Tématem v záhlaví článku se zabýváme všichni, ať již chceme nebo nechceme. Je to historicky dané zákonitostí hmotné přírody. Co dáš – to sklidíš. Co způsobíš – v příštím životě okusíš na vlastní kůži. Obyčejný zákon karmy. Jen pozor na ověřování si těchto zákonitostí v přítomném okamžiku – dnes. U většiny z nás již byly všechny karmické dluhy vyrovnány nebo odpuštěny a rozpuštěny. Reakce na naše činy jsou téměř okamžité. Nemusí to být hned oko za oko, zub za zub, ale je třeba zvažovat, zda je nutné vše zažívat na vlastní kůži, když kolem vidíme tolik vhodných příkladů, jak se nám naše skutky mohou vrátit.
Tak tedy k mému snu. Vidím nás všechny v obrovské aule. Je zde mnoho lidí. Některé znám a i s těmi co se mi jeví jako neznámí se zdravím. Shromáždění. Něco se připravuje. Dostáváme instrukce, jak si v nastálé situaci počínat. Nepamatuji konkrétní téma, to se teprve zpracovává a „dolaďuje“ v naší realitě. Mám pocit naplnění, seberealizace. Všichni jsme tvrdě pracovali, aby k této situaci mohlo dojít. Dostává se nám povzbuzení. Máme vytrvat. Obdrželi jsme emoci, jež tato událost vyjadřuje. Je nádherná. Je nám sděleno, abychom vytrvali a nadále tvořivě pracovali. Není jiná možnost, než očekávaný výsledek, který již všichni v našich myslích a v našich srdcích vidíme. My sami, naše přítomnost zde na Zemi, jsme zárukou úspěchu našeho životního úkolu. I našeho skupinového úkolu jako pozemského lidstva. Společně tvoříme a naplňujeme naše bytí na Zemi. Jedná se o duchovní vzestup a tím i vzestup planety Země.
Další z úspěšných shromáždění majících za úkol dodat nám sílu a entuziasmus pro naše pozemské bytí – každodenní práci zde.
Shromáždění skončilo a my se rozcházíme. Odděluje se i naše skupinka – naše rodina duší. Vidím ji jako kopretinu, kde každý okvětní lístek tvoří dvě dušičky, vždy mužskou a ženskou – duchovní partnery. Právě na svého partnera se zlobím, že v této krásné chvíli emočního sdílení byl tak málo se mnou. To se už probouzím tady dole, kde partnerství máme v ještě většinou zkreslené podobě. Kde jsme poplatní všemu, co jsme v tomto i v minulých životech o partnerství do sebe vstřebali. Většinou už víme, jak by mělo vypadat, teď jen je třeba přepsat staré zažité názory, názory novými a to prožitím na vědomé úrovni.
Partner už má podobu, kterou má v tomto životě zde na Zemi. Je mnohem robustnější a vznětlivější než v místě, které jsme zrovna opustili. Také je poplatný všemu, čím v minulosti přešel. Vůbec není jisté, zda se mně chtěl dotknout. Reaguje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí: „Ženy jsou ale hloupé.“ Samozřejmé, že mé ego zabránilo tomu, abych slyšela dodatek: „Než vám dojde o čem partnerství skutečně je.“ – Ten pronesla stejná bytost jako on, jen o úroveň výše. Jemu tato dokonalost taky musí teprve dojít, tak jako mně. Naše pocity a úkoly jsou podobné. Jsme přece partneři a držíme spolu krok.
Naše ego nám určuje co máme vnímat. Sami před sebou mlžíme a sami také dokážeme mlhu rozpustit a odsunout. Jak? No přece pochopením. Potřebujeme k tomu jen alespoň trochu vnímat svá vyšší já. A nebo je ještě jeden způsob – užít logiky a posílit ji vlastní upřímností. Takzvaně si nic nenalhávat jen proto, že nám to přijde v daném okamžiku snazší. Vždy mít na paměti, že úkol, který nevyřešíme nyní a odsuneme ho na pozdější dobu, bude hůře zvládnutelný, protože těžší.
Každá další zkouška na stejné téma je obtížnější. Protože jsme se již posunuli v čase, některé jiné úkoly jsme zvládli úspěšně a naše vibrace se zvýšily. Postoupili jsme na vyšší úroveň – do další „třídy“. Nyní všechny úkoly budou náročnější – obtížnější pro ty, kteří mají opáčko a nezvládli v nižší „třídě“.
Včasným zvládnutím všech úkolů se stáváme moudřejšími snadněji a méně bolestně. Pokud nezvládneme sami a v dnešní době, už zcela vědomě snižujeme svou vlastní moudrost. A ta, jak víme, je naším příspěvkem moudrosti Veškerenstva. Šidíme nejenom sebe, ale i Celek. Tím zdržujeme duchovní vzestup svůj, pozemského lidstva i planety Země.
Duchovní a fyzická lenost.
Udělejme s tím něco!