Tajemství

Autor: Jari <@>, Téma: Duchovno, Vydáno dne: 27. 12. 2008

Zkouším pružné stěny svého obalu a vrním blahem. Vím že se blíží velký den a já se vydám na cestu, která je více těsná než dlouhá. Tak pečlivě, přepečlivě jsem zvažoval toto místo, tyto lidi, tuto dobu.


Má duše začíná pomalu zapomínat tisíce životů, můj osud kouzelníka, žebráka coury i bojovníka. Nic z toho si nebudu pamatovat, ale vše zároveň zůstane zapsané v knize intuice . Kéž mě všichni andělé ochránci pomohou najít nitě klubíček spletitých osudů a poznání.

Je tak těžké se vracet zpět, přijmout své chybné činy a pokoušet se o nápravu nevyváženého stavu. Protože, to co bylo dříve navazuje na to, co teprve přichází a já se mohu propadnout z poloviny cesty na vrchol až na samé dno opuštěného údolí plného nářku a nesouhlasu. Pokaždé sleduji svou právě vyšlapanou cestu vedoucí k tajemným oblakům které zahalují konečné tajemství všehomíra. Ano, všechny cesty jsou stejné, protože i to údolí a hora je stále tatáž. Někteří se snaží dobývat horu v početném zástupu, ale cesty jsou tak úzké a klikaté a tito lidé nestoupají nikdy příliš rychle. Jsou více podobni poutníkům zpitých laciným vínem kázání pyšných a zpupných prodavačů víry.

Chraňte mě všechny síly existence neboť je tak těžké se vymanit právě z těchto pout. Díval jsem se na tento zvláštní svět, modrou planetu zavěšenou v nehostinném vesmíru a cítil mohutný pramen touhy všech duší jež spaluje žár nedočkavých srdcí. Jaké nehostinné místo, pomyslel jsem si smutně, prostor nekončícího boje o to nejméně cenné, stvrzení osamělosti a prožitek odloučení. Tento svět, právě tento svět je ostrou břitvou mezi územím naprostého zabloudění ducha a dokonalé jednoty. Byť je nám povoleno donekonečna opakovat svá zrození a obtížně hledat nedokončené příčiny a následky, je právě toto místo tak zašpiněné lidskou chamtivostí. Co se stane, změní-li se i tato planeta v nehostinné místo s dušemi jež potřebují mnohem více času? Lidé východu říkají, máme času mnoho, ale není tomu tak, neboť naše dosavadní poznání je vždy zastřeno a je tak obtížné se vrátit tam, kde jsme minule skončili.

Největším tajemstvím této existence je dostat se do prožitku naprosté ztráty aniž by tato ztráta na nás zanechala viditelné stopy. Vždyť můžeme ztratit vlastní botu, ale nemůžeme ztratit slunce. Nemůžeme na tomto světě ztratit déšť a vítr, šumění moře, lásku srdce. Vždyť to velké tajemství říká tak jednoduchou věc, jen jedinou a konečnou. Nemůžeme ztratit nic, jen iluzi, že existuje něco, co není společné. Vše je společné, vždyť je to tak prosté, co zde nebylo mimo našeho vlastního, v myšlenkách vytvořeného, sebeurčení. Směšný pocit že cár papíru stvrzuje vyjímečné a omezené vlastnictví něčeho. Lidé jsou tak zvláštní. Na listy si píšou dohody, že jim patří tato hmota, jež tu byla, toto území, jež tu vždy bylo, tyto myšlenky, jež byly od někoho převzaty a dokonce i tento člověk, který nepatří nikomu. A právě za tento list, počmáraný hezkým písmem s otiskem pryže jsou ochotni rozbíjet svá těla, přetvářet hmotu z formy lidskému oku lahodícímu do formy nehezké a produkovat city k člověku, jež nesplnil jejich představu zotročení.

Což lidé nevidí, že smrt je pro každého nevratná a oni ty dohody ztratí. Nevidí, že snad jednoho dne se planeta vzbouří a vyčistí povrch od bytostí jež nectí zákony ,jež tuto planetu řídí ? Jak nemoudré a dětinské.

Cítím jak mé myšlenky slábnou, jak se mé tělo rozkošně protahuje v teplém prostředí organické jeskyně. Co mě tam venku čeká, jak dlouho bude trvat než se rozpomenu ? Kolik událostí budu muset naplnit abych skrze rány i radosti rozpoznal velké učení ? Cítím že můj čas se blíží, cítím že musím nastoupit na svou cestu. Smutek slábne, slábne, slábne.

Vítej ženo jež jsi byla určena být mou matkou. Budu tě milovat.