Má partnerský vztah smysl? – 2. část

Autor: Ukázka z knihy <@>, Téma: Společnost a vztahy, Vydáno dne: 19. 02. 2009

Tepperwein

Vlastnosti, které jsme akceptovali sami u sebe, nám už u jiných vadit nebudou. Když někdo o sobě ví, že je nespolehlivý, a akceptoval to, nerozčílí ho tato vlastnost ani u jiných. Také tato medaile má pochopitelně svůj rub, i když se o něm bohužel často nemluví. Funguje podle stejného principu. Naše okolí neodráží jen tu část naší osoby, kterou označujeme za nepříjemnou, ale všechny stránky naší bytosti.
 
V našem podvědomí nejsou jen vlastnosti a schopnosti, které bychom raději neměli, ale i takové vlastnosti a schopnosti, které bychom označili za vysoce pozitivní. Jsme nadšeni lidmi, kteří mají podle nás výjimečné vlastnosti či nadání, a říkáme, že je máme rádi. Pokoušíme se dostat do jejich blízkosti, ba někdy se na ně i lepíme a chceme být stále s nimi, jen abychom mohli využívat tohoto potenciálu…


Ať už tomu věříme nebo ne, svět odráží celou naši bytost. Když si myslíme, že někteří lidé jsou báječní, když oceňujeme jejich schopnosti a charakterové vlastnosti, pak jen nastavujeme zrcadlo sobě samým, i když si to nechceme uvědomit. Neseme v sobě všechno, „negativní“ i „pozitivní“, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. 

Jakékoliv hodnocení znamená, že jsme část své osobnosti neakceptovali. Odpor, odmítání, kritika, to všechno dopadá koneckonců na nás samé. Jakékoliv „dychtění“, jakákoliv potřeba, to je jen zneuznání našich vlastních schopností. Vnější svět je tak pouze zrcadlem nás samých. Ukazuje nám, v čem nejsme „celí“, a pomáhá nám této „celistvosti“ dosáhnout. Teprve pak můžeme říci, že jsme akceptovali celou svou bytost a rozvinuli svůj potenciál. Naše tužba se splnila: jsme šťastní!

Každé setkání nám pomáhá pochopit, co jsme dosud neakceptovali jako část sebe samých. To je právě cíl, který je v partnerství nejdůležitější: poznat, kdo vlastně jsme.

Člověk má sklon vyhýbat se nepříjemnostem, proto se také vyhýbáme mnoha lidem. Tím si ovšem upíráme možnost, abychom jim dorostli. Vycházíme z toho, že za naše úspěchy i neúspěchy mohou ostatní. Přitom právě nám vadí způsoby, jednání, vyjadřování atd. ostatních. Vadí nám to a co se nám nehodí, to pokládáme za falešné, nesprávné a zlo.

Mnoho lidí ale tuto skutečnost dosud nepoznalo a to, co je v jejich nitru, si promítají do vnějšího světa a do jiných lidí: „Urazils mě!“, „Zklamal a obelhal jsi mě!“, „Ty za to můžeš!“, „Díky tobě nejsem šťastný!“ Někdy to má i jinou podobu: „Musím si dát pozor, aby mě někdo nezranil, neobelhal, nezklamal atd.!“ Takoví lidé se cítí jako oběti, závislé na tom, koho právě potkali, resp. na tom, zda měli „štěstí“ a potkali právě toho správného partnera či správnou partnerku. A přitom my sami přitahujeme příslušné vztahy a partnery. A proto vždycky potkáme právě toho „správného“ člověka. Ať už to je partner, kolega, přítel nebo nepřítel, vždy jsme si ho našli sami, aby nám něco ukázal, aby nám pomohl v dalším rozvoji, aby vyplavalo na povrch něco, co v nás bylo dosud skryté, abychom mohli stále víc poznávat, kdo vlastně jsme.

To je smysl našeho bytí, to je to, co vlastně chceme: poznat a být, čím skutečně jsme.

Máme v sobě zabudováno cosi, a je dobře, když si to uvědomíme, co nás nechává potkávat a vyhledávat lidi a partnery, kteří tomuto cíli slouží co nejúčinněji. Toto cosi nezná žádné „dobro a zlo“, nic „správného a nesprávného“; vidí věci tak, jak jsou, bez našich oblíbených „šuplíčků“…

Takovým odporem jen bráníme svému vývoji. Přesně vzato to není tak docela pravda, protože v každém případě se vyvíjíme. To cosi v nás, naše vyšší Já, nehodnotí, ani nevybírá. Nemůžeme zabránit svému vývoji. Jediné, co se stane, je, že se budeme trápit, protože něco nebudeme chtít, budeme to hodnotit záporně a stavět se na odpor. To je příčinou všeho trápení. Kdybychom byli otevření, nebránili se a všechno prožili, pak bychom také poznali, že není ani „dobro a zlo“, ani nic „správného a nesprávného“. Splynuli bychom s tímto vyšším stavem vědomí, jenž také už nic nehodnotí a přitom má evidentně schopnosti a má výraznější vliv na vnější svět než my.

