Holešovické largo

Holešovické largo

Brzy po válce jsem se přestěhovala do pražských Holešovic. V té době jsem byla mnoho hodin denně vytížena zaměstnáním a studiem, ale každou práci jsem dělala se stálou myšlenkou na Boha a pro něho. Ve stálé bdělosti k němu jsem byla zahalena jeho svatou přítomností a milostí.

Přesto jsem využívala každičké chvilky uvolnění k ještě hlubší koncentraci a kontemplaci, ke sjednocení s Bohem. Jednou při úplné relaxaci a uvnitřnění se mé malé já počalo rozplývat a to, čím jsem se přitom za zcela jasného vědomí stávala, bylo všeobjímající a všeprostupující božské Já, vytvářející a naplňující celý vesmír.

Z lidského já tu zůstala jen malá jiskřička, poslední nepatrná bublinka na nekonečném oceánu velkého Já, která se již již rozpouštěla v tichém odevzdání do stejnolité vody božského vědomí. Pojednou takto dohasínající jiskřička, takto rozpouštějící se bublinka uslyšela nádhernou tichonkou melodii Dvořákova Larga. Tu jsem tolik milovala. Její první větu jsem si podkládala vroucími slovy vyznání lásky k Bohu a voláním jeho svaté přítomnosti: „Veliký Bože, Bože nezměrný.“

Tato nejvnitřnější modlitba, jež vyjadřuje vzepětí duše, toužící po Bohu, tato má přesvatá mantra, kterou jsem tak často radostně Boha volala a pomocí níž do jeho ještě větší blízkosti, ta se mi nyní připomněla v nejintimnějším okamžiku sjednocování duše s Bohem. Začala se vkrádat do vnímání dohasínající jiskřičky lidského já a toto zmírající a odevzdávající se já se ihned vzkřísilo jejím nasloucháním.

Malinká jiskřička lidského já počala chválit Boha touto přesvatou mantrou, jak to již mnohokrát dělala. Její melodie sílila, až se stala mohutnou, strhující. Byl jí plný vesmír a pohltila do sebe jemnost a tichost stávání se a přerozování lidského já v Já božské.

Lidské já opět vyhrálo tuto hru na dvojnost. Stalo se aspoň uctívačem velkého Já, jen když se mohlo takto zachránit.

A toto vznešené Largo, dříve tak povznášející a pomáhající, má nejsvětější mantra do jeho melodie vložená, předtím tak vznešená a účinná, má nejvroucnější modlitba, právě to mě vytrhlo z vrcholného okamžiku nejvyšší oběti. Bylo to na posledním stupni sebeodevzdání Bohu. Avšak toto spojení duše s Bohem, toto přerození se nemůže uskutečnit jinak než v nejhlubším mlčení, v největší tichosti mysli, bez sebemenšího jejího pohybu nebo záchvěvu, v naprostém vzdání se ega v mystické smrti.

Protože se ego dlouho vzdát nechce, chytá se každé příležitosti, i té nejsvatější, jen aby zemřít nemuselo. Ve vrcholném okamžiku je i nejsvětější mantra překážkou.

   Bytosti Vesmírná, Beztvará,
   Bezejmenná, Ó Bytosti!

   Ty bez přívlastků.

   Jak jsem tě vzdálena,
   když vzývám Tvou Milost
   a plně ji dostávám.

   Jak jsem Tě vzdálena,
   když pěji Tvou slávu,
   která mne zaplavuje.

   Ó lásko spal se,
   ó touho utop se v poslední vlně.

   Propastná Hlubino,
   pohlť to,
   co stále ještě chce
   být aspoň uctívačem.

Když se lidské já zcela uvědomilo, plakala jsem lítostí a prosila Pána, aby mi pomohl přejít tuto obtížnou hranici mystické smrti, od které se mnozí vracejí. Je to právě strach ze smrti, jenž je vrací do předešlé sféry „neomezeného vědomí“. Prosila jsem tedy Boha, aby mi pomohl zemřít pro něho, že již nic jinéhop nechci.

Za několi dnů jsem se v kontemplaci mysli dostala opět do hlubokého stavu uvnitřněnosti. Stále více a více jsem se nořila do boží přítomnosti. Zpočátku jsem slyšela krásnou hudbu, na způsob „proč bychom se netěšili“. Tu jsem slýchávala dříve dosti často. I když byly melodie podobné těm světským, zvuk byl dokonalý. Totéž mi sdělil o svých vnitřních zážitcích hudby jeden náš známý varhaník a skladatel: „Vnitřní hudba je dokonalá, ale zevní nástroje, i ty nejlepší, zdaleka tak dokonalé nejsou.“

Na hudbu „proč bychom se netěšili“, jež měla vyjadřovat radost světa, jsem zřetelně do nitra odpověděla: „To nechci“, a nořila se hlouběji. Ihned se veselé tóny změnily v nádherný chorál, který vždy předtím povznášel mou mysl a mé city k Bohu.

Ale moje hlubší já opět řeklo: „To také nechci“. A tu nejhlubší božské Já řeklo bezhlesým, přesto však ve vědomí zpřítomněným hlasem:

„Co tedy chceš?“

Odpověděla jsem celým svým srdcem, celou svou bytostí:

„Zemřít pro Boha.“

V tom okamžiku se zavlnil vesmír, rozpustil se a stal se nekonečným prázdnem. Zprvu, dokud jsem ještě vůbec vnímala, mi to připadalo, jako když uchopíte nekonečnou šálu upletenou z přečetných jednotlivých oček a trhnete za tu správnou nit. V jediném okamžiku se celá šála rozplete na svůj prazáklad, na jednu jedinou nit a i ta se rozpustí. Tak se vesmír rozpustil do své pralátky - božského bytí, ve kterém mé lidské vědomí zcela zaniklo.

Ale i tato zkušenost, i když trvala několik dnů, přece jen ještě nezůstala trvalou, i když v hlubině vědomí a v pozadí mysli již zřetelně setrvávala. Teprve po několika letech a také po dalších ponořeních (samádhi) se náznak dvojnosti rozplynul a již se nevrátil.

Z této zkušenosti, vyvstalé za časného rána letního slunovratu před mnoha lety, již nikdy nic neubylo ani k ní nepřibylo. Jen některé závislosti se postupně rozpouštějí. Tato zkušenost jednoty je naznačená v básni probuzení a v několika dalších.

                     Probuzení

   Ráno jsem vstala,
   abych Tě pozdravila
   tak jako dřív.
   Však ač jsi všude,
   nikde Tě nenalézám.

   Tvůj oltář zprázdněl
   a růže na něm již nevoní.
   I všechny ostatní věci jsou prázdné,
   a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.

   Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci -
   neboť hle, již není Srdce,
   a ani já tu nejsem jako dřív,
   než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí.

   Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
   a přec Tě tolik mám,
   že zhaslo přání poslední,
   bych objetí Tvé ještě vnímala.

   V naprosté jistotě,
   že vždy tak tomu bylo,
   na Počátku a po všechny Věky Věků.

                                                           21. června 1958   

www.avatar.cz