Když se u nás doma probudím, projdu se po dvoře a potom se dotknu lidí, kteří spolupracují na hluboké úrovni, beru to jako samozřejmost. A když si pak vzpomenu, že večer jedeme do Prahy kázat o duchovnu, někdy se zděsím, co vám tady budu vykládat. A pak ze sebe zase něco vytlačím a doufám, že to bude mít hlavu a patu.
Nejde mi o to, abych vás přesvědčil o své osobní pravdě. Žádnou nemám. Jsem jen zvědavý, jestli se mezi vámi objeví někdo hořící, jako třeba dneska ty. Sem tam se podaří i někoho zapálit a na světě je hned více světla.
Hodně lidí má dost peněz a inteligence na to, aby si zjednodušili svůj život a začali žít přirozeně. Už nikdy by nemuseli pracovat, ale nedokážou se zastavit. Jezdí za námi na víkend nebo na večer, líbí se jim to, ale říkají, že potřebují cítit ten kontrast mezi životem ve městě a v přírodě, jinak by ztratili zájem. Že musí dělat všechny ty nepřirozené věci, sedět v klimatizované kanceláři u dálnice, strávit denