Na otázku "Co jíš a proč jíš?“ odpověděl jeden svérázný pražský "mystik vegetariánství" takto: "Jím květák, protože je to kytička, a jím rajče, protože je to jablíčko". Nevím, je-li nutné to nějak komentovat... Řekl bych, že taková odpověď asi vystihuje podstatu etického, tedy "vyššího“ vegetariánství, které na rozdíl od nejrůznějších sezónních dietních hitů a lékařských "objevů Ameriky" čerpá z jiného pramene a je vedena jinou než jen zdravotní motivací.
Nemá-li dnešní člověk ve svém jídelníčku těla blízkých životních forem - maso, může to klidně někdo vnímat jako součást image mladé a v každé době nějakým způsobem revoltující inteligence. Vypadá to, jako by si ta dnešní připadala "ne tak brutální jako ten svět okolo", empatická a citlivá ke všem bytostem... v lepším případě. Podobný myšlenkový trend bylo možno spatřit i v hnutí hippies v šedesátých letech minulého století. V té době, poznamenané napětím studené války, rezonovaly mezi americkou mládeží myšlenky a ideje nenásilí. Svou roli zde mimo jiné sehrály budhistické a hinduistické misie zejména v podobě hnutí Hare Kršna. Stejného uznání a přijetí se dostalo myšlenkám Mahátmy Gándího - vůdčího ducha nenásilné revoluce za nezávislost Indie. Možná právě zde je možné zahlédnout prvotní praménky ahinsy - nenásilí, neubližování - mimo země jejího původu. Samotné etické vegetariánství je prostým důsledkem přijetím ahinsy, byť se nemusí nutně jednat o kompletní a vědomou akceptaci tradičního myšlenkového systému jógy či zmíněných náboženství. Ahínsa je, jak věřím, mnohem univerzálnější. Je latentně přítomna v každém jedinci jako dar od Boha a pravidlo života na zemi bez ohledu na jedincovu momentální náboženskou, filosofickou či kulinářskou orientaci. Je základním stavebním kamenem jakékoli pospolitosti a normativem zdravých vztahů, je i jedním ze základních principů Kristova učení - "Nečiň druhým, co nechceš, aby činiti oni tobě“.
Žádný člověk, dokonce ani primitiv, nebude zcela vážně tvrdit, že ubližování je dobré. Pokud ano, jedná se nepochybně o pózu a první rána holí ho bezpečně a empiricky přesvědčí o opaku. Žádný zdravý tvor si nepřeje bolest ani vlastní smrt. Jako vytáčky se mohou jevit různá zdůvodňování "masožroutství" zdravotními důvody. Opravdu pojídá člověk ostatní obyvatele této planety ze "zdravotních důvodů" a chová se rozumně, jak o sobě rád tvrdí? Proč tedy zároveň konzumuje alkohol, kouří, případně bere drogy? Činí tak rovněž z nezbytných zdravotních důvodů, nebo to prostě "nějak potřebuje"? A nejedná se nakonec o potřebu podobnou nebo stejnou jako v případě masa? Ruku na srdce, přátelé - nejde jen o určitý stravovací zvyk a především o naši... libost? O psychologický fenomén a projev hedonistického založení člověka? V masnách vidíme voňavé jitrničky a jelítka, případně řízečky tedy žádná zvířata, ale jen takové oválné nebo naopak ploché načervenalé dobré věci. Zákazník jen ukáže a pan řezník usekne, zabalí, poděkuje a dnes se možná nakonec i usměje. Zákazník pak zaplatí a doma si z doneseného materiálu připraví zmíněné dobré věci. Nic nenasvědčuje neslýchanému utrpení ani brutálnímu holokaustu "užitkových tvorů", v jejichž tělech ještě nějakou dobu po porážce přetrvávají vibrace strachu a smrti.
Masíčko je hotové. Je křehké a voňavé - bez toho, aby byl člověk nucen o svou kořist bojovat, snášet nepohodlí a ulovit ji. Nevidí krev a nevidí skon tvora, který dává svůj život za jeho. Nepožádá ho před zasazením smrtelné rány o odpuštění a nepoděkuje Stvořiteli za pokračování svého života. Nevidí, neprociťuje souvislost mezi něčí smrtí a svým životem. Může takový člověk porozumět etickým důvodům vegetariánství nebo dokonce mystériu Golgoty? Řekl bych, že obě věci spolu souvisejí, jakkoli jsou v jiné rovině, a to v schopností hlubšího lidského citu... Citu, který je možno pěstovat a rozvíjet.
Západní civilizace se příliš nezamýšlí nad svým počínáním, nemluvě o síle či pouhé ochotě prosadit praktické závěry svých občasných úvah. Ani o vyspělosti citového vnímání zatím nemůže být řeč. Zvířata se jedí, protože jsou chutná a nutná a je to etické, protože jsou "jiná" - resp. jeví se jiná a není zde žádná "společenská objednávka" nějaké promyšlenější reflexe tohoto civilizačního fenoménu. Jak asi daleko od takové pozice stojí xenofobní projevy jedné lidské rasy k druhé...? Pravda nikdo rozumný dnes nebude tvrdit, že se "masožravec" nutně stane xenofobním, nicméně z komplexnějšího holistického pohledu na život - bios - jako celek nelze přehlédnout jemnou souvislost. Lehkost, s jakou lidé trápí a pojídají jiné životní formy, možná ukazuje na kvalitu vztahu k životu jako takovému. Hromaděné utrpení zvířat v astrálu společného životního prostoru není nic dobrého a člověku se může jednou nevyplatit.
Proto je zadáví lev z divočiny, zahubí je stepní vlk.
U jejich měst bude číhat levhart
a rozsápe každého, kdo z nich vyjde…
Jer 5,6
Novodobí predátoři rakovina, AIDS, BSI, zákeřné typy chřipky, bída většiny světa, - jsou to "jen" průvodní civilizační choroby nebo přímé důsledky naší "filosofie", způsobu jakým nahlížíme na život jak s ním zacházíme či manipulujeme. Zkusme tyto nemoci nevytrhávat z děje a pohlédnout na ně celostně. Možná s překvapením zjistíme, že způsob bytí člověka na zemi, jeho citlivost k životu a duchovní angažovanost mají mnohem hlubší vliv na ekologii ve všech smyslech toho slova.
Pro nábožensky založeného etického vegetariána je požadavek některých starých církví na dodržování patečního postu od masa dobře srozumitelný. Praxe církví křesťanského Východu, jejichž věřící se v den Kristovy smrti na znamení pokání postí navíc od mléka a vajec symbolu života, je pro něj nejen pokáním, ale i skromným ušlechtilým pokusem naplnit Stvořitelovu představu o způsobu bytí člověka na zemi.
„..v čem je živá duše,
dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“
Gn 1,30
Ahinsa je práce na sobě
Rád bych závěrem zmínil svou zkušenost s jistým čertovým kopýtkem a možným kamenem duchovního úrazu na jinak krásné a svaté cestě ahinsy. Ortodoxní etický vegetarián, jakým byl po jedenáct let pisatel těchto řádek, dodržující zlaté pravidlo o jezení biologicky nejvzdálenější stravy, nevida svého času a ve svém zanícení alternativu, začal jednoho dne dávat přednost raději nekvalitní stravě neurčitelného stáří v bufetu před pozřením čerstvé, s láskou upravené tělesné schrány svého kuřecího nebo rybího bratra ve společnosti přátel. Taková situace ho snadno přivedla do blízkosti sociální izolace. Pocit zvláštnosti a výlučností vždy hrozí otupěním citlivosti ve vztazích. Ve svatém nadšení tak lze bez povšimnutí ublížit někomu, kdo podobné poznání nemá. I když mezilidské vztahy případný konflikt přežijí, je zde něco, co z mého pohledu a zkušenosti s opravdovou ahinsou a její ideou hlubokého míru a přátelství s celým stvořením již neharmonizuje. Totiž - určitá urputnost a ochota obětovat cosi z hodnot bližních, v tomto případě přátel a partnera, ve prospěch osobní "svatosti". Nárůst ega a pýchy nad vlastní ‚dokonalostí" a "neposkvrněností" může být začátek konce každé duchovní cesty či praxe, ahinsu nevyjímaje. Do této situace se krásně hodí slova indického duchovního učitele Vivékánandy:
"Kráva a ovce nežerou maso. Tím
se však nestaly jogíny, ani nesplňují
ahinsu. Každý blázen si může tu či onu
potravu odepřít; tím však nenabyl větší
důstojnosti než lecjaký býložravec. Kdo
však ani v myšlenkách jinému neškodí
kdo se těší ze zdaru všech, ba dokonce i
svého největšího nepřítele, ten je pravým
bhaktou, jogínem, mistrem, i když bude
jíst vepřové maso každý den."