Povídání o minulých životech v Egyptě

Autor: Zdenka Blechová <zdenkablechova@seznam.cz>, Téma: Duchovno, Vydáno dne: 14. 09. 2008

Na mé dovolené v Egyptě jsem pochopila mnoho souvislostí s mojí minulostí. Minulé životy nám dávají i pocit domova v některých zemích a setkáváme se s lidmi, kteří byli dříve naší rodinou.



 

Cítila jsem se unavená a proto jsem se rozhodla, že pojedu na dovolenou. Pronesla jsem: „Chci jen odpočívat.“ Něco mě stále táhlo do Egypta a proto jsem zvolila právě tuto zemi. Od ledna jsem si plánovala někam odjet a stále to pracovně nešlo. V květnu jsem si řekla: „A jedu.“ I když se vyskytly opět pracovní problémy, byla jsem pevně rozhodnutá a nedělala si hlavu s tím, co bude. S přítelem, kterého znám již 30 let jsme si zakoupili zájezd a jeli. Jaké bylo mé překvapení, když nás přes vyprahlou poušť převezli do hotelu, okolo kterého se táhlo jen pohoří a nikde nic jiného, jen náš hotel, malá písčitá pláž, bazén a moře. Vyděsila jsem se: „Co tady budu 15 dní dělat?“ Jsem zvyklá být stále v pohybu. I na dovolené stále prahnu po poznatcích a tak jsem si neuměla představit, že na tomto místě budu trávit tak dlouhou dobu. Bylo to poprvé, co jsem zvolila tak dlouhou dovolenou. Vždy jsem volila jen 8 až 10 dní, protože jsem si myslela, že se to beze mě doma neobejde a i tak jsem vždy byla plná starostí, jak to beze mě doma šlape.
 
U obou stran pláže se nacházeli místní hlídači, kteří nás nikam nechtěli pustit. Prý jsou v horách bandité a přepadávají. Takže uzavřený prostor. Najednou jsem si uvědomila: Vyslala jsi myšlenku, že si chceš odpočinout a tak vesmír se ti o odpočinek postaral. Je to až neuvěřitelné, jak se vše, co vyšleme plní.
 
Udělala jsem si tedy svůj denní plán, který jsem dodržovala a nalezla v něm radost. Najednou jsem vůbec nepostrádala výlety, měla jsem stále co dělat a zdálo se mi, že čas velmi rychle utíká. Vstávala jsem před východem slunce, vykoupala se v moři, brouzdala se pískem, což mi bylo moc příjemné na procvičení chodidel, pozorovala východ slunce, zaplavala si svůj počet bazénů a najednou bylo 9 hodin a já měla co dělat, abych stihla snídani do 10 hodin. Po snídani jsem se zúčastnila strečinku, pak gymnastiky v bazénu, opět si zaplavala a najednou bylo poledne a zase jsem měla co dělat, abych stihla oběd. Po obědě jsem se opět vydala na pláž, kde jsem v poledním slunci vychutnávala pohodu ve stínu slunečníku a buď si četla nebo jen odpočívala. Pak nějaké to kafíčko, koupání a najednou byl večer. Večery byly kouzelné, pozorovat západ slunce, jak se mění barva moře a hor, ještě v 9 hodin večer se mi nechtělo z pláže, když jsem odcházela na večeři. Po večeři na diskotéku, kde jsem si zatančila a spát jsem chodila po 24 hodině. Tak tohle jsem žila celých 15 dní a čím déle jsem toto žila, tím více mě to nabíjelo. Cítila jsem stále větší vitalitu a sílu v mysli. Uvědomila jsem si, že bych to byla schopná opakovat ještě delší dobu, což pro mě bylo nové. Člověk, když stále prahne po nových zážitcích, je roztěkaný a nemůže si vychutnat klid v mysli, který přichází z opakování určitých cvičení pro zdraví. Když se mi na pobytu zeptal jeden člověk, kde se mi nejvíce líbilo ve světě. Bez zaváhání jsem odpověděla: „Tady.“ Byla to úplně jiná dovolená než ty předchozí. Předchozí dovolené byly o tom, posbírat co nejvíce informací, co nejvíce poznat a vlastně jsem si pak ani neodpočinula. Nyní jsem opravdu jen odpočívala a v tomto odpočinku i mizely obavy z toho, co se asi děje doma, zda je vše v pořádku.
 
Jakmile si člověk udělá nějaký plán ve svůj prospěch, zklidní se a začne si život žít na plno.
 
Každé ráno jsem viděla, jak za nízkou ohradu, která dělila náš hotel od okolí, přicházejí beduíni s velbloudy, sednou si do písku a nabízejí své zboží. Nabídka se skládala z pár šálů a jednoduchých korálů a náramků, které vlastnoručně vyráběli. V písku při 50 stupních dokázali tyto ženy sedět celý den a neúnavně nabízet své zboží turistům. Nás by bolely nohy takto sedět celý den a to nemluvím o jejich oblečení, celé zahalené v černém a mnohdy jim koukaly jen oči. Když jsem byla před časem v Jordánsku, projížděli jsme pohořím, kde také bydleli beduíni a mě to k nim moc přitahovalo, dokonce jsem si přála s nimi nějaký čas pobýt, ale nešlo to. Vždyť to znáte, musí se stihnout mnoho věcí a není čas na zastavení v zájezdech. Program je plně nabitý.
A nyní jsem měla tyto beduíny na dosah. Pozorovala jsem je v jejich obchodování a dívala se do tváře žen. Ty rysy byly tak měkoučké, lidské, oči hluboké a pohled hladivý, že mi v jejich blízkosti bylo moc příjemně. Říkala jsem si, že bych ráda s nimi strávila klidně celý týden zde. Ale zajímavé bylo, že kdykoliv jsem jim byla nablízku, vždy mě toto setkání dojalo a já se neubránila slzám. Moje první setkání s pohledem jedné staré ženy byl pro mě tak silný,  poznala jsem v ní svoji matku z minulých životů. Chtěla jsem jí pohladit, obejmout a nějaký čas s ní strávit, místo toho jsem odešla a celé odpoledne si odžívala toto setkání. Musela jsem se vyplakat. Tolik něhy a lásky bylo v tomto setkání, že jsem si uvědomila, že přesně tolik lásky a něhy má i moje maminka v tomto životě. Obě ženy se mi spojily a já věděla, že si jen zpracovávám okamžik až přijde čas mé maminky a ona mě bude muset také opustit, jako mě opustila tato žena v minulém životě. Bylo to silné až mě to drásalo srdce. Když jsem přijela domů a mami vyprávěla o setkání se beduíny, povídá mi: „Nevím, proč mi to přišlo tak líto, ale musela jsem si poplakat, přitom je teď Milan v nemocnici (je to její zeť), ale to mě nedojímá a toto ano.“
 
Ona vlastně pocítila to samé co já, propojení s touto ženou, protože si obě nesou v sobě stejné energie. Dokázala najednou pocítit její chudobu a oddanost. My všichni jsme energeticky propojeni a vždy člověk bude zažívat vnitřní prožitky s člověkem na stejné vlně.
 
Takže v Egyptě jsem si zpracovávala odchod mé maminky v tomto životě, protože v minulém životě jsem se nesmířila s odchodem této beduínky, které byla také mojí matkou a mě mrzelo, že jsem jí nedokázala dát najevo jak jí mám ráda. Když zpracováváme přítomnost, automaticky zpracováváme minulost i budoucnost. Prostě čas neexistuje, vše se odehrává nyní.
 
Turisté naučeni smlouvat, se snažili usmlouvat co nejnižší cenu s beduíny. Jedna žena pronesla: „Čtyři dolary jí za ten šál nedám, nanejvýš tři.“ Stejný šál by v obchodě koupila možná 10 x dráž a tady se snaží vytěžit z bídy druhých. Bylo mi z toho smutno. Tato žena ještě jedná rozumem, neumí cítit a ani jí nedojde, že by jim mohla spíše přispět než je ještě okrást. A tak to tady v této společnosti bylo od nepaměti, na slabého si vždy ostatní dovolili. Cítila jsem potřebu beduínům finančně přispět. Přiblížila jsem se k nim a ženy mě hned začaly ověšovat ručně vyrobenými šperky, na hlavu mi daly jejich šál, který mi připadal teplý, celou mě různými šály ověnčily, že najednou jsem zapadla mezi ně a ani nebylo poznat, že k nim nepatřím. Moje matka z minulých životů mi povídá: „Ty arabiš.“ Přikývla jsem, věděla jsem, že zde mám kořeny a byla jsem překvapena, že se cítím v jejich oblečení příjemně a že mi není vedro, jak jsem se domnívala. Koupila jsem si  od nich několik šperků a dala jim ještě navíc nějaké dolary.
 
Přemýšlela jsem stále o beduínech a v meditaci mě přišla informace, že jsem u nich pobývala 5 až 6 dní v minulém životě. Zajímavé bylo, že když jsem si přepočítala částku, kterou jsem jim dala za šperky, bylo to něco mezi 500 až 600 Kč. Došlo mi, že jsem jim vlastně zaplatila nocleh, který mě v minulosti poskytli. Vždy vše se vrací v přesné částce, takže opravdu je vše spravedlivé, vše co vydáte se vám ve stejné míře vrátí zpět a naopak. Najednou mi i došlo, proč jsem říkala, že bych klidně s nimi zde strávila týden. Opět se mi vrátila zpět stará myšlenka, kdy jsem u nich týden pobývala.
 
Setkání s beduíny jsem si oplakala, vracely se mi silné zážitky z minulosti.  Rozdala jsem jim co jsem měla a loučila se s nimi. Automaticky jsem sepjala ruce a uklonila se, aniž bych přemýšlela o tom co dělám, oni udělali totéž a najednou mi došlo, že je to jejich pozdrav. Jen jsem v sobě objevila dávné zvyky, oprášila je a znovu je začala používat. Je to jako když si opět vzpomenete na nějaké slovíčko z jiného jazyka, které jste dlouho nepoužívali.
 
V Egyptě jsem často meditovala a meditace zde byly silné. Jednou mě v meditaci navštívil anděl a povídá: „Pojď, provedu tě naším královstvím.“ Chytil mě za ruku a vtáhl mě do světelného víru, ve kterém jsme byli stahováni někam dolů. Překvapilo mě, že jdeme směrem dolů, neboť jsem vždy měla představu, že musíme spíše letět vzhůru. Procházeli jsme nějakými světelnými oblastmi, ale moc si toho nepamatuji.
 
V jiné meditaci jsem jasně cítila, že mě za jednu ruku drží můj zemřelý přítel Pepík a za druhou ruku můj zemřelý přítel Honzík. Bylo to silné, cítit jejich dlaně a najednou se přede mnou objeví tvář bývalého přítele a povídá mi: „Mám tě rád Zdeničko.“ Tato informace přilétla tak rychle, že mě úplně probrala z meditace.
 
O bývalém příteli Honzíkovi jsem v Egyptě mnoho přemýšlela. Je zajímavé, že jsem se jím zabývala až tři roky po jeho smrti. Před tím jsem si na něj také vzpomněla, ale myšlenky nebyly tak silné jako nyní. Nutilo mě to stále o něm přemýšlet a tím jsem si uvědomila jeho hodnoty, které jsem v době, kdy jsme se stýkali neviděla. Teprve nyní jsem si uvědomila, jak mě měl rád a já to neviděla, jak byl měkoučký a lidský, jak mi byl oddaný. Mrzelo mě, že jsem to neuměla rozpoznat a že takový vztah nepřichází každý den a já si toho nevážila. Bylo mi to moc líto a mnohokrát na mě přišly slzy z tohoto uvědomění.
 
Když jsem se vrátila z dovolené, poprosila jsem jednu známou, která se zabývá kartami, aby mi řekla, proč jsem se Honzíkem tolik zabývala na dovolené. Povídá mi: „Ale on tam s tebou byl celý pobyt.“ Ano, cítila jsem jeho přítomnost a vnímala jeho energii u egyptských mužů. Egypťané měli také měkký pohled a jemnou duši. Až nyní mě došlo, že Honzík pocházel také z Egypta a proto jsem k němu zde měla tak blízko. Když jsme se stýkali, přišla mi automatickým písmem informace, že byl mým ochráncem v minulém životě a že ho mrzelo, že mě nedokázal ochránit, když šíp projel mým bokem. Celou dobu naší známosti mi byl často nablízku a měl o mě stále starost. Naše poslední setkání končilo příkazem pro mého přítele: „A dej mi pozor na Zdeničku“ a pak umřel. Do poslední chvíle se snažil mě ochraňovat, cítil to jako povinnost z minulých životů.
 
Egypt i pro mne znamená mnoho minulých životů, strávila jsem zde dobré i zlé a vždy jsem si na svých cestách Egyptem mnoho uvědomila. Již jako malá holka jsem toužila navštívit tuto zemi. Přečetla jsem všechny dostupné knihy a moc se těšila na mé první setkání s Egyptem. Když jsem se konečně ve svých 20 let dostala do Egypta a procházela jeho památky, vůbec mě to nenadchlo. Byla jsem zklamaná. Knihy mi připadaly zajímavější, než když jsem mohla vidět to, o čem jsem četla na vlastní oči. Proč? Protože jsem to znala a tak mě to již tak neohromilo. Když vám někdo bude vyprávět např. o hrnci jak vypadá a co vše na něm můžete objevit, budete plni napětí, až ho spatříte. Ale pokud hrnec znáte, budete zklamáni. Takový pocit jsem měla i já. Když nám tvrdili v pyramidě, že zde pochovávali do tohoto sarkofágu faraona, věděla jsem, že to není pravda. Pravdu jsem se dozvěděla až za 20 let automatickým písmem.
Otázka: K čemu sloužily pyramidy?
Odpověď automatickým písmem:
Pyramidy mají obrovskou moc a ony chránily lidstvo před boji zvenčí a tak se lidé pomocí pyramid stále snažili s těmito zápornými silami bojovat. Záporné síly se objevují vždy ve všech zemích vlivem nepříznivého počasí a tyto síly si hrají s vaší zemí jako s krabičkou a proto se lidé ukrývali do těchto pyramid.
 
K čemu sloužily místnosti v pyramidách?
Tyto sloužily k vzývání boha, k utišení bojů, ale nebyly vždy využívány na tyto účely, ony také plnily účel ještě jiný a to účel spojování s námi.
 
Proto jsem cítila podvědomě, že nám průvodce o pyramidách neříká pravdu. Takže ve 20 letech jsem se učila rozpomínat na své minulé životy. Když jsem pak byla v Egyptě ve svých 48 letech v Sharm el Shaiku a procházela se po pobřeží, věděla jsem, že zde to vše začalo. Že zde je původ obyvatelstva. Ve zkamenělé zemi jsem mohla číst znaky různých živočichů. Ano, zde začal život na zemi.
 
Nyní v Tabě, když jsem se dívala na hory, věděla jsem, že se dívám na nejstarší část naší planety. Hory jsou zvětralé, drolí se a již nedrží tak pohromadě jako mladší pohoří. To mě došlo až zde. Šla jsem v mysli stále blíže ke zdroji, vracela jsem se pořád více a více do minulosti ke kořenům lidstva.
 
Protože jsem v Egyptě strávila mnoho svých životů, setkávala jsem se na každém kroku s Egypťany, kteří mi byli blízcí a mě vždy pohled na blízkou bytost přiváděl k slzám, k dojetí. Pracoval zde i jeden animátor, u kterého jsem cítila spříznění duší. Vyzařoval z něho klid. Jediné, co mě bolelo, bylo to, když ve svém fakírském vystoupení jedl sklo. Jak si člověk dokáže ničit zdraví pro peníze. Z toho mi bylo smutno. Když jsem odjížděla, měla jsem silný pocit něco mu věnovat na památku. Nosila jsem fialový kamínkový náramek, který jsem sundala a předávala mu ho se slovy: „To je dárek pro tvoji ženu.“ Měl radost, předal ho své paní a oba mi moc děkovali. Nemohla jsem se u nich zdržet déle, neboť slzy jsem měla na krajíčku. Proč mě to zase tak dojalo? Kamarádka, aniž by věděla, co se odehrálo, mi z karet četla: „Jé, to je hezký, tak velkou lásku jsem u tebe ještě v kartách neviděla. To byla tvoje velká láska v minulosti a ty jsi ještě dala jeho ženě dárek, to je romantický. Ty jsi jí poděkovala.“ Pokračování naleznete v časopisu Mysteria tajemna č. 20, který vydávám a vychází čtvrtletně.