Probuzený nežije „nad věcmi“, jak by si někdo myslel, ale spíš v srdci všech věcí, v jejich neměnném středu.
I
Je velmi málo těch, kteří opravdu usilují o sebepoznání. A proto vy, kteří se snažíte v tomto směru, buďte více smířliví a snášenliví. Jen takto se můžete přiblížit prajednotě.
Přátelé, vy, kteří jste se již „ponořili“, proč máte stále „vypadávat“ a znovu se „vracet“? Vaše „vypadávání“ a opětovné „ponoření se“ závisí na nesprávném přiložení pozornosti k některé jednotlivé vlně na oceánu bytí a opětovném odtažení pozornosti od této vlny.
Opravdovým uvědoměním si, že všechny věci (dharmy) jsou bez podstaty, že jsou jen proměnlivými jevy, zažijete pravdu. Jste všude a vším, třeba i kopcem, jak se ptáš. Jakmile však přiložíte důležitost tomu, že třeba na povrchu tohoto kopce lůeží dva kameny na sobě nebo hranami proti sobě, místo aby byly spořádaně vedle sebe, jste vedle, „vypadli“ jste. Musíte se zase pracně snažit o „návrat“.
Znám bratra, který se před časem „ponořil do monismu“, ale později byl velice znepokojen „nemravností“ jiných. Pak se velmi od monismu oddálil. Kde je vědomí „marvnosti“ (jak se o ni sám snaží), je i vědomí „nemravnosti“ (jak ji vidí u jiných).
Tomu bratru říkám zcela neosobně:
Zanech rozlišování dvojnosti, jak nyní činíš, neboť pak nejsi v monismu, ale dualismu. Říkáš: tato žena je nemravná. Ale tvůj bratr ji zná jako světici. Oba máte v tomto dualistickém světě svoji relativní pravdu. Kde však máte měřítko, odkud a kam sahá mravnost a nemravnost nebo jiné protiklady?
Ale ty už opusť dualismus a pak poznáš pravdu, po které toužíš.
II
Probuzený nežije „nad věcmi“, jak by si někdo myslel, ale spíše v srdci všech věcí, v jejich neměnném středu. Stojí, ačkoliv všechny věci kolem se pohybují.
Přijde-li však do nepohybu pohyb, přijde podnět k přiložení pozornostik některému objektu (dharmě). Aniž by k této „věci“ přilnul, okamžitě poznává, že je též onou „věcí“ (dharmou), ke které přiložil pozornost. Jestliže by však přilnul k této dharmě, ztrácí vědomí sebe jako podstaty a cítí se mylně též jako objekt. Proto je přilnutí ke dharmě, jakékoli chtění něčeho předmětného, největší zpronevěrou na sobě sama.
Prostě: Žije-li podstatu dharmy, žije sám svoji podstatu, „uvidí-li“ nějaký „objekt“, žije svoje zúžení, objektivizaci.
Jestliže je tedy tak hluboce probuzen, že nepřilne (nedá se chytit na svůdce dharmy, ale „drží“ se jejího vůdce), je ničím ve všem a zároveň vším, neboť ví, že vše je jím tiše promítáno, myšleno.
Je ničím v ne-vědění, ale stává se světlem tam, kde je osvícení vážně žádáno.
Tento „podnět“ přichází ovšem z něho samého, neboť nic není mimo něho.
Je to jeho pohyb.