Stojíš tam a divoký vichr zuřivě cuchá záplavu tvých černých vlasů. Miluji tě Pane, miluji tě, vzlykám nestravitelnou rozkoší a svíravou bolestí, dotýkám se troufale bot konečky svých roztřesených, bledých prstů. Nemohu bez tebe žít Pane, nemohu.
Ty jediný, tak nenáviděný a věky proklínaný, nám rozumíš, jsi věrným přítelem ve všech dobách kdy marně voláme unaveného, vyděšeného Boha jehož uši jsou hluché, ústa němá a tělo bezvládné. Vždyť jemu stavíme naše velkolepé,chladné a honosné chrámy, věříme tisíce let v jeho pompézní příchod a modlíme se každý den za svou vyděšenou duši. Ale On, tak neznámý, tak vzdálený zapomněl na své pohozené syny a dcery, opuštěné na modré planetce v děsivé prázdnotě a nicotě vesmíru.
Mé srdce hrozí že rozpáře mou hruď, můj zrychlený dech se zalyká nedočkavostí. Nemám nikoho než Tebe jež jsi mlčenlivým svědkem všech našich bolestí, krutostí a činů jež nám samotným nahánějí hrůzu. Jsme zapomenuti Pane, jsme opuštění a zneuctění, protože tak toužíme po sladkosti lásky a omamnosti naplnění. Bojíme se své temné minulosti a nevidíme světlo budoucích časů. A ty jsi silný, silný a mocný, kdo jiný nás může chránit než Ty, věčný a nezničitelný poutníku věčnosti. Tvou tvář vidíme ve svíravých bolestech kdy přivádíme další prokletou duši na tento zapomenutý svět. Tebe vidíme zajíkajíce se strachem a pohlceni zlostí vidíme-li odcházet toho, jež v nevědomí klekal před námi a sliboval lásku jež nikdy nepoznal a nepozná. Ty neodcházíš nikdy, jsi přítomným svědkem našeho šílenství a jen Ty rozumíš naší bezbřehé slabosti.
Stojíš na útesu a zhlížíš do temného, zšeřelého údolí, plného skomírajících lampiček lidských životů. Máš v očích slzy, protože všichni kdo s tak velkou slávou budovali tento čarovný svět již dávno odešli. Jen ty jsi zůstal, nemohl jsi opustit své milované v bolesti a nevědomí.
Jsi moudrý neboť víš, že vrah si odpustí skrze další svou vyhlédnutou oběť, dobro je rozeznáno na konci prožitého zla jež pácháme a láska vyrůstá jak zázračná květina z úrodného popela sežehnuté lásky. Jsme tak šílení a ty Pane jsi svědkem tohoto našeho šílenství, jež vrývá krvavé šrámy do tvého zjizveného srdce. Ty víš, že tě zahlédneme jen ve štěrbině času našeho orgasmického výkřiku, v šílenství zamilovanosti, v hrdosti davu jež nám vyvoleným mocí provolává věčnou slávu. Jdi, jdi a probuď starého Boha, starce jež je schoulen na svém nebeském trůnu vyděšený ze svého proklatého díla. Nebo ušetři jeho nemohoucnost a svrhni jej do zapomenutí. .
Snáší se noc a ty stále klidným zrakem hledíš na spánek unavených lidí. Neboť jen spánek je požehnáním jež drží naší mysl na uzdě sebezapření. Tak chceme zapomenout na své životy plné hluku, prachu a dusotu válečných koní v nekonečné soutěživosti a neúprosného zápasení. Jak ráda bych spočinula na tvé rozložité hrudi můj Pane, cítila tlukot tvého mocného srdce a cítila omamnou vůni věků. Neboť má samota je nesnesitelná, neúprosná a cizí. Jak toužím zemřít ve tvé náruči můj jediný příteli. Přesto se tě tak bojím, cítím moře převzaté bolesti, oceán útrap a divokého násilí. Cítím v tobě hordy neúprosných válečníků, rozlehlé hřbitovy vykrvácených srdcí, odevzdanost lidí hledících do hlubin svého posledního rozhodnutí. Slyším tvůj dech a vidím odlesk slz ve tvých očích, vidím jak se zachvěješ když zlo opouští své úkryty a hledá nenasytně další ze svých obětí. Jsi strážcem toho původního, toho křišťálově čistého a nevinného. Jsi svědkem první dnů, prvních zrození a prvních dotyků.
Usínám, jsem vyčerpána a tak zesláblá. Usínám v tvé blízkosti protože ty nikdy neodejdeš, jsi odrazem mé duše, jsi konejšitelem a tichým svědkem. Usínám protože nekonečná samota je mou matkou a palčivá touha nenarozeným dítětem.
Usínám a má třesoucí víčka ztrácejí světlo. .
Satane.