Před rokem, 30. dubna 2008 zemřel ve věku 102 roků Albert Hofmann, objevitel LSD.
Pozdrav Albertu Hofmannovi (+2008)
Kolébkou naší kultury, je bezpochyby antické Řecko. Znalost Homera patřila donedávna ke stavebním kamenům klasických gymnasií. Na základních školách se dodnes vyučuje o Solonových reformách, perských válkách a zlatém věku Athén. Zrovna tak euklidovská geometrie je učivem matematiky od šesté třídy a pythagorovu větu o odvěsnách trojúhelníku zná každý zednický učeň. V současných divadlech se dodnes můžeme setkat s Aischylem, Sofoklem, Eurípidém. A přesto, že každý z nás nečetl Platona, jména řeckých filosofů jsou známá a živá v tradici evropského myšlení. Myšlení, nám blízké svou dialektikou, je dědictvím antických filosofů právě jen díky jazyku. Logos, rozumná řeč, jazyk, princip, je podle Hérakleita z Efesu také světový zákon ve kterém se z praenergie nepřetržitě rozvíjí mnohost a veškerý vývoj se odehrává v souhře protikladných sil. Pojem Logos, jak jej zavedl Hérakleitos, se stal později slovem Božím.
Na počátku bylo slovo...
Spojuje-li nás pojem Logos dosud, zeptejme se odkud se vzal. Pátrejme trochu detektivně v antických dějinách. Položme si otázku, co bylo pro všechny antické myslitele, politiky, stratégy, umělce a filosofy společným jmenovatelem. Působí na nás, jako by se snad setkali ve stejném čase a na stejném místě…
Takové místo ale v Řecku skutečně bylo. Místo, kterým musel projít každý, kdo v antické společnosti něco znamenal. Tím místem byla tajuplná, archaická Eleusis a dějem tisíciletá Eleusínská mysteria. Výsledkem bylo svobodné myšlení na jednom společenském základu.
Pátráme-li, jsme kriminalisté a slovo svoboda v nás vzbuzuje podezření. Ano největším nebezpečím v dějinách vždy bylo svobodné myšlení jednotlivce a zločinem pak svobodný jazyk. Takovému pocitu ohrožení se neubránila ani Athénská demokracie, když popravovala Sokrata.
Jazyk je projevem myšlenky
Eleusínská iniciační mysteria umožňovala svým adeptům zasvěcení do největšího tajemství života. Smrti. V Řecku velmi oblíbená slovní hříčka teleisthai = být zasvěcen a teleutan = být mrtvý o tom svědčí. Zrození a smrt, vznik a zánik, počátek a konec, koloběh života, je princip všech úvah o jeho smyslu. Schopnost uvidět tento princip (Logos) bylo tajemstvím Eleusiny, která pak dala základ evropskému, společnému, svobodnému jazyku, naší kultuře tak blízkému svojí láskou k moudrosti. Filosofii.
Kámen mudrců
Nejstarším společným mýtem veškerého lidstva je dobrodružství, které vypráví o smrti a vzkříšení. Adept Eleusinských mysterií podniká takové dobrodružství iniciace, aby byl transcedentován v nového člověka - Neofyta. Podstupuje dobrovolnou smrt, aby zemřel a dosáhl duchovního zrození. Nejprve mu kněží vkládají na jazyk "zlatý klíč" a následuje sestup do temnoty. Probouzející se adept se stává Epoptem, tím, který vidí. Ale nejenom vidí, po tomto zážitku, získává schopnost logu, tedy jazyk společný celé antické společnosti. Ale co je tím zlatým klíčkem, který rozvazuje jazyk a dává schopnost sdělení? Sdělení, které je natolik závažné, že udrželo Eleusinská mysteria po tisíc let jako nejúspěšnější panhelenské náboženské slavnosti. Oslavované pythagorejci, kyniky a velebené básníky a dramatiky.
Nikdy nezveřejněné tajemství Eleusinských mysterií, je totéž tajemství halené pláštěm hermeneutické tradice, ranně křesťanské gnose a alchymistických kryptogramů. V Eleusíně je zobrazeno bohyní Démétér, tesknící a putující za svou mrtvou dcerou Persefonou. Tak jako Démétér zamyšlená nad smrtí Persefony snědla v nepozornosti kousek Pelopovy tkáně nad lopatkou, tak stejná nedbalost dovolila vyčerpané bohyni vypít kekyon, nápoj z ječné mouky kontaminovaný námelem, houbou Claviceps purpuera, známou pod českým jménem Paličkovice nachová. Tato smrtelně jedovatá houba, obsahující alkaloidy odvozené z kyseliny lysergové rostla na obilninách v rozbřesku dějin.
Na mnoha řeckých stélách (náhrobních kamenech) můžeme vysledovat alegorii patetického dramatu lidské duše, zaslepované a zraňované následkem zapomnění v postavě Démétér, držící obilný klas s patrným pandimenzionálním výrůstkem námelu.
Robert Graves
Eleusinská, Orfická a další mystéria zasvěcená Dionýsovi byla světlem, ozářením cesty v temných dějinách lidstva. Dionýsos byl zplozen Diem (bleskem) stejně jako na opačné straně země atzécký Tlalok. Oba mají korunu z hadů. Blesk, jasné světlo v původních mýtech je také zárodkem všech hub, kterým se v obou jazycích příslovečně říká pokrm bohů. Argejský král Perseus založil Mykény, zavedl Dionýsův kult, a pojmenoval je po muchomůrce (angl. Ropuší stolec). Tlalok měl ropuchu ve znaku, Argos také…
Robert Graves, nar. 1895, profesor na Oxfordu, autor knih Zlaté Rouno, Já Claudius a proslulých Řeckých Mýtů ve svých 76 letech píše ve své předmluvě k souhrnné řecké mythologii:
„Ochutnal jsem osobně halucinogenní houbu psilocybe, božskou ambrózii, kterou od nepaměti užívají Indiáni kmene Masatéků z mexické provincie Oaxaka, slyšel jsem kněžku vzývat Tlaloka, boha hub, měl jsem nadpřirozená vidění. A tak z celého srdce souhlasím
s R. Gordonem Wassonem, americkým objevitelem tohoto prastarého rituálu, že evropské představy o nebi a peklu mohly být odvozeny z obdobných mystérií.“
Zločin a trest
Jíst jablko ze stromu poznání ještě není zločin, vede jen k vyhnání z ráje, k tvořivé síle plození, k složité a bědné cestě životem, labyrintem světa. Úspěšný poutník nakonec stane před branami ráje. Náš detektivní čich nastalé ovšem k zločinu přivedl. Máme ho právě před nosem. Ano, jsou to halucinogenní houby obsahující psilocybin a hlavně na rozdíl od paličkovice nachové její zcela nejedovatý derivát, známý pod názvem LSD-25. Naše cítění poznamenané xenofobní válkou proti všemu co lze nazvat drogou dostává poslední ránu. Ale než začneme křičet, rozbíjet nábytek a pálit tento spisek pojďme si vyjasnit pojmy, od toho máme jazyk.
Pod pojmem droga laici obvykle rozumějí lidskému organismu nebezpečné a návykovost vzbuzující přírodní a syntetické chemikálie. Ve farmaceutické vědě jsou drogou označované sušené části rostlin, hub a živočichů, využitelné k medicínským a organismus povzbuzujícím účelům. Drogou je tedy i černý nebo zelený čaj.
To co nás pod pojmem droga nejvíce děsí, je představa fyzické a psychické závislosti na jakési neznámé látce, destruující organismus a vedoucí postupně k společenskému a nakonec fyzickému zániku. Takovou moc nad lidským životem má ve skutečnosti jen velmi málo látek. Za všechny jmenujme opiáty: morfium a heroin, případně amfetaminy: kokain a pervitin. Také fyzická závislost na cukru a čokoládě není bez nebezpečí. Pojednání o alkoholu a nikotinu snad raději vynechejme. Známou, ale zákonem povolenou a společností podporovanou psychickou závislost potom vzbuzují výherní automaty, počítačové hry a neméně také sledování televizní obrazovky.
Na rozdíl od námelu naprosto nejedovaté LSD-25, ani mexické halucinogenní houby rodu psilocybe, do této kategorie nespadají. V dávkách desetinásobně vyšších než heroických jsou stále zcela prokazatelně bezpečné, pro rezistenci v organismu jsou při opakovaném užití nefunkční a pro značně obtížnou hlubinou introspekci (sebepoznání), také zcela nenávykové.
Jejich toxicita na lidský organismus je ve srovnání s alkoholem a nikotinem nepatrná. Jejich jediné ale ne nevýznamné nebezpečí tkví v tom, že už za jejich propagaci, nebo držení můžete být obviněni, souzeni a podle stávajících moderních demokratických zákonů uvrhnuti do žaláře. Jak v Čechách a ve většině zemí Evropské unie (vyjma Holandska a Velké Britanie), tak především ve Spojených státech amerických.
Aldous Huxley
Člověk ve svých počátcích byl sběrač, chodil krajinou a sbíral vše co roste. Předtím zkoumal zda je to jedlé, objevoval nové, očichával a ochutnával. Jazyk a chuťové pohárky byly jeho jedinou laboratoří, lučavkou i činidlem. Žádná instituce mu nebránila zjišťovat, bádat a analyzovat. Příroda sama mu byla učitelkou. V naší technicistní společnosti, omámené televizními splašky se ocitáme na skutečném konci civilizace.
Aldous Huxley, nar. 1894 ve staré významné britské rodině, autor knih Konec civilisace, Ostrov a Věčná filosofie, jeden z nejvýznamnějších humanistických myslitelů dvacátého století, ještě než krátce po druhé válce ochutnal LSD, meskalin a psychoaktivní houby mistrně předpověděl Orwellovskou společnost, jednotně kontrolovanou náladovou drogou ordinovanou povinně celé společnosti.
Není dnes takovou drogou laciná sedativní zábava u televize a všem vrstvám (jako sedativa) ordinované a snadno dostupné spotřební hračky? A není logické, že látky rozjasňující fantasii, povznášející ducha, rozšiřující vědomí jsou vládou podporovanými organizacemi systematicky démonizovány, tabuizovány dokonce kriminalizovány?
Kam až jsme dospěli při stavbě naší Babylonské věže, když naše myšlení je kontrolováno spotřebním průmyslem a regulováno mocenskými dogmaty? Jsme snad méně než slimáci, okusující svobodně vše co v přírodě roste včetně psychoaktivních hub?
Timothy Leary a Allan Ginsberg
Na jaře, roku 1968 byl ve Spojených státech amerických uvězněn jeden z významných profesorů Harvardské university, humanistický psycholog a propagátor LSD, Timothy Leary, nar. 1920. V tomto roce, jak píše v předmluvě k Learyho knize Velekněz „šílený“ a dozajista „udrogovaný“ Allan Ginsberg: „Vzplála generační bitva současně v Praze, Chicagu, Mexico City, Paříži, New Yorku a v moskevském undergroundu - všude, kde státní elektronické vědomí bylo propojeno -, překonala dávné studené války a rasové nepokoje, kdy vládnoucí Starší, chyceni do pasti sebevražedného mechanického vědomí, rozmisťovali svou destruktivní techniku proti vlastním dětem v ulicí svých měst. To Blakeův Urizen mučí něžného Losa ve věčnosti! Nová generace spontánně povstala s novým vědomím a mutantní politikou moci květin, hluboce zakořeněnou v samotném lidském vědomí: přijetím lidské identity jako součásti zelené živé přírody na živé planetě, kde jsou všichni tvorové živým bohem. Není divu, že se tu náhle objevila Adamova hříva a Eva pobíhala nahá v ulicích, že od Bratislavy po San Francisco se éterem nesly dávné rytmy těla v elektrizujícím mantrickém rocku a mládež hromadně požívala šamanské elixíry, aby znovu získala vědomí planetárních archetypů.“
Následný tlak pro celosvětový zákaz LSD a dalších psychoaktivních látek vyvolaný Spojenými státy uspěl. Jejich démonizace a celé kolokvium lží, používaných proti psychoaktivním látkám dodnes, je jen stále trapnější hrou establishmentu na vlky a beránky, nedůstojnou společnosti Homo Sapiens.
Hippies
Od dionýsových slavností v šedesátých letech dvacátého století – a nic jiného celosvětové hnutí hippie vlastně nebylo, se mnoho vědců (psychiatrů, neurologů, filosofů), spisovatelů a umělců snaží seriozně popsat účinky psychoaktivních látek a podat svědectví o té části lidského vědomí, o jejíž existenci se dříve nepochybovalo a o které se dnes, jako o nevědeckých pojmech, zarytě mlčí, známou pod jmény duch, nebo duše.
Ve stále oslavovaných a s láskou a obdivem vzpomínaných šedesátých letech se právě duch naposled projevil společně v hudbě, literatuře a výtvarném umění. Tato doba dala rozkvět novým myšlenkám a impulsy novým technologiím i exaktním vědám. Mnozí z těch, kteří ověnčeni květinami jezdili za studií v pomalých a pomalovaných autech, utíkali na písečné pláže, toulali se, opěvujíce přírodu, opovrhujíce válkou, snili o svobodné společnosti, dnes přednášejí na universitách a vedou výzkumné týmy. Jejich myšlenky se neztratily.
Pokaždé, když vezmeme do ruky počítačovou myš, měli bychom vědět, že u jejího zrodu stálo LSD, rozehrávající tanec neurotransmiterů v mozku Douglase Engelbarta, jejího vynálezce. Rovněž tak u rozšíření osobních počítačů bylo rozšířené vědomí Boba Wallace, jednoho ze zakladatelů Microsoftu a naší nedůvěře dává konečný mat glorifikace LSD Francisem Crickem, držitelem Nobelovy ceny za objevení dvojité spirály DNA.
Albert Hofmann, otec LSD objevil tuto látku a její psychedelické (vědomí rozšiřující) vlastnosti na jaře roku 1943. Od té doby ji nepřestal na sobě testovat. 30. Dubna 2008 (na čarodějnice) zemřel ve věku 102 let.
Ano, smiřte se skutečností, že psychoaktivní houby stály u kolébky lidstva, ony jí rozhoupaly a hrají hlavní roli v evropské a nejen evropské kultuře až dodnes. Oslava Hofmannových stých narozenin před dvěma lety v basilejském kongresovém centru za podpory Microsoftu nás ozářila červánkem svítání lepší budoucnosti. Dlouhý, (řekněme psychedelicky) rozšířený život Alberta Hofmanna je právě odrazem, rozšířeného, přesahující vědomí té části kultury, která rozhoupala naší kolébku.
Šťastnou cestu Alberte.
Převzato z www.ayahuasca.cz