Nechte život probíhat

Autor: Ukázka z knihy <@>, Téma: Duchovno, Vydáno dne: 17. 01. 2009

Raméš Balsekar

´Nechte život probíhat´: co to ve skutečnosti znamená? Nebo lépe co to neznamená? Neznamená to dát si pohov a nedělat to, co by člověk dělat měl; neznamená to ´flákat se´. A také to neznamená být necitlivý, postihne-li druhé lidi nějaká pohroma, zaujmout postoj ?No a co? Život už je takový.?
 
 
 


Obecně řečeno znamená to, že člověk prochází svou každodenní běžnou činností s uvolněným přístupem, vycházejícím z celkového základního pochopení, že se mu může stát jen to, o čem bylo předem určeno, že se mu to podle Boží Vůle shodné s vesmírnou Zákonitostí stát má. Jinak řečeno v situaci, v níž se nacházíme, procházíme svou každodenní běžnou činností, rozhodujeme se tak odpovědně, nakolik to dokážeme, a děláme všechno, co je v našich silách, abychom za daných okolností svá rozhodnutí uskutečnili. Když jsme udělali, co jsme mohli, ať už se jedná o cokoliv, toto základní pochopení z nás sejme břemeno úzkosti a znepokojení z toho, co by se mohlo stát v budoucnosti.

Ještě důležitější je možná fakt, že od tíhy obvyklých pocitů viny a zahanbení kvůli našemu ´nemorálnímu´ nebo neúspěšnému jednání i od pýchy a namyšlenosti na naše úspěchy nás v jediném okamžiku osvobodí základní pochopení: ´Neexistuje nikdo, kdo by jednal´; že, řečeno slovy Buddhovými, ?Události se dějí, dochází k jednání, není tu ale žádný jednotlivec, který by cokoliv dělal.? A co je možná ještě důležitější, víme, že už nemusíme vláčet obvyklé břemeno nenávisti a zášti vůči ´druhým´, vůči těm, které bychom jinak považovali za příčiny svých zranění nebo trápení. Toto pochopení vychází z úplného přijetí, že pokud nás něco zranilo, stalo se to z nějakého důvodu, který prostě znát nemůžeme, a že podle všepronikající kosmické Zákonitosti, která se vztahuje na všechno ve vesmíru, od toho nejmenšího atomu až po největší planety či hvězdy, k našemu zranění prostě dojít muselo. Jinak řečeno bylo by úplně nesmyslné nenávidět kohokoliv ? jakýkoliv konkrétní psychosomatický organismus ? jehož prostřednictvím došlo podle téže vesmírné Zákonitosti k jednání, které nás zranilo.

´Nechte život probíhat ´ prostě znamená

a) přijmout cokoliv, co se v daném okamžiku děje, jako to, co v žádném případě nemohlo nenastat,

b) udělat všechno, o čem jsme přesvědčeni, že je nutné v daném okamžiku udělat, a

c) nezatěžovat svou mysl zbytečným přemítáním o tom, k čemu by mohlo či nebo nemuselo dojít v nejisté budoucnosti.

Malá úvaha nám skutečně ukáže, že podstatou svobodného života je silné, přirozené, nesentimentální soucítění s lidskými bytostmi, které nevyhnutelně trpí a hynou právě proto, že se snaží zachránit. Život probíhá a nikdo nebude ušetřen.

´Nechat život probíhat´ je postoj, který lidskou bytost osvobozuje od omezujícího sebeztotožňování s abstraktním egem coby jednajícím. K činnosti dochází a skutečně by nemělo být nijak těžké to pochopit, protože bychom měli připustit, že ´víme´, jak hýbat rukama, jak se rozhodovat nebo jak dýchat, i když bychom těžko slovně vysvětlovali, jak to děláme. Víme, jak to udělat, protože to prostě děláme: protože se to děje. Poznání, že život prostě probíhá, je rozšířením tohoto druhu chápání, a pohled na sebe sama, který nám dává, se od našeho navyklého pohledu velmi liší.

Jsme přesvědčeni, že se rozhodujeme na základě svého tradičního vzdělání, znalostí a zkušeností. Cítíme, že jsme se rozhodli racionálně, protože jsme při svém rozhodování vycházeli z dostupných relevantních informací o dotyčné věci. Ale můžeme se také sebe samých zeptat, jestli skutečně víme, která informace je podstatná, když naše záměry jsou neustále narušovány událostmi, se kterými jsme nepočítali. Také nikdy nemůžeme vědět, jestli máme všechny informace, které jsou dostupné nebo které jsou právě předmětem výzkumu. A tak potom, co jsme nepředpojatě a racionálním způsobem shromáždili informace, nakonec jednáme bez rozmýšlení, čistě na základě ´podvědomého pocitu´ ? anebo protože nás uvažování prostě unavilo.


ŽIVOT JE SLED SITUACÍ

V jistém okamžiku stojíte před určitou situaci; když zvažujete obě protikladné možnosti, jak zareagovat, nejste si jisti, jaké jednání by bylo účelné; nevíte, které je ´to pravé´, co byste měli udělat; zpanikaříte a nakonec zjistíte, že jednáte podle jedné z těch dvou možností. Pak ve vás vyvstane obava, co to bude mít za následek, a poměrně rychle se objeví další situace, která vyžaduje vaši pozornost. Život je takovéto řetězení událostí a situací a než se v tom zorientujete, postihne vás infarkt. V krajním případě, řeknete si. Ale je to opravdu tak výjimečný případ, anebo je to typický příklad toho, k čemu s drobnými obměnami dochází v poměrně dobře zajištěné sociální vrstvě, ve které nároky jednotlivců neustále vzrůstají?

Jinak řečeno zdá se, že život je opravdu sled situací, které prakticky neustále vyžadují pozornost a mezi kterými člověk musí vysloveně zkoušet objevit pár okamžiků a chvilek klidu a doufat, že je najde. Existuje vůbec nějaká alternativa? Je to snad alternativa mezi životem zodpovědného, tvrdě pracujícího občana, a životem nezodpovědného jedince, kterému je všechno jedno? Bude vůbec kdy v dnešním velkoměstském světě možné být hluboce zakotvený v míru a harmonii a současně se přitom okamžik za okamžikem vyrovnávat se situacemi, které přicházejí? Jinak vyjádřeno bude vůbec někdy možné prožívat svůj život s uvolněností a duševním klidem jako základem při řešení situací, které se neustále objevují na povrchové rovině? Je to vůbec proveditelné, anebo to je jen sen a iluze?

Není těžké představit si životní situaci, kdy v jediném okamžiku může vyvstat silná emoce, na příklad hněv, a přesto se nepřenáší a nepokračuje dál v podobě nepřátelství, zlosti, vzteku nebo rozhořčení. Ani momentální obava nemusí nutně dál pokračovat v podobě strachu; nějaká událost, něco, co se stane, může nepochybně vyvolat chvilkový zármutek, musí se to ale nutně prodlužovat v trápení?

Takový způsob ? okamžitě přijmout emoci, aniž by se člověk zaplétal do jejího dalšího pokračování ? určitě není nemožný. V minulosti se to stávalo, stává se to i teď, i když poměrně zřídka. Zdá se, že to, co je nutné, je radikální změna v mentálním přístupu. Dá se snadno vypozorovat, že to, co posune momentální emoci i do následujícího období, během kterého se jí pak zabýváme, je fakt, že na přirozenou reakci psychosomatického organismu zareaguje ego. Jinak řečeno nikdo prostě nemá vládu nad tím, co se nejprve objeví jako přirozená biologická reakce psychosomatického organismu na to, co člověk viděl či slyšel, nebo na to, co mu vyvstalo v mysli: to plně závisí na konkrétním naprogramování dotyčného psychosomatického organismu (geny plus podmíněnost). Během následujícího období se tato okamžitá neosobní reakce změní v osobní zaujetí dotyčnou reakcí, když na přirozenou reakci psychosomatického organismu zareaguje ego a ztotožní se s reakcí, jako by to byl jeho vlastní výtvor: hněv, který přirozeně a spontánně vytrysknul, se v psychosomatickém organismu změní na: já mám vztek, to a to mě rozčiluje, já ho nenávidím?

Je tudíž zřejmé, že k žádné zapletenosti do emoce nedojde, pokud se ego dokáže držet od přirozené emoce dál; tak může její vyvstání pouze zpozorovat a od emoce se oddělí jako od něčeho, co vyvstalo v psychosomatickém organismu, ne ´ve mně´. Zapletenost znamená, že člověk se nenávidí kvůli tomu, co se stalo, a zároveň nenávidí ´druhého´ jako příčinu toho všeho. Život jako neustálý sled situací tedy znamená stálé zvětšování zátěže nenávisti k sobě a k ´druhým´. A právě to je ve skutečnosti ono utrpení, z něhož člověk touží uniknout. Není to něco, co se považuje za potíže ? fyzické, psychické nebo ekonomické ? ty se mohou kdykoliv objevit a zase zmizet. Zmizení břemene nenávisti ve skutečnosti znamená být bezpečně zakotvený v míru a harmonii a současně se přitom okamžik za okamžikem vyrovnávat se situacemi, které přicházejí: nikdy se necítit nepříjemně se sebou samým, nikdy se ani na okamžik necítit nepříjemně s ostatními.

Být zakotvený v míru a harmonii, když neustále čelíme všemu, co před nás život staví, znamená: zůstávat v tichosti, zatím co Prvotní Energie působí skrze tělo; mentální a fyzické pohyby, které Ona vyvolává, se jen pozorují jako něco, co probíhá, a ne jako něco, co člověk sám nebo někdo jiný ´dělá´. Právě to je míněno slovy ´nechme život probíhat´.

 

Přeloženo z knihy Raméše Balsekara "Let Life Flow" (Nechte život probíhat), Vydalo nakladatelství Yogi Impressions