Knihu Jamese Redfielda můžeme chápat jako akční podobenství. Jeho devět vhledů - devět poznání - nám může pomoci na cestě k pochopení sama sebe. Stojíme na křižovatce a každá "náhoda" nám pomáhá při hledání další cesty.
První vhled - vnímáme změny v životě, hluboký neklid, všímáme si neočekávaných synchronicit. Často ještě nerozumíme kam nás události směřují, ale stále víc si uvědomujeme potřebu změny. Mluví se o psychospirituální krizi. Tento neklid se projevuje již dlouho, ale v poslední době se zmocňuje stále více lidí. Možná je to i tím, že životní tempo je v naší civilizaci stále hektičtější, zdá se nám, že už ani nestačíme vnímat všechny informace a podvědomě toužíme po klidu a přirozeném běhu dní. Proto stále víc hledáme odpovědi na různé životní otázky, nepotlačujeme je, ale necháváme je krystalizovat. Až počet hledajících lidí dosáhne kritického množství, až se objeví pověstná "stá opice", lidstvo jako celek bude připraveno přijmout další poznatky, změnit paradigma. Musí přitom opustit svoji tisice let budovanou předpojatost, ohlédnout se zpět a zamyslet se nad průběhem posledního věku. Až všichni pochopíme, že tu nejsme pro sebe ale pro ostatní, že pomáhat ostatním v pochopení a budování sebe sama je podmínkou skutečného pokroku lidstva, pak můžeme pochopit i poselství dalších vhledů a žít je.
Druhý vhled - když pochopíme naši cestu v průběhu minulého milénia, dokážeme pochopit své místo v tomto světě. Musíme odložit své středověké náhledy, zbavit se materialistického vnímání světa i svého pocitu oddělenosti od Boha.
V minulosti bylo naše místo pevně dáno a vše se dělo na základě příkazů "vyšší moci" (bůh nebo ďábel). Církev byla neomezenou autoritou a určovala co je špatné a co dobré, řídila celou společnost. Lidé se tak postupně stali na její autoritě závislí a o pravdě se nediskutovalo. Kolem poloviny milénia se pod tlakem nových poznatků začíná toto vidění světa rozpadat. Vznikají nové, vědecké definice tohoto světa a zároveň se díky novým poznatkům mění také definice duchovního života. Díky ztrátám duchovních jistot. se společnost stále víc zaměřuje na materální svět až po samotnou hranici znečištění a vyčerpání, po samotnou hranici zhroucení celého systému. Právě hrozící zhroucení našich materiálních jistot nás vrací opět k duchovnosti. Synchronicity nás vedou k intuitivnímu vnímání hlubších souvislostí a ochotě vidět tajemné aspekty života.
Třetí vhled - doposud jsem na vesmír pohlížželi jako na obrovský, předvídatelný mechanismus. Ale v posledních desetiletích se takové chápání v mnohém změnilo především díky kvantové fyzice.Pevná hmota začíná být chápána jako projev energie v prostoru. My sami, i všechno kolem nás, je složeno z energie, která nás ovlivňuje ale zároveň je také námi ovlivňována. Pozorovatel ovlivňuje pozorovaný děj, působí svou vlastní energií a tak jsou jeho měření, ovlivňována jeho záměrem.
Podstatou třetího vhledu je pochopení, že základním kamenem vesmíru je energie. Pro někoho jsou určité energie viditelné (někteří léčitelé vnímají auru). Naše schopnost vnímat energie začíná zvýšenou vnímavosti ke krásei k pocitům druhých lidí. V některých situacích jsme také vnímavější, třeba po procitnutí je možné se tyto energie vidět. Jakmile se naučíme energii vnímat, staneme se citlivější k energii v přírodě i ve stravě. Vnímat energii může každý. Někdo víc, někdo méně, ale nakonec by každý měl cítit, že celý vesmír je jedna energie, která dynamicky reaguje na naše přání a představy.
Ovšem ne každý si uvědomuje podstatu tohoto jevu, protože jsme s touto energií ztratili spojení díky svém zaměření na materiální svět. A tak energii získáme jinak, často například soupeřením s jinými lidmi. Při vzájemném kontaktu se naše pole propojují a my vysáváme potřebnou energii z druhých a proto je svět v neustálém konfliktu.