Je až neuvěřitelné kolik myšlenek se pojí do obrovitých vzorců, obrovských mumrajů přetékajících barvami a překvapivými zvraty. Protože já a nevím co to já znamená stojíme s mozkem na opačné straně barikády. Naše spojenectví je pochopitelně velmi intimní protože kdo by chtěl bojovat se svým mozkem, že ? Takže se dívám, nebojuji s ním ale dívám a rozebírám jaké to jsou motivace mého mozku a občas zakážu svému tělu, svým emocím reagovat. Jak ? Jednoduše, nic neudělá, oddám se tichu. Protože jen ticho je dokonalé a věčné, ticho je tak universální protože ticho nelze pitvat, ticho nelze zotročit. Ticho je matkou všeho. Medituji na ticho. Jen to, ticho, vše ostatní je přebytečné, je navíc a pochopitelně, mému mozku se to nelíbí. Můj mozek ticho děsí, mozek chce konat, chce se toulat komnatami svých vzpomínek, vytvářet reprízy událostí, mozek touží po dokonané minulosti a nenarozené budoucnosti.
Proč to dělám ? Chci objevit skrytá zákoutí své duše, své démony ale i své sny. Proč ? Co se stane, nebo co by se stalo kdybych toho dosáhl ? Víte stejně dobře jako já že toho dosáhnout nelze protože mozek je schopen vytvářet další a další světy. Donekonečna. Možná mě zajímá mechanismus, systém jak to celé funguje. Ne protože tomu musím porozumět, to by bylo hloupé. Porozumět znamená vytvořit nový svět, novou představu. V tom je mozek ďábelský. Tím nás ovládá. Používá cukr i bič. Někdy chválí, někdy soudí. K tomu se přidává zástup dalších mozků a my upadneme do chaosu kdy nevíme co je správné a co ne. Totální vítězství mozku nastává v okamžiku kdy již nedokážeme zasahovat do tohoto běhu, kdy se změníme v tuhou strukturu názorů, pravd a přesvědčení. Poté jsme vláčeni životem a cítíme bolest duše. Kdo ví co to duše je. Každopádně cítíme hlubokou vnitřní nespokojenost, neklid a život nám nechutná. Poté otrokář šlehne svým obrovitým bičem snů a my doufáme že skončí tento nechutný den, že skončí příští nechutný dne a další a další a že jednou se cosi stane a my zažijeme omamnou rozkoš naší naplněné duše. To se nikdy nestane. Neboť naše duše neprahne po majetku, sexu ani postavení. Neprahne po tom co je mžikem v tomto krátkém životě. Tak po čem touží ? Hmmm, to kdybych věděl. Právě proto se tak snažím, právě proto se vracím do hlubin ticha když poznám jak jsem se nechal zmást klamem snu. To se může zdát velmi pesimistické ale věřte že není. Něco se v tomto neurovnaném procesu děje, děje se změna. Zřejmě existuje něco vyššího, něco ne-lidského ale přesto moudrého, jakási šablona v našem životě které se lze, byť nevědomě a neobratně držet. Rozbíjíme-li důležitost svých myšlenek v prach poté se ono prázdno které zde vzniká něčím vyplňuje. Je skutečně obtížné se držet tohoto téměř neviditelného vedení a jediné co lze činit je dávat pozor. Ale dávat pozor obnáší příliš nehodnotit, příliš nevěřit, příliš nebrat v potaz, příliš nelpět. Možná se mohu zeptat bože co za to ? Proč to dělat ? Proč ? Protože cítíte to uvnitř, třeba duši, že jste jí blížeji a to generuje neuvěřitelně příjemný pocit. Takový který je nemožné v běžném, profánním životě zažít. Kvete soucit, rozvíjí se smíření, vše se zpomaluje a uklidňuje.
Mozek není žádný nepřítel. Nepřítel patří do slovníku mozku, jinde ho nenajdete. S mozkem toho moc neuděláte. Můžete zapnout svou vůli a pro něco se nadchnout, nebo můžeme potlačit nevhodné chování, můžeme klamat, usmívat se když nechceme. Můžeme se obelhávat že když něco dokážeme v budoucnu získat že obměkčíme naší duši. Nic z toho není pravda. Žádné cíle nás nikdy nenaplní. To co nás těší je jen touha že kráčíme ke svému cíli který žádným cílem není. Ale to poznáme až dosáhneme mety kterou jsme si vytyčili.
Chceš skvělého partnera ? Časem tě bude nudit. Chceš bohatství ? Zvykneš si. Chceš moc ? Bude tě tížit. Vše co je nové chutná skvostně. Ale rovnováha se nedá ošálit. Každé čerstvé ovoce podléhá hnilobě a rozkladu. A i kdybychom měli nekonečný sad a stále nové a nové plody tak v okamžiku kdy jej utrhneme, získáme začne hnít. Nic na tomto světě není nekonečné, nic není stále čerstvé. Potom bychom mohli zatoužit po věčném tajemství, po věčné čerstvosti, po věčné mladosti. Ale jak když mozek okamžitě rozvine svou pavučinu úsudků, porovnávání, rozhodování a klamu ? Ne mozek do tohoto věčného nepatří. Patří sem, patří do této doby a dát mu moc je iluzorní.
Proto je vyrovnanost rozprostřený plášť na zeměmi světla i temna. Proto je vyrovnanost pochopení že jediné co můžeme dělat moudrého je se jen dívat, dívat. Protože vše co vidíme je jen formou vychrlenou z oceánu ticha a klidu. Můžeme zažít tisíce událostí které se navrací zpět tam odkud přišly, do říše neprojeveného, do matky příčin a následků. Náš život vypadá jako vězení kdy jsme přikováni do křesla a nuceni se dívat na film našeho žití. Nikdy nepochopíme že můžeme odejít a na svůj film se nedívat. Ale je to obtížné, hrůzostrašné poznat ty nekonečné končiny tam venku. Není se čeho chytit, neexistuje záchytný bod.