Tento přechod je pochopitelně plynulý, a každý z nás je na cestě tímto směrem. Čím dál jsme došli, tím uvolněněji můžeme reagovat na takzvané vnější okolnosti, tím víc se zbavíme strachu a obav a tím víc jsme schopni ovlivňovat vnější svět. To my tvoříme svůj svět a budeme si toho stále víc vědomi.

Při pohledu na tyto souvislosti je zřejmé, jak velký význam pro náš vývoj mají právě partnerské vztahy. Začínají fází zamilovanosti, kdy toho druhého vidíme jen z té nejlepší stránky a nedokážeme na něm najít nic záporného. Právě tehdy vzniká blízkost a důvěrnost.

Teprve pomalu si pak začínáme uvědomovat i vlastnosti, které se nám nelíbí. Svazek už ale mezitím zesílil natolik, že se kvůli tomu nerozpadne. Teď už se dokážeme vyrovnat i s nepříjemnými stránkami, kterým bychom se jinak vyhnuli. Čím větší důvěrnosti jsme dosáhli, tím spíš vydržíme konfrontaci. V tom tkví velká hodnota partnerství. Protože partnerský vztah je v lidském životě tak významný, můžeme se díky němu učit nejintenzivněji.

 

KOMUNIKACE:

Když v partnerském vztahu a v manželství nedochází k žádným problémům a konfliktům, nemusejí být ještě nutně dobré, i když to je pro mnoho lidí stále ještě kýžený cíl… Cílem není vyhýbat se konfliktním a problémovým situacím, cílem je naučit se s nimi zacházet. Náš život je plný změn a nejsou jich ušetřeny ani partnerské vztahy. Důsledkem je, že jsme konfrontováni se situacemi, které jsou pro nás nové a s nimiž hned nedovedeme zacházet. Snažit se je nevidět, protože by možná mohly vést ke sporům a problémům, není řešení, důsledkem je jen potlačování a komplikace. Z toho pak vzniknou dříve či později zdánlivě nepřekonatelné konflikty, před nimiž partneři utíkají a raději ukončí samotný vztah, než aby vzniklé situaci čelili. Cítí se zavaleni problémy, a to jen proto, že se bojí konfrontace s nimi. Smyslem partnerského vztahu není připravit si s pomocí toho druhého krásný, pohodlný a bezkonfliktní život, ale vzájemně si pomáhat růst a využívat k dalšímu rozvoji právě ty odlišnosti, které bývají většinou zdrojem problémů.

Předpokladem je vzájemná komunikace, nikdy nekončící vzájemné sdělování a oboustranná výměna. Pro děti to je naprostá samozřejmost, protože ještě nejsou omezeny okolím a výchovou. Dají hned najevo, že se jim něco nelíbí, ptají se, když něco chtějí vědět, a sdělují všechno, co jimi hýbe a co pokládají za důležité. Většina dospělých tuto schopnost již ztratila. Příčin je několik, ale na prvním místě stojí strach z konfliktů. Bojí se odmítnutí nebo možné ztráty. Přitom přesně to je důsledkem jejich chování. Když se nemůžeme projevit, vyjde to téměř nastejno jako odmítnutí, a odcizení, které se v průběhu času díky chybějící výměně vyvine, se od rozluky liší jen vnějškově.

Když budeme ochotni spolu žít ve vzájemné výměně a sdělování, nebudou pro nás pravidla hry na komunikaci ničím obtížným. Především by si oba partneři měli uvědomit, že jejich vlastní myšlenky a pocity jsou právě jen myšlenky a pocity. Nejsou ani dobré ani špatné, ani správné ani nesprávné. Totéž ovšem platí i o myšlenkách partnera. Každý člověk se na svět dívá ze svého vlastního, jedinečného hlediska. Uvědomíme-li si, že partnerský vztah je koneckonců jen nástrojem vlastního vývoje a že všechny životní situace, a tedy i ty, které prožíváme s partnerem, jen odrážejí naše vlastní bytí, dokážeme se vzdát vší kritiky a úsilí chtít toho druhého změnit. Teprve pak se naučíme skutečně naslouchat. Teď už není místo pro trapné kompromisy, ani pro snahu prosadit za každou cenu svou. Společně teď můžeme najít řešení, z něhož oba vyjdou jako vítězové.

Když chcete partnerovi něco sdělit, pak sami vyhledejte příležitost a nečekejte, až vám náhoda přihraje správný moment a místo. Nebojte se vždycky říct, co si myslíte, a vyjádřit to, co cítíte. Mějte partnera k tomu, aby to dělal také tak, nežijte jen vedle sebe. Pokud by se pak opravdu ukázalo, že se k sobě nehodíte, pak je lepší se rozejít hned, než až po bůhvíkolika dalších nenaplněných letech. Sami si tarasíte cestu k naplněnému vztahu.

Umět kdykoliv sdělovat svoje myšlenky a pocity, ale nehodnotit je, to je schopnost, kterou si můžeme báječně osvojit právě v partnerském vztahu. Bez ní není naplněný vztah možný.

 

Z knihy Kurta Tepperweina: Jsem z tebe nemocný! 

Vydalo nakladatelství EUGENIKA