Z dopisů duchovním přátelům IV a VII

Autor: Ukázka z knihy <@>, Téma: Duchovno, Zdroj: Míla Tomášová: Světlo vědomí, Vydáno dne: 26. 01. 2009

"Pociťuj svatost i při věcech všedních a "nízkých", jen takto se od nich můžeš oprostit. I ony jsou jen zakuklenou svatostí, jak je chceš vyloučit odstrčením bez prohlédnutí?"  



IV

Prázdno nesmí být chápano jako něco, co je možno pozorovat, ale spíše jako vyprázdnění od všeho, nakonec i od vědomí. Takto souvisí třetí vnor se čtvrtým: "sféra docela ničeho" a "rozhraní možného vnímání". Je to takové vědomí, že je až ne-vědomím, taková plnost, že se ani vnímat nechce. "Temnota", ze které se světlo teprve rodí.

"Matka" - "Otec".

"Prazáklad" - "Zbytek".

Tvrzení: "... a pak se pozná, že za tím prázdnem je pozorovatel, který toto prázdno pozoruje..." (z dopisu J.C.), je mylné, není to ještě ono.

Toto logicky předpokládá pozorovatele, "něco" pozorovaného (Prázdno je u pisatele ještě "něčím", co je možno pozorovat, tedy předmětem.) a doplňující činnost pozorování. Pisatel by tedy nanejvýš ve stavu pozorovatele. Nevědomými je ovšem považován za učitele.

Při žití prázdnoty je vyprázdnění od jakékoliv činnosti, od všech jevů, není tu objektu ani subjektu.

Není tu prázdno jako"něco", ale prázdno jako "zbytek", důsledek vyprazdňování od všeho.

Pozorovatel, pozorované a pozorování splývají v naprostou jednotu.

 

VII

Děkuji Ti, příteli, za milou péči. Chtěla jsem Ti říci, že se o mne naprosto nemusíš bát, ale jsem vděčná za tvoji pozornost, když jde ze srdce.

Nezáleží celkem na tom, co se povídá nebo píše, ale odkud to prýští.

Ptal ses na nějaký růžový obláček, je-li to lepší s ním, či bez něho.

Příteli, TO není dotčeno nějakou růžovou čmouhou, vždyť i ona je jen prázdnem. Čmouhou, jak ji pojímám já. Ty ji ovšem vidíš trochu jinak. Pro tebe je čmouha konáním těl, a to je správné, že to vidíš jako čmouhu. Pro mne tou čmouhou byl vzájemný vztah v celku. A nevadila mi v žití pravdy, jako mi nevadí hra vlnek na vodě. Tvůj postoj je vymrštění zpět pod dojmem starých názorů o dojití někam a vystříhání se něčeho.

To platí dlouho, ale konečně nadchází fáze vývoje, kdy je nutno pochopit, že není kam jít, k čemu dojít a čeho se vzdálit. Nemusíš nutně ještě končit cestu rozlišování, když to dosud nemáš zažito, snaž se ale v každé věci prohlédnout, žít její bezprostřední TEĎ (žít v ní a nerozvíjet jednobodovost mysli), abys neměl stále donekonečna opakování prvního oddílu cesty: "Především rozlišováním..."

Pociťuj svatost i při věcech všedních a "nízkých", jen takto se od nich můžeš oprostit. I ony jsou jen zakuklenou svatostí, jak je chceš vyloučit odstrčením bez prohlédnutí? Prohlédnuty nevrátí se nikdy v bývalé podobě. A i kdyby se vrátily, jsou přece prohlédnuty, a tak nejsou pojímány jako omyl, ale tak, jak jsou. Myslíš, že jsi zvítězil v určité věci. Není tomu tak, později se sám o tom přesvědčíš. To jen dravec zalezl a čeká na příhodnější okamžik.

A potom, o čempak "špatném" chceš mluvit? Dokud jsi žil bez těchto představ, byl jsi téměř v TOM (Nebylo to úplně, ale určitý stupeň, který se mohl prohloubit). Jakmile sis připustil v mysli špatné, stal ses jakýmsi (dočasným) vítězem, neboť jsi vše špatné odstrčil, ale v TOM jsi již nebyl. Snaž se mít mysl čistou, nerozvinutou u každého konání, a nemusíš nic potírat, neboť to, co musíš potírat, jsou jen Tvoje rozvinuté myšlenky.

"Já provždy spočívám u nohou toho, jehož milostí poznávám, že jsem s ním jedno." (Šankara)

Jestliže "musíš" ještě rozlišovat, ačkoli jsi už několikrát zažíval hluboké stavy sjednocení s božstvím, snaž se svoje dosud zbývající ego zkoncentrovat v pokorného uctívače. Takto můžeš snadno dosáhnout žádoucí jednobodovosti mysli.

Onen kus ledu, který vyčnívá nad vodu, se může ponořit jen svým vlastním uvnitřněním a splynutím se spodní, rozpuštěnou částí, to jest milostí boží.

Jestliže až potud vedl rozum, ale dále nemůže, musí nastoupit naprosto zkoncentrovaná láska, která led rozpustí, ale jen ve veliké, tiché a pokorné bdělosti.

Zatím pro Tebe není jiné cesty než se učit klidu těla a mysli. Hledat nejtišší místečko ve středu bytosti, tak abychom nepřekáželi rozevření srdce a působnosti světla, které ze srdce proudí. Světlo samo nám ukáže pro nás nejvhodnější způsob.

"Nechtěj nic, buď velmi tichý a jen tiše se dívej."  

 

Míla Tomášová: Světlo vědomí,
kapitola Z dopisů duchovním přátelům
Vydalo nakladatelství Avatar