Hebrejské slovo, jenž vyslovila Jobova manželka, je slovo ברך [barech], což je přeloženo jako „zlořeč“, ale už latinská Vulgáta překládá ono hebrejské slovo ברך [barech] latinským slovem „benedic.“ Celá pasáž zní v latině „benedic Deo“. Přeloženo z latinského textu to, ale pro změnu znamená – „dobře mluv o Bohu, chval Boha, žehnej, dobrořeč Bohu“ [1] Řecká Septuaginta, LXX se raději rozhodla problému vyhnout úplně: „αλλα ειπον τι ρημα εις κυριον“ – což se z řečtiny dá přeložit následovně: „mluv slovo k Hospodinu“ .
Tady můžeme zvolnit v našem „úprku“ a zrekapitulovat, kolika možnostmi se dá přeložit pasáž z biblické knihy Job 2:9, přesněji imperativ slovesa ברך [barech]:
Nejdříve si zodpovíme, proč je hebrejské slovo ברך [barech] [2] možné přeložit takovou spoustou možností, variant – často protikladných. Posléze se pokusím uvést závěry článku do souvislosti s naším praktickým životem.
Proč je tady možnost tolikerého překladu? Když jsem nahlédl do slovníku, dozvěděl jsem se, že slovo ברך [barech] je v tomto konkrétním případě eufemismus. [3] Pro zlořečení, prokletí bývá obvykle v hebrejštině užito jiné slovo. [4]
V tomto případě měl asi pisatel knihy Job strach napsat výraz označující prokletí, zlořečení vůči Bohu! Tak tam užil jiný výraz s původně opačným významem. Je tady ještě jedna možnost výkladu této lingvistické záhady. Pisatel knihy Job užívá slovo ברך [barech] s možnostmi překladu žehnat, zlořečit zcela záměrně, zcela úmyslně! Proč by to dělal, proč by si dával takovou práci? Domnívám se, a je to můj názor, že svatopisec chtěl tímto způsobem zdůraznit pomatenost manželky Joba, zřejmě chtěl zdůraznit její nepochopení a bláhovost.
A tady jsme u druhé části článku, která má slibovat praktický rámec slova z biblické knihy Job 2:7. Jobova žena, která není ve Svatých textech Bible ani uvedena jménem, se naprosto neorientuje v duchovní situaci svého manžela Joba. Jobova manželka mu radí zlořeč, žehnej! Pisatel biblické knihy Job nám možná tímto způsobem chce naznačit, že Jobova manželka byla tak duchovně „dezorientovaná“, že by stejně vůbec nepomohla svému muži, ať už by řekla cokoliv.
A v tom je základní poučení, základní pravda, ke které jsem směřoval. My nemůžeme porozumět zcela jasně lidskému neštěstí, lidskému utrpení druhého člověka a proto mu nemůžeme pomoci ani konkrétní radou! Možná to znáte sami, sousedům zemřela dcera. Soused za mnou přišel a ptá se mě, „vy jste věřící člověk, proč moje dcera zemřela tak mladá, proč to Bůh dopustil“ A moje odpověď, jakkoliv by byla teologicky, psychologicky (a já nevím jak ještě…) fundovaná, by byla jenom pouhé bláhové tlachání. Proč? Protože neznám dopodrobna Boží záměr; já nemám na „nebeskou telefonní ústřednu“ spojení, abych tam zavolal a zeptal se: „Nevíte, proč zemřela dcera mých sousedů?“ S tím úmrtím sousedovic dcery to byl můj smyšlený příklad. Přestože nemůžeme pomoci radou, tak alespoň můžeme vyjádřit naši účast, vyjádřit naše soucítění.
K fenoménu שואה šoa, domnívám se, že nemohu jakkoliv vysvětlit שואה šoa. Pokud nechci vypadat jako bláhový hlupák, potom ani שואה šoa vysvětlit nelze, myslím tím z náboženského hlediska. Byla to taková hrůza, že i po více než 60 letech od konce 2. světové války, se systematické vyhlazování židů nedá nijak rozumově pochopit, natož vysvětlit. Diskutovat o šoa, z naší lidské perspektivy snad ještě mohu, ale pokusit se o nějaké „kosmologické“ vysvětlení není možné z jednoho prostého důvodu, já vidím šoa pouze z naší perspektivy, nikoliv z té Boží. Pokud bych se pokusil nějakým způsobem soudit Boha, potom se mé bláhové tlachání bude jevit jako rada Jobovy ženy svému muži – žehnej, zlořeč Jobe.
Při všemožném lidském trápení, při všemožném lidském neštěstí nám není dáno nahlédnout na celé dění z Boží perspektivy. Výjimkou, snad, je příběh trpitele Joba. Bezpochyby je שואה šoa citlivé téma našich židovských spoluobčanů. Vidím naprosto hloupé vysvětlovat שואה šoa jako nějaký Boží soud nad židovským národem. Osobně chápu jako neúctu k mrtvým ty snahy, které se dokonce pokouší systematické vyhlazování židů zpochybnit, nebo jinak zlehčit. Domnívám se, že chování popíračů šoa je inspirováno „stejným duchem“, jako zločiny, které byly proti židům za 2. světové války spáchány.
Při jedné ze svých přednášek zmínil Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze, že je vhodnější pro systematické vyhlazování židů nevolit termín holokaust, nýbrž שואה šoa. Termín holokaust je původně řecké slovo oλoκαυστον – česky zápalná oběť, respektive celopal, což je označení pro náboženskou obětinu, která se celá spálí. [5] Autorem slova „holokaust“ je Elie Wiesel, který slovo holokaust poprvé použil ve svém románu Noc. Židé preferují biblický výraz שואה šoa, což znamená zpustošení, zmar [6,7] Otázkou totiž zůstává, pokud by systematické vyhlazování židů bylo pochopeno ve smyslu holokaustu tedy ve smyslu oběti, kdo potom obětoval a komu se obětovalo…
Podobně jako s 11. září 2001, kdy letadla řízená teroristy, narazila do obou věží Světového obchodního střediska. Jak mohu okomentovat tuto událost, tento teroristický čin? Byl to snad nějaký Boží soud, což je argumentace některých, nebo jak to vlastně mohu pochopit a následně vysvětlit z celkové „kosmologické“ perspektivy? Nemohu to pochopit, ani vysvětlit nijak, protože mi není dovoleno nahlédnout do celého dění z Boží perspektivy. Co však mohu, co mně zbývá, je modlitba, aby se podobné hrůzy, a to ať už שואה šoa, nebo jakékoliv teroristické činy nikdy více neopakovaly.
My nejenomže nemůžeme pochopit zcela jasně neštěstí, utrpení jednotlivce, ale stejně tak i nemůžeme pochopit bolest celého národa. Moudřejší tedy bude, pokud nebudeme vynášet svůj osobní soud, kde hledat příčinu lidského utrpení, lidského neštěstí, čímž se vyvarujeme případného omylu ve svých závěrech.
poznámky: