Známá pohádka z hlediska transakční analýzy.
Pohádka o Červené Karkulce
Žila byla sladká malá panna Červená Karkulka, kterou maminka jednoho dne poslala s košíkem plným jídla přes les za babičkou. Cestou potkala Karkulka vlka svůdníka a ten si pomyslel, že by Karkulka byla pěkně šťavnaté sousto. Řekl jí, aby se pobavila, zazpívala a natrhala si nějaké květiny místo toho, aby jen tak němě civěla. Karkulka s vlkem chvíli koketovala, načež vlk odešel do babiččiny chaloupky a babičku snědl. Když přišla Karkulka, vlk předstíral že je babička a pozval Karkulku k sobě do postele. Karkulka si k němu lehla a všimla si na jeho zjevu mnoha podivných věcí, což ji přimělo zamyslet se, jestli je to doopravdy babička. Vlk se ji nejdřív snažil uklidnit a pak ji snědl (očividně ji ani nerozkousal). Potom přišel myslivec, rozříznul vlkovi břicho a zachránil Karkulku i babičku. Pak Karkulka šťastně pomohla myslivci naplnit břicho kamením.
Marťanova reakce ( Marťan přichází na Zemi a po návratu zpátky na Mars musí vyprávět všechno tak, jak to je – ne tak, jak si pozemšťané myslí, že to je, nebo jak chtějí, aby si on myslel, že to je. Dívá se, co lidé skutečně dělají, spíše než to, co říkají, že dělají):
Jednoho dne pošle maminka Karkulku přes les, aby donesla babičce jídlo. Jaká je to matka, která pošle malé děvčátko do lesa, kde jsou vlci? Proč nešla k babičce sama, nebo proč nešla s Karkulkou? Když byla babička tak nemohoucí, proč ji matka nechala žít tak daleko samotnou? A když už Karkulka musela jít, jak to, že jí matka neřekla, že se nemá zastavovat a mluvit s vlky? Z příběhu je jasné, že Karkulce nikdo neřekl, že mluvit s vlky je nebezpečné. Žádná matka není ve skutečnosti tak hloupá, takže se zdá, že Karkulčině matce bylo celkem jedno, co se s Karkulkou stane, nebo se jí snad dokonce chtěla zbavit. A ani žádné děvčátko není tak hloupé. Jak si Karkulka mohla prohlížet vlkovy oči, uši, ruce a zuby a pořád si ještě myslet, že je to babička? Proč okamžitě neutekla? A byla pěkně hloupá i tehdy, když pomáhala sbírat kameny do vlkova břicha. V každém případě, logicky myslící dívka by nezačala trhat kytičky, ale řekla by si: Jestli rychle neseženu pomoc, ten čubčí syn mi sní babičku.
Mimo podezření není ani babička a myslivec. Pokud budeme nyní zacházet s dramatickými osobami tohoto příběhu jako se skutečnými lidmi s vlastními scénáři, uvidíme, nakolik přesně do sebe jejich osobnosti z Marťanova pohledu zapadají.
1. Matka se očividně snaží náhodně přijít o svou dceru, nebo chce alespoň skončit s vysvětlením: Není to strašné, dnes už nemůžete jít ani do parku aniž byste nepotkali nějakého vlka …atd.
2. Vlk, místo aby se živil králíky a podobnými věcmi, zřetelně zachází příliš daleko a určitě ví, že takhle špatně skončí, takže problémy vyvolává zcela záměrně. V mládí evidentně četl Nietzscheho nebo něco podobného a jeho motto zní nějak jako: Žít nebezpečně, zemřít slavně.
3. Babička žije sama a nezamyká dveře, takže možná očekává, že se stane něco zajímavého, něco, co by se nemohlo stát, kdyby žila s rodinou. Byla pravděpodobně stále zralá na dobrodružství, když byla Karkulka ještě malá.
4. Myslivec je zcela zřetelně zachránce, který si své protivníky rád bere do parády za pomoci rozkošných mladých panen: docela jasný adolescentní scénář.
5. Karkulka vlkovi jasně řekne, kde se s ní může opět setkat, dokonce mu vleze do postele. Evidentně hraje „Hru s ohněm“ a celá záležitost ji docela potěší.
Pravdou je, že v tomto příběhu všichni za každou cenu vyhledávají nějaké dění. Pokud vezmeme konečný zisk jako nominální hodnotu, pak celá věc byla jen plánem, co udělat vlkovi, tím, že ho ostatní přimějou myslet si, že každého přechytračí, a Karkulka sloužila pouze jako návnada. Morální ponaučení, které z příběhu za těchto okolností plyne, není, že by se nevinné dívky měly držet dál od lesa, kde jsou vlci, ale naopak vlci by se měli držet daleko od nevinně vypadajících mladých dívek a jejich babiček.
Ukázka z knihy Eric Berne: Co řeknete až pozdravíte (Transakční analýza životních scénářů), 1997, ISBN 80-7106-231-6