Přání - a oni mi ho splnili.
Jééé to je báječné. Měla jsem radost. Jenže brzy jsem objevila, že forma je nějaká divná, cosi mi nesedí. Co nesedí - takhle to přece být nemělo!
Vztekám se, zlobím. Nevím jestli víc na sebe, situaci, splněné - nesplněné přání nebo na co vlastně?
Nechápu co se děje a proč mi to udělali? Mudruju a rozebírám, jak je ženským zvykem.
Ti nahoře mají velký smysl pro humor, alespoň se mnou si občas rádi zavtipkují.
Co teď?
Hmmm nejlíp začít hezky sama u sebe. Co jsem si vlastně přála ve skutečnosti?
Když se kouknu skutečně objektivně: vždyť moje přání (i myšlenky, které se za ním skrývaly), bylo takřka nesplnitelné, tolik protikladů, vlastně chci všechno a nic naráz. Chci hodně dostávat, ale málo dávat. Je zajímavé, že opačně to funguje výborně (hodně investovat a skoro nic nedostávat - platí pro různé životní situace a oblasti).
Tak počkat. Hezky se zastavit a pořádně si uvědomit: co vlastně doopravdy momentálně chci a potřebuji? Co jsem ochotná dávat a co chci dostávat? O co tady ve skutečnosti jde?
A pak to přišlo - poznání. Vždyť oni nahoře mi dokázali splnit moje přání naprosto dokonale. Jen mě se to nelíbí a lecos mi nedochází.
Prostě nevděk světem, nejen našim, vládne!
Co teď chci? Nezahodit tuhle šanci a poprat se s ní. Nevím, jak jí zvládnu, nevím co z ní vyplyne, ale jedno vím jistě, přání prostě nevychytáš!!!