Je mnoho učitelů na této zemi, kteří učí na různých úrovních různým disciplínám. My půjdeme po stopách učitelů duchovní nauky. Budeme je sledovat na různých stupních poznání tak, jak oni sami poznali.
To, co je v jejich učení správné a dobré, pochází od Boha, co je mylné, je z jejich nevědomého lidského ega. Půjdeme-li stále výše, vědění božské stále více převažuje, až nakonec - úměrně s ubýváním sobeckého, nevědomého ega - dominuje docela.
Jestliže ego utichne úplně, zbývá jen učení - vědění božské. To může být sděleno ústy nějakého učitele nebo jeho mlčením. Učitelovu blízkostí je více zpřítomněno.
Záleží ovšem také na schopnosti žáka, jak se umí k učiteli - pravdě - obrátit, otevřít mu své nitro, aby ego nepřekáželo učitelovu vlivu. Vzniká pak proud přenosu vědomí z učitele na žáka. Vymýcením ega se totiž stali spojitými nádobami a úroveň božského vědomí se v nich vyrovnává.
Jestliže se takto opravdově otevře žák učiteli neúplně vyspělému, dochází také k vyrovnání hladiny vědomí obou - přenosem. Proto nemůže učitel nezralý nikdy žáka k cíli přivést, nýbrž jen tak „daleko“, kam sám dospěl.
Proto je mnohem lépe, když se žák obrací k Bohu - poznání - přímo a „učitele“ vidí jako projev boží na určitých úrovních. Od každého z nich se takto může poučit, ale měl by chápat, že je to vždy poučení od Boha na tom kterém stupni. Když sám tento stupeň přeroste, měl by hledat poučení na vyšší úrovni.
Od určitého stupně žák nachází učitele ve svém božském Já a nepotřebuje tedy již žádného „zevního“ mistra. Všechny takové poznává jako své bratry. Vyrovnal se s nimi a vědění čerpá přímo z božského pramene.
Tento pramen je pro něho přímou inspirací a nakonec vhledem. Odpověď se zde z prázdna vynoří ve stejném okamžiku, kdy vznikne závažná otázka.
Je to naprosto jednoduché. Dokud byl od jednoty ještě vzdálen, světlo poznání bylo také vzdáleno. Žili ve dvojnosti a poznání přicházelo též přes dvojnost. Poučení se mu proto dostávalo pomalu, přes různé učitele zprvu na nižších, později na vyšších útovních.
Když je jednotě blízko, odpadají učitelé nižších úrovní a je tu již učitel vnitří, neboť zevní a vnitřní se spojuje, či spíše uvědomuje jako jednota.
Vědomí lidské se propadá do vědomí božského. Rozpomíná se na sebe v božské Já, uvědomuje si totožnost s ním. Toto Já však není omezeno jeho osobním vědomím, je tu odedávna všudypřítomné, je ve všem a vším.
Náš učitel je tedy stále přítomný. Pokud jsme si jeho svatou všudypřítomnost vždy a všude, na každém místě, u každé dharmy ještě plně neuvědomili, je možno se k němu obracet. Všechny dharmy mají v sobě tento božský základ, je jen na nás, abychom pominuli jejich jména a tvary a tento božský základ objevili. Pak je každá dharma učitelem, neboť má v sobě božskou kvalitu: sat-čit-ánanda.
Tato kvalita je naším vůdcem k Já. Zároveň je ale také svůdcem - svými zevními projevy. Stává se to tehdy, když zapomeneme na její božskou podstatu. V sobě máme právě takové kvality, je to, jako když nastavíme stejné zrcadlo své duše. Božskou plochou vnímáme - zrcadlíme - vše božské.
Pře léty se ptal Kamil jednoho uvědomělého chlapce, jak „vnímá“ vnitřní svět? A chlapec tehdy řekl: „Jako když otočím zrcadlo“.
Nastavme tedy ve svém nitru zrcadlo své duše na vnímání božského ve všech a ve všem, a poznáme, že vše stvořené - přesněji stále a teď tvořené - je jen třpytem prázdna. Celý svět bude pak pro nás průzračný.
Postavme si v sobě ten nejvyšší a nejčistší ideál, věrně a s láskou k pravdě jej krok za krokem sledujme, a vystoupíme na duchovní Himaláj.
Stačí tedy ve svém nitru otočit zrcadlo a hle: co se zdálo „zevním“, stává se vnitřním a duchovním. Tak to naše zrcadlo mysli promítá.
Až se nám mysl podaří otočit a zastavit až v jejím přirozeném, základním stavu, bude naše zrcadlo prázdné. Pokorně přijmeme boží zákonitost a celý svět se nám stane průzračným. Vše námi poznávané bude jen třpytem prázdna.