Z penze nevyžiju

Autor: Vlastimil Marek <barakan@volny.cz>, Téma: Společnost a vztahy, Vydáno dne: 15. 08. 2008

Zatímco generálové StB a armády minulého, oficiálně odsouzeného režimu, jakož i jeho tehdejší vládní a političtí, tedy komunističtí představitelé, pobírají jako penzisté nehorázné sumy, naprostá většině těch, kteří se za mnohdy velmi krutých okolností zasloužili o to, že dnes tu máme „demokracii“, živoří. Jejich důchody jsou pramalé (protože tehdy byli perzekuováni a museli pracovat jako noční hlídači, myči oken atd., takže nevydělávali, a teď mají starobní důchody prakticky všichni pod výši minimální mzdy). A zatímco o jiných nespravedlnostech se alespoň píše a mluví, o tomto panuje ticho po pěšině.


Tahle životní a celospolečenská nespravedlnost je snad posledním „tabu“, o kterém nikdo nechce nic vědět. Přitom je to nespravedlnost ze všech nespravedlností ta nejvíce nespravedlivá. I Marta Kubišová si musela v rozhovoru pro MF Dnes postesknout: „Z penze nevyžiju, tak zpívám dál.“

Známý a neustále opakovaný slogan, že „Národ, který nezná svou historii, si ji bude muset zopakovat“, se dá snadno parafrázovat: „Stát, který si neváží svých hrdinů a nedokáže je docenit a ocenit, se ze sociálních a rasových přehmatů a nespravedlností nevyhrabe.“
Bratři Mašínové byli a jsou jen vrchol ledovce. Nedokážeme si vážit svých (i v cizině slavných) emigrantů, nedokážeme odškodnit ty, kteří trpěli, ale dáváme (je to přece legální!) vysoké penze těm, kteří je tenkrát týrali a oportunisticky tyli z pokřivených a velmi nespravedlivých poměrů.

Pokud bych měl optimisticky vyzvednout přednosti příliš malých penzí příliš mnoha celý po život aktivních a nebojácných lidí, musel bych zmínit především to, že si nemohou dovolit nic nedělat (aby vůbec v době rostoucí inflace a nemravných zvyšování cen elektřiny a plynu přežili). Tato z nouze ctnost je navíc „zdravá“: je známo, že lidé, kteří při odchodu do penze najednou začnou jen polehávat a sledovat televizi, a vypadnout z pravidelnosti a aktivity, brzy umírají (a „věnují“ tak státu, který je celý život na přímých i nepřímých daních okrádal, další finanční dar).

To ale nic nemění na principu: je naprosto nehorázné, že estébáci a komunističtí pohlaváři pobírají vysoké penze. Tahle „sociální spravedlnost“ je všechno jiné, než spravedlivá. Právě naopak. Co se s tím dá dělat? Počkat, až do penze odejdou dnešní poslanci, není řešením, protože jejich penze budou, díky současným platům, také vysoké. Doplatíme my, důchodci s nespravedlivě nízkými penzemi, na svou slušnost a ve srovnání s těmi, kteří vždycky hlasitě křičí, když se něco dává (a okamžitě zmizí, když je potřeba také něco dát), i na svou neochotu k průbojné drzosti? Máme se začít hlasitě ozývat (první vlaštovky síly nějakého hnutí důchodců tu již před lety byly, ale skončily furiantsky konzumací brouka potemníka)?

Zatímco v Japonsku, ale i v USA a Německu a v dalších státech si penzisté mohou dovolit cestovat a stěhovat se do teplých krajů či pronajímat domky po střední a východní Evropě (a ze své doma relativně normální penze pak královsky žít v jiných státech), naši penzisté živoří stále víc. Zatímco v Japonsku, ale i v Číně a dalších zemích je stáří vrcholem lidské existence, a mladší generace i co se týká věci uctívají staré a užité více než nové, u nás už Neruda napsal báseň Dědova mísa, a Forman natočil celý film o dědečkovi, který marně čekal na ocenění (a nakonec raději rychle zavřel pouzdro, v němž ta pamětní hasičská sekerka chyběla).

Příznačné je i to, že všichni u nás celé roky ví, jaké až nelidské poměry panují v léčebnách dlouhodobě nemocných (rozuměj, jak se chovají ke starým nemohoucím lidem), teprve ale reportér v přestrojení (s tajně nafocené záběry) dokázal hnout veřejností, a v tu ránu jsou noviny plné zpráv, že podobné je to i v jiných ústavech a zařízeních.

Pokrytecký vztah společnosti ke starým a nemocným a nemohoucím je jen vnějším znakem pokryteckého vztahu k přírodě a svým tělům: zdravotnická reforma vázne také proto, že lidé si zvykli, že na srdce jsou Poděbrady na všechno ostatní doktor. Přestali nést zodpovědnost za svá těla. A tak se přežírají bůčkem, opíjejí pivem, hulí cigarety, a stát si myje ruce, protože to všechno zvedá ukazatel hrubého národního produktu.
Samozřejmě že si většina těch kdysi aktivních a dnes penzistů nějak poradí. Ale to nic nemění na tom, že výše jejich penzí, ve srovnání s penzemi aparátčíků a estébáků minula, je skandální.

Proč o tom všem píši v poznámce o výši penzí? Protože to úzce souvisí. A protože pokud se lidé přestanou hrbit před vrchností a jejich výmluvami, že to či ono nejde, a pokud se ta či ona statečnější skupina (protože ji hlad donutí, a kdy, když ne teď, protože do důchodu odcházejí nejsilnější poválečné ročníky) vzepře a ukáže, co si o tom myslí, a zatlačí na zákonodárce a ministry, pak náprava pokřivených a nespravedlivých poměrů v jedné oblasti vyvolá dominový efekt a pomůže začít nápravu i v těch ostatních.

Když jsem byl v roce dva měsíce 1989 v Amsterodamu, vyprávěli mi o jednom zákonu, který měl pomoci důchodcům, který ale, jak to tak bývá, když něco vymyslí úředník (v tomto případě za stolem v Haagu), ve svých důsledcích staré lidi nakonec poškozoval. Během týdne se důchodci dokázali domluvit, přemluvit i řadu žurnalistů, a před domem, kde bydlel tehdejší předseda vlády, tři dny demonstrovaly tisíce stařečků a stařenek. Obrázky se objevily ve všech televizích a novinách, a během týdne zasedal parlament a onu „novelu“ zákona ihned zase zrušil.

Tahle společnost nefunguje. V mnoha aspektech. Včetně toho, že naprostá většina starobních důchodců z penze nevyžije. Co s tím uděláme?