde i oblastí nejvyšších pocitových stavů až do sféry stavů čiré mysli a vědomí Posléze se ocitne na rozhraní potenciálních tvůrčích dějů a prázdnoty jakožto bezprostředního předchůdce těchto potenciálních tvůrčích dějů.

Když není jako ta Ramakrišnova panenka ze soli, chtějící měřit hlubinu oceánu, a ani se nerozhodne ukončit svůj osobitý život realizací prázdnoty, a místo toho půjde zase zpět po cestě, jíž se sem dostal, pak už nebude vidět nebo zjišťovat ony sféry jako stavy citů a vědomí, nýbrž jako světy obydlené adekvátními tvory a bytostmi. Při tomto retrográdním postupu pak pozná jako prvotní, snad emanace poznané prázdnoty jako sféru vyhraněných vlastností, jež možno označit za tvary sféry arúpa. Když na této cestě zpět překročí tuto sféru a sestoupí do oblasti mentálních rozumových kvalit formujících se do určitějších tvarů, pozná ji jako svět obydlený dévy rúpa-dhátu, bohy nesmírně čistých forem. Když projde i touto sférou a sestoupí do oblasti, jejíž útvary se vyznačují permanentním sebevyzařováním, vyjádřeným vůlí vytvářet, dobře pozná, že se dostal do nebe onoho Boha-Otce, jehož nám teologie předkládá jako našeho stvořitele. Na nejnižším bodě této oblasti už takto putující člověk poznává, že se přiznává k cítění, jehož prvotní tendence jsou poznávány jako samo dobro. To se však už člověk sestupující od hranice prázdna ocitá ve sféře bytostí andělských, jež náležejí do různých kategorií povahy cítění. Když sestoupí ještě níže, kde je vědomí zahalováno mraky, jež vytvářejí smyslové chtíče, poznává, že se opět ocitl ve sféře lidí, jejichž nižším aspektem, daným hlubší závislostí na pudech, jsou zvířata. Pak může sestupovat dále, do stavů podlidských, do nárak (pekel), jejichž obyvatele možno charakterizovat jako zcela závislé na smyslových žádostech a pudech.

To všechno jako popis organizace světa snad může být zajímavé, ale osobní sestup od rozhraní prázdnoty a potenciálně tvůrčí přírody je poučný, a to nesmírně. Když už člověk sestupuje od rozhraní prázdna a potenciálního tvoření, najde sice bohy nesčetných řádů a kategorií, ale bezprostřední závislosti nižších bohů na vyšších se nedopátrá. I Bůh-Stvořitel může být poznán pouze jako někdo, kdo je plně zaměstnán potřebou ze sebe něco vyzařovat a toto jeho zaměstnání vylučuje, aby nás lidi pořádal, soudil, tvořil, ničil, omilostňoval a trestal. To vše činíme my sami tím, v jakém poměru slučujeme nebo odlučujeme kvality vědomí a mysli s kvalitami fyziologického bytí. Nedostatečné prozáření kvalit tohoto bytí kvalitami mysli a vědomí samo život komplikuje, ať už je člověk dobrý nebo špatný, zdánlivě spravedlivý nebo nespravedlivý. Karma tohoto směšování je nadřazena karmě skutků.

Poznáním tohoto pořádku ve stvoření může vést k otázce - co s církví? Ta byla, když už ne stvořena, tedy jistě dotvořena dráby a policajty, kteří vždy musí něco lidem vnucovat, aby jim mohli vládnout. Mystikové, kteří procházejí popisovanou cestou, církev a teologii netvoří, protože vědí, že každý stav ducha je provázen nějakým hlediskem na svět, jež životní zkušenosti mohou pozměnit, kdežto drábové a policajti nikdy. Co tedy s církví? Ta už si jako aparát svého druhu v lidské společnosti vytvořila představu o řádu ve sféře bytostí, do něhož se nehodí ani člověk, ani Kristus, ani Bůh. Proto živoří v podobě strážce nedobře ujasněné morálky. Jenže morálka není duchovním životem. Ona je pouze základem, z něhož se k duchovnímu žití může dospět. Ale morálka "slušného chování" to vůbec není. Slušné chování je totiž pouze adekvátním tvářením se. Za mravným tvářením může existovat pekelné, protože nejvýš sobecké srdce. Co tedy dělat? Budova "pravé nábožnosti" se zhroutila, protože už i Kristus ji opustil, Kristus z hlediska dnešních lidí celkem vymyšleny. Ti, kdo Krista kdysi "utvořili", věděli velmi dobře, jakého tvořili. Vždyť žili vnitřní život, ono zvnitřnění, které je převedlo přes hranice obsazené duchovními strážci duchovního prahu. Za tímto prahem nahlédli do duchovního života, kde jsou Kristové, bohové, andělé i spása. Ale poznali tento život dokonale? - Je nesmírně obtížné projít celou očistou vědomí, od běžného pojetí světa až k vyloučení všech momentů aktivního vědomí, diferencujícího skutečnost. Zdá se, že kdo celou touto cestou očisty vědomí projde, není už schopen se hádat o pravdu. Neboť každý má pravdu na svém stupni vývoje. Každý si musí proklestit cestu z elementárního pojetí jevů k nadosobnímu hledisku. Tato cesta se zpravidla neobejde bez vykoupání se v slzách, bez vymytí psychologických nečistot, ba dokonce bez jejich vypálení - bez duchovního křtu vodou a ohněm. Spekulující lidé jsou mimo tuto možnost duchovních křtů. Musí stále něco pořádat; proto kdysi vytvořili církev a dnes pevná měřítka "občanských ctností". Měli tedy svět s nebeskou hierarchií a vnucovali ji lidem, nyní mají přírodovědu a samozřejmě ji také všem lidem vnucují. Kdo tedy chceš putovat na rozhraní tvůrčích procesů a prázdnoty a navíc se zase vrátit zpět, abys uviděl systém v soustavě živé přírody, budeš mít těžkou cestu. Do uší ti bude burácet tu církevní učení, tu zase přírodovědecké "poznání". Oboje tě může jedině oklamat a zavést na scestí, tam, kde konkretizující myšlení se vždy zachytává na nějakém "poznání". To konečně každého vždy spoutává a duševně i duchovně zdeformuje, aby byl dobrým obrazem měnícího se světa se všemi jeho dočasnostmi.

Poznámka vydavatele:

Jozef Studený

Ježíš a Kristus - v křesťanské terminologii se neklade mezi tato dvě slova žádná spojka. Křesťané jakéhokoli směru když řeknou Kristus, tak myslí Ježíš a když řeknou Ježíš, myslí i Kristus. Nerozlišují, že Ježíš je bytost a Kristus (řecky Christos) je stav ducha - kosmicky stav. Ježíš realizoval tento stav a stal se proto tímto stavem, stal se Kristem. Křesťané zřejmé nechápou, že se Kristem stává každý, kdo tohoto stavu dosáhne a realizuje jej. V kosmu ovšem není jen kvalitativní napětí Ducha zvané Christos. Jsou i jiné stavy, třeba stav buddhi - kosmický stav čistého rozumu. Kdo jej realizuje, stává se Buddhou. Tyto stavy mají však různé charakteristiky či stupně. Každý kosmicky stav může být představován i personifikací, která se může za určitých okolností projevit. Květoslav Minařík mluví v tomto článku, že Kristus se mu projevil při probuzení z mystické smrti jako mladík asi dvacetiletý.

Dominantou stavu Kristus je láska, nikoli nejvyšší poznání jako u stavu buddhi. Ježíš mluví o cestě k Otci - k Bohu Stvořiteli. Tím směrem vedou všechny poučky v Novém Zákoně. Tudíž nikoli k nejvyššímu poznání prazákladu kosmu jako v buddhismu. Řekl bych, že křesťanství je přípravná cesta k dalšímu vývoji. Tím ovšem není řečeno, že Ježíšovo poznání nesahalo dále nežli k Bohu-Otci. Doba však nebyla zralá k tomu, aby mluvil o esoterních věcech. Jeho nauka měla vychovat lidi k tomu, aby se uschopnili pro nejvyšší poznání. Křesťanství je vlastně vývojový stupeň duchovního poznáváni, směřujícího na západ do bílé rasy. Určuje způsob života, který může dovést až do oblasti Boha - Stvořitele, kde dotyčná bytost získá dostatek dobrých zkušeností, tj. zásluh, ale bude se znova inkamovat na zem, kde pak jde jinou cestou, třeba jógickou nebo buddhistickou, dosáhne dokonalého poznání a na základě toho ireversibility vlastní bytosti do oblasti hmoty. V Bibli však zákon o reinkarnaci chybí, až snad na jednu nejasnou příhodu o slepci, který se slepým narodil. Tento nedostatek přivedl křesťany do zmatků. Jako navázání na Ježíšovo učení přichází s nástupem nového věku nauka další, která rovněž staví na morálce, kterou zdůrazňuje Ježíš, ale ukazuje cestu až na konec bytí, až k prazákladu kosmu, daleko za oblast Boha-Otce, čili Brahmy, jak je nazýván v Orientě.

V uvedeném článku to Květoslav dobře a pochopitelně dokumentuje na vývoji nahoru, kdy chápe jogín kosmické oblasti jako stavy vědomí, a při sestupu zpět poznává celou organizaci kosmu jako oblasti dění a personifikací. Toto poznání není ovšem dostupné mnoha bytostem. Je podmíněno dovršením stavu buddhi. Nečetl jsem ještě nikdy, ani neslyšel, že by někdo z bílé rasy o něčem takovém mluvil nebo psal systematicky z vlastní zkušenosti, až teprve Květoslav Minařík. Kéž by to pochopil vědecký svět západu. Církve to nepochopí nikdy.

Josef Studený
zdroj : kniha Po stopách guruů