Dnes však, alespoň jak to vypadá při pohledu do médií, a na to, co hýbe politickým světem, žijeme v jakémsi mlžném ale naivním zlatém věku („Máme se jak jsme se nikdy neměli“), a vehementně řešíme zástupné problémy, abychom nemuseli řešit ty skutečně životně důležité. Za dvacet či čtyřicet let nikdo nebude znát jméno našeho současného prezidenta, natož premiéra, možná ale ti, kteří přežijí, budou (s hlubokou výčitkou k nevšímavým předkům) znát spíše jména těch, kteří varovali a varují, ale které jejich společnosti nechtěly slyšet. Jedním z nich je James Lovelock.
V roce 1965 chtěla společnosti Shell od vědců vědět, jak bude svět vypadat v roce 2000. Ti spekulovali o vznášedlech, poháněných energií vzniklou z fúze a o dalších sci-fi technologických možnostech. James Lovelock předpověděl, že hlavním problémem roku 2000 bude životní prostředí. „Bude se zhoršovat do takové míry, že vážně ohrozí vaše podnikání,“ uvedl. „A samozřejmě,“ říká dnes osmaosmdesátiletý Lovelock o 43 let později s úsměvem, „skoro přesně to se skutečně stalo.“
Lovelock šíří předpovědi ze své osobní laboratoře ve starém mlýně v hrabství Cornwall od poloviny šedesátých let. Vždycky byly velmi přesné, takže si vysloužil pověst jako jeden z nejrespektovanějších, i když „kontroverzních“, nezávislých britských vědců. Od doby, kdy mu bylo 40 let, pracuje sám. Vynalezl přístroj na zjišťování freonů v atmosféře, což pomohlo objevit rostoucí díru v ozónové vrstvě, a vypracoval hypotézu Gaia, podle níž je Země seberegulačním superorganismem. Původně se této teorii vědci posmívali jako mystice, dnes však je jakousi (veřejně neproklamovanou) podstatou téměř veškeré klimatologie.
A nejnovější objev, že v mracích a příčinou dešťů a sněžení jsou mikroorganismy (bakterie), jeho teorii jen potvrzuje. Jednou z bakterií, jejíž stopy se často nacházejí v dešťových mracích, je druh Pseudomonas syringae. Tento mikrob produkuje bílkovinu, která k sobě poutá molekuly vody způsobem připomínajícím strukturu vznikajícího ledu. Díky tomu se dostatečně velký kousek ledu může zformovat i při vyšší teplotě. O tom, jestli voda dopadne na zem jako kapka, vločka či kroupa, pak rozhodují okolní atmosférické podmínky. Tým vedený Brentem Christnerem analyzoval sníh z 19 lokalit ze střední a vysoké nadmořské výšky ve Spojených Státech, Francii a Antarktidě. Vědci odebírali vzorky ihned po dopadu na zem. Výsledkem jejich práce byl katalog „srážkotvorných“ mikrobů. Stopy DNA a bílkovin napomáhajících formování ledu našli ve sto procentech případů, uvádí článek, který vyšel v časopisu Science.
Lovelockova poslední kniha The Revenge of Gaia (Pomsta Gaiy) předpovídá, že v roce 2020 bude extremní počasí normální, bude docházet ke globální devastaci, že do roku 2040 bude většina Evropy mít saharské klima a části Londýna budou pod vodou. Nejnovější zjištění Mezivládního panelu o podnebných změnách používají daleko méně dramatického jazyka - avšak výpočty IPCC nejsou příliš daleko od Lovelockových.
Více znepokojující než apokalyptické klimatické předpovědi je ovšem Lovelockova naprostá jistota, že téměř všechno, co děláme proti globálnímu oteplování, je špatně, protože pozdě. Většina ekologických kroků, například recyklace, omezování emisí uhlíku a mezistátní obchod s nimi, či přesvědčení, že změna individuálního životního stylu může planetu zachránit, jsou podle něho fantazií. „Dnes je prostě už na jakoukoliv akci příliš pozdě,“ tvrdí. „Možná, kdybychom něco začali dělat tak v roce 1967, mohlo to pomoci. Ale teď už nemáme čas.“
Právě tohle a podobná tvrzení nadzvedávají ze židle řadu oponentů. Jeden napsal: „Lovelock tvrdí, že do dvaceti let naprostá většina lidstva zahyne, a říká to bez sebemenší známky zoufalství. To by bylo kromobyčejně odporné i v případě, že by to, co říká, byla pravda. On však nic takového jako nevyhnutelnost Apokalypsy dokázat nedovede, žádnými vědeckými prostředky nás o tom nepřesvědčí. Jeho teorie Gaia je ideologií s prvky novopohanského náboženství, která už dávno nemá s vědou nic společného,“ durdí se, a neschopen pochopit motivaci Lovelocka, dochází k závěru: „Nadzvedávají mě Lovelockovy maximy, jimiž se ze své ´přírodovědné´ oblasti zcela nezodpovědně dobývá do oblasti praktického rozumu: Na všechny pokusy zabránit nejhoršímu se vykašlete, nemají vůbec žádnou cenu, většina z vás stejně bídně zhyne! Užívejte světa, blíží se kometa – máte 20 let! Domyšleno do důsledků, už to je vlastně návodem ke správnému použití vodíkové pumy, s nímž Lovelock kdysi dělával takové drahoty.“
Hm, generalizující poplašná demagogie jako když ji vyšije. Fandím spíše Lovelockovi: mnozí z nás se také často musíme uchýlit k metafoře (abychom byli pochopeni), všichni musíme občas přehánět a často bychom nejraději přímo šokovali, abychom lidi probudili z letargie. Brát prognostická vyjádření doslova je ovšem cesta vedoucí do pekel, a nechápat, že do médií je třeba občas, aby byl člověk vůbec slyšen, přehánět, svědčí o jisté naivitě a pasivní důvěře v něco, co samo o sobě utváří formu „poselství“ (jenž se naplňuje). Rozhodující je přece úmysl (a připisovat Lovelockovi náboženské, nenávistné motivy, včetně lhostejnosti, je očividný a sebepoškozující protimluv).
Zopakujme si: Lovelock je přesvědčen, že globální oteplování je už nezvratitelné a že se nedá nic dělat proti tomu, že určité části planety se stanou příliš horké na to, aby se tam dalo žít, anebo budou zaplaveny. To povede k hromadné migraci, hladomorům a epidemiím. Aktivisté, kteří se domnívají, že je možné lidstvo zachránit životem z obnovitelných zdrojů, se prý hluboce mýlí. Lidstvo má šanci přežít jedině, pokud bude výrazně rozvíjet technologie. Správným krokem je tedy podpora vzdělání a inovací (a dodržování principu předběžné opatrnosti, jak by o tom mohly vyprávět dnes asi nejvzdělanější národy, např. Finové a Irové, a také Holanďané, kteří skupují výše položené pozemky nejen v Čechách).
I další studie naznačuje, že Lovelock může mít (varující) pravdu. Tvrzení, že planeta Země je schopna se vyrovnat s emisemi škodlivých plynů do ovzduší sama, bylo zpochybněno. Výsledky nové studie byly zveřejněny v časopisu Nature Geoscience: na to, aby se hladina CO2 vypouštěného do ovzduší v důsledku lidské činnosti znovu ustálila, bude planeta podle autorů výzkumu Richarda Zeebeho z Havajské univerzity a Kena Caldeiry ze Stanfordské univerzity potřebovat stovky tisíc let. Při výzkumu autoři srovnávali dnešní koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře se vzduchem starým 610 tisíc let, který se zachoval uzavřený v ledových bublinách antarktického ledu. Podle Zeebeho a Caldeiry byl tento samovyrovnávací mechanismus, o kterém mluví jako o "zpětné vazbě", lidskými emisemi CO2 vyhozen z rovnováhy. Podle Zeebeho člověk CO2 do atmosféry uvolňuje 14 000krát rychleji než příroda. "(Zpětná vazba) je příliš pomalá na to, aby nám pomohla znovu ustavit rovnováhu, kterou jsme ve velmi krátkém čase v podstatě zdeformovali," říká Zeebe.
Hm. Naznačuji, že je (nejen od těch, kteří jsou placeni za to, aby počítali i s krizovými scénáři) velmi krátkozraké nevšímat si varovných hlasů. Lidstvo dnes podle Lovelocka žije v období, které se podobá letům 1938-39, kdy všichni věděli, že se stane něco strašného, ale nikdo nevěděl, co proti tomu dělat. Co tedy máme v současnosti dělat? Lovelock se (provokativně a inspirativně) směje a říká: „Užívejte si život, pokud to ještě jde. Protože budete-li mít štěstí, budete mít tak dvacet let, než dojde ke katastrofě.“
Není právě tohle docela dobrá (protože burcující) zpráva pro všechny, kteří si doposud myslí, že to zatím není tak hrozné a že lidé nemají na klimatických změnách (které nakonec nejsou tak negativní, že, pane V. K., aspoň tu budeme pěstovat pomeranče) žádný vliv?
A pozor, to, že zdůrazňuji jeho smysl pro srandu a schopnost se i při tom vše, co ví a tuší, smát, není to takový nesmysl, jaký v tom vidí skeptici: vždyť dokáže-li člověk žít teď a tady, dokáže-li v těch situacích, kdy je to možné, být šťastný, dokáže-li si užívat života, jeho mysl se zbaví negativních důsledků negativních zpráv a činností, a začne fungovat a také nalézat řešení. Smích Jamese Lovelocka je i v tomto ohledu inspirativní, protože na rozdíl od naprosté většiny ostatních prognostiků (a vědců a komentátorů) nabízí východisko a zároveň i metodu cesty k nápravě. I ten nejzarytější kritik toho či onoho by se (terapeuticky a sebezáchovně) měl umět občas se z plna hrdla zasmát. Naznačuji, že od Jamese Lovelocka bychom měli brát vše, co říká a dělá, včetně jeho smíchu, vážněji, než to zatím děláme.