Protože to je původní smysl a účel blogování: udělat (a dělat) si radost. Nebo naopak, o svou radost se podělit s jinými. Sdílení pocitů je jedním z nejhlubinnějších pudů „stádního“ tvora, který si říká „rozumný“. A když se mi dílo podaří, a blog je hutný a pádný, a ještě ošperkovaný nějakým tím hypertextovým odkazem, to se přímo tetelím. Právě tak ale mám radost z každého podařeného blogu jiného blogera nebo blogerky.
Původní smysl internetu byla přece radost z nerušeného propojení několika univerzit. A v době, kdy vydat knihu je znovu tak náročné (nakladatelé nenakládají, ale vydělávají, redakční práce vymizela, šetří se nejen na honorářích, ale i korekturách, distribuci atd.), je možnost prakticky okamžitě vidět, co člověk vytvoří, a vědět, že to pak přečte pár (nebo pár set nebo dokonce tisíc) jiných lidí, zdrojem ohromné radosti. Mozková centra i tělo si lebedí v lázni přirozených opiátů.
Znáte to: dnes člověka nikdo nepochválí, a tak jediná pochvala je ta, kterou si darujeme sami, třeba radostí, se kterou čteme vlastní blog a sledujeme jeho čtenost. Navíc možnost tvořit je vždy terapeutická. Příloha LN přinesla delší článek o „novém začátku“ života padesátileté ženy: stala se, po rozpadu manželství, po přechodu a po odchodu dětí, blogerkou (a navíc zpívá ve sboru a napsala knihu). Má pocit, že teprve teď jí narostla křídla.
I já mám téměř permanentní (už více jak jedenáctiletý) pocit, že mi narostla křídla. Blog je tu téměř hned. Před těmi lety, když jsem psával krátké úderné článečky (tehdy se tomu ještě neříkalo blog) Danovi Dočekalovi na jeho Svět namodro, jsem ještě musel počkat, až jak a který článek Dan vybere a umístí na síť. Až před pěti lety, když jsem psával na esoterica.cz, jsem si tu radost z okamžitého viditelného výsledku vychutnával až do dna: článek tam „visel“ pár vteřin poté, co jsem ho do jejich systému umístil! Mohl jsem okamžitě reagovat na nějakou zprávu! Teď na blogu respektu je to totéž: záleží jen na mně, jestli svůj blog zviditelním čtenářům ihned, nebo ho naprogramuji na přesné datum a hodinu do budoucna.
Knihu sestavuji celé roky, a i když ji pak pomáhám upravit graficky, a mám pak třeba zmenšenou kopii v ruce, všechnu tu radost prožívám jen se svou ženou a několika přáteli. A „vypiji“ ji do dna ještě dávno předtím, než je vytištěna a vyrobena (protože pak ještě uběhne nějaký čas, než je vytisknuta a než ji uvidím, ale to už jsem po uši v jiných tématech). Když ji mám konečně fyzicky v ruce, jsem navíc většinou trochu nebo někdy hodně zklamaný z toho, jak to tiskárna podělala, a ona radost je překryta závoji dalších vjemů.
Další radost: v 70. a 80. letech minulého století jsme mohli akorát tak ťukat do psacího stroje a doufat, že těch pár přátel ten který samizdatový spisek nezapomenou po tolika pivech na hospodském stole. Člověk nikdy nemohl vědět, kolik lidí jeho článek nebo časopis vidělo nebo dokonce četlo! Dnes bloger dokonce přesně ví, kolik lidí si jeho výtvor přečetlo! Jaká to radost!
Jaká radost, když mám v počítači několik dnů nějaké téma, jen tak nahozené, a jako náhodou objeví se zpráva, která to vhodně doplní. Tyhle synchronicity jsou pak největším zadostiučiněním, zvláště když pak třeba měsíc různě po kouscích piplaný článek už umístím do systému blogu, a ten den ráno najdu v novinách zprávu, která vše, co v článku tvrdím, pádně podpoří!
Jako rannímu ptáčeti se mi většinou daří číst svůj blog první: ne kvůli jakési imaginární grafomanské závislosti, ale protože žena nestíhá dělat korektury, a tak často „vidím“ své překlepy a opakující se slova (jak jsem je různě přemisťoval sem a tam, a měnil věty) až když jsou na blogu respektu. Pak mám, takhle brzy, čas po sobě co nejvíc chyb opravit.
Radost mi způsobila i jinak smutná zpráva o smrti nejstarší blogerky na světě. Stoosmiletá babča psávala s pomocí pravnuka (kterému diktovala) svůj blog více jak rok. „Na blogu rozdávala radost“, oznamuje titulek článku z LN. Například v blogu, popisujícím, jak se koupala v bazénu: „A tak jsem tam byla, čilá jako rybička, a prapravnoučata nadšeně pobíhala kolem mě. Babča plave! Babča plave!“
Babča prý měla radost, že se tak seznámila s řadou jiných lidí, užívala si, že je známá, udržovalo ji to duševně svěží. Ale o to přece jde! Mít radost a rozdávat radost.
O to víc bychom si virtuální prostor blogů a internetu měli chránit před patologickými pokusy anonymních kazisvětů ničit (když já blog mít nemůžu, rozuměj, protože to neumím, tak ho nebude mít ani nikdo jiný. A pokud ano, tak mu to budu kazit jak se jen dá!). Nabízí se provokativní otázka: má takový anonymní troll „radost“ z toho, že někomu pokazí jeho blog vulgární připomínkou nebo rovnou kritikou ad hominen v diskuzi? Asi má, jinak by to přece nedělal. Jen ten přenos radosti z psaní a následné radosti ze života asi u trollů nefunguje. Jinými slovy, radost z toho, že někomu pošpiním jeho radost, rozhodně není totéž, už ze samé podstaty, co radost z dělání a šíření radosti.
Přeji nám všem radost z blogování, ale i ze života (aspoň takovou, jakou si užívala ve svých stoosmi letech Australanka Olive Rileyová).