Někdy si myslíme, že když máme hodně dětí nebo jsme pro ně hodně vykonali (obětovali se), znamená to, že jsme dobří rodiče. Opak je často pravdou a skutečný stav se dá ověřit jen u dětí, ty jsou výsledkem naší rodičovské péče. I když slovo péče se někdy těžko dává do spojitosti s konkrétním rodičem. Příkazy, zákazy, nátlak a odmítání jsou používané tak často a stejně často jsou zaměňovány za význam slova péče.
Co je to štěstí?
Pro mnoho z nás díky vynikajícímu hereckému výkonu Jaroslava Marvana známá otázka a ještě známější odpověď „muška jenom zlatá“ nám v hledání štěstí asi moc neporadí. Ke hledání řešení, kde je to vytoužené štěstí, se dá přistoupit s poněkud menším rozletem a klidně prohlásit, že je to stav, kdy nic nechybí a nic nepřebývá.
Děti si přejí vidět rodiče jako svůj šťastný vzor
Pokud vidí, že se rodiče cítí šťastní, jde jim snadno a přirozeně tento vzor chování zkopírovat, napodobit a v konečném důsledku jej ocenit. Neboť tím, že opakujeme vzorec chování, který umožňuje cítit se šťastný, se sami přesně takhle cítit můžeme. Pokud jsou rodiče nešťastní, je pro děti bolestivé následovat vzor chování rodičů. V tom případě rodiče často děti nutí různými způsoby (nátlak, vydírání, násilí, odmítání, atd.), aby byly stejné jako oni sami a to je svým způsobem zneužití dětí pro uspokojení rodičů. Rodič podvědomě vnímá, že pokud se dítě brání být jako on, znamená to, že něco, co rodič dělá, jak se chová, není v pořádku. Ale sám s tím nikdy nic neudělal a mnohdy z různých důvodů ani udělat nechce. Proto chce donutit dítě, aby bylo stejné jako on sám, pak nebude vidět to, čeho se rodič bojí, co sám před sebou skrývá, a tím odpadne nutnost zabývat se většinou těžkými tajemstvími ukrytými na dně vlastní duše. To těžké je většinou ukryté hodně hluboko až na dně, ale je to jako poklad, který vydá svou hodnotu teprve v momentě, kdy jej odkryjeme, uvidíme a začneme jej používat ke svému užitku. Proč si myslíme, že jsme příliš slabí na to, vydat se za těmi poklady?
Spokojená žena
Žena se cítí spokojená, pokud dobře vnímá svou ženskost. Pak ji její přirozená role ženy nevyčerpává, ale těší. Žena, která se dobře zná, vnímá a umí uspokojovat své potřeby, prožívá naplno svou sexualitu. Podle míry, jak se žena cítí spokojená jako žena, tak dokáže sexuálně uspokojit partnera, přičemž ji to samotnou baví a činí šťastnou. Schopnost pečovat o partnera pak ovlivňuje schopnost uspokojit potřeby svých dětí. Pokud žena neuspokojuje sexuální potřeby partnera, kterého si sama z vlastní vůle a touhy vybrala, pak nedokáže uspokojovat potřeby svých dětí a tím sama tvoří neuspokojené (neukojené) děti. Už v tom krásném českém slově neukojené (ne ukojené) můžeme objevit, že něco bylo načato a zůstalo nedokončeno. A to je základ závislých jedinců, prostě jim bylo zabráněno něco důležitého si vzít, někdo jim odmítl něco poskytnout, něco důležitého jim dát. Spokojená žena tvoří základ pro spokojenou partnerku a to zase dále základ pro spokojenou (šťastnou) matku. Je zvláštní uvědomit si, že když uspokojíme svou potřebu, cítíme příval energií, cítíme se silnější. A pro mnohé z nás je velkým překvapením uvědomit si, že v partnerství jsme dobrovolně. A pokud to tak vnímáme, pak vše, co k partnerství patří, děláme rádi, protože nás to baví. O nějakém donucení k uspokojování potřeb nemůže být ani řeč. Partnerství má základ v sexualitě, a protože je dobrovolné, platí to i pro uspokojování sexuálních potřeb. Probíhá dobrovolně, protože nás to baví. Takže spokojená žena, která přirozeně uspokojuje partnerovy sexuální potřeby, ne tím, že se do toho nutí, nebo se nechá nutit, tím sama sobě dělá radost a současně uspokojuje své vlastní sexuální potřeby.
Spokojený muž
Neuspokojený partner, tj. muž žijící ve svazku, ve kterém se necítí šťastný, je současně špatný otec, neboť dovolil, přistoupil, to znamená souhlasil s tím, aby byl neuspokojený. Aby někdo řídil (rozhodoval) o jeho uspokojení potřeb takovým způsobem, který mu bránil cítit se uspokojený (spokojený). Chová se jako dítě, i když jako dospělý má dostatek síly najít zdroje a zajistit si své uspokojení. Je vzorem pro děti, které vidí, že je někdo může omezovat a berou tuto situaci jako normální. A přitom je možné být vzorem pro děti a ukazovat, že nikdo nemá právo omezovat uspokojení potřeb, a všichni se můžeme cítit šťastní. Pokud neuspokojený muž setrvává v takovém nevýhodném postavení, v podstatě nevnímá svou partnerku, ale vidí v ní svou matku, která měla tendenci řídit jeho uspokojení, většinou pro něj nevhodným způsobem, a se svým partnerem (jeho otcem) byla v konfliktu (sexuální nesoulad). Když nevnímá partnerku, nemůže být dobrým otcem, neboť se chová jako dítě vůči matce. Nechává se řídit, i když mu to nevyhovuje. Stejně jako v případě ženy i spokojený muž tvoří základ pro spokojeného partnera a tak zase dále základ pro spokojeného (šťastného) otce.
Vzory v přírodě
Květina bere vše potřebné ke svému růstu ze země a ze vzduchu. Ke svému rozmnožování potřebuje partnera. Od partnera nepožaduje to, co dostává od země a vzduchu, což si můžeme představit jako matku a otce.
Dávat a brát probíhá v jeden okamžik
Zcela přirozeně se udržuje rovnováha mezi tím, kdo dává a tím, kdo si bere. Když si něco bereme, musíme být ochotni v ten samý okamžik něco dávat, a když si bereme a nemůžeme z různých příčin v ten samý moment dávat, musíme být v ten okamžik vděční. Pokud si dovolíme být vděční, začínáme cítit, jak je pro nás užitečné to, co si bereme, a tím přirozeně oceňujeme toho, kdo nám dává.
Jaké to je mezi partnerkou a partnerem
Děti jsou vyjádřením vztahu mezi partnery, na nich se ukazuje vše, co je oběma zúčastněným partnerům, ženě i muži skryto, lépe řečeno, děti ukazují to, co rodiče u sebe nechtějí vidět.
Kde začíná cesta rodiče
Těsně po narození miminka máme tendenci vnímat se jako hotový, dokonalý rodič. A kde se bere ta euforie? Stejně jako student, který se přihlásí k dalšímu studiu, má radost, že dostal šanci něco nového se naučit. I muž a žena mají šanci naučit se roli rodiče. Až v momentě, kdy rodič své děti pustí a ony se vydají na svou samostatnou cestu životem, si mohou rodiče prožít, jaké je skládat zkoušku z role rodiče. Na začátku sní rodiče o tom, že postaví mrakodrap, jehož sláva hvězd se dotýká . Jak si to na počátku představovali a jaká úskalí je během růstu dětí překvapila? A jaké je konečné hodnocení? Stačí vnímat, jaké jsou výsledky jejich působení. Jsou děti šťastné, nebo mají hned na začátku spoustu problémů? Tak právě na tohle se většinou snažíme zapomenout. Odmítáme vidět, co jsme vytvořili. Naše počáteční představy, jak děti vychováme, se dají přirovnat k mrakodrapům, ale kolik z nás je si ochotno si všimnout, jací jsme právě my rodiče, to je, jaký máme stavební materiál. Pokud jsme my sami z hlíny, znamená to, že jako stavební materiál můžeme použít právě jen hlínu na stavbu zajímavého přízemního domku, ale těžko postavíme mrakodrap z betonu. Hlína má prostě jiné vlastnosti a tím i možnosti než beton, který my nemáme k dispozici.
Rodiče se bojí svých dětí
Děti se často svých rodičů bojí a stejně často se rodiče bojí dětí. Tato skutečnost je velmi silně potlačována a odmítána. Přece nepřiznáme, že se bojíme něčeho, co k nám patří, našich dětí. Domníváme se, že by to byla obrovská slabost. Ale je to tak, bojíme se, protože to, co se v podobě dítěte rozvíjí, je pro nás stále nové, neznámé. A sami na sobě si můžete ověřit, jak často se něčeho neznámého bojíme a to až do momentu, než se s tím seznámíme a uvědomíme si, jak je to pro nás užitečné, to znamená důležité.
Naše vlastní upřímnost nás uzdravuje
Pokud cítíte, že jste jako rodiče udělali chyby, nemá smysl snažit se to skrýt. Je to stejně vidět. Naopak pomůže, když to budete ochotni vidět i vy sami a přiznat třeba i svým dětem. I jim se uleví, když nebudou kvůli vám muset hrát hru, že jste byli vždy dokonalí.
Rodiče, kteří se snaží být dokonalí, dokonalí nejsou, jinak by se o to nemuseli snažit. A navíc se chovají jako zlá královna ve Sněhurce, která nutí zrcadlo, aby řeklo, kdo je na světě nejkrásnější. Stejným způsobem nutí své děti, aby je oceňovaly jako dokonalé a tím jim zakazují projevit případnou nespokojenost.
Jako skutečné rodiče vás mohou mít děti snáze rádi a mít k vám blíž, než kdy měli k těm dokonalým rodičům, kteří vlastně nikdy neexistovali.
Aby vaše děti mohly být šťastné, je potřeba, abyste byli šťastní vy sami. Jako jedinci, jako partneři a pak jako rodiče. Přesně v tomto pořadí. Vy jste vzorem pro své děti. Pokud vynecháte vaši partnerskou spokojenost a štěstí a budete se věnovat jen dětem, spíše jim tím ublížíte. Počátkem a základem rodiny jsou vždy partner a partnerka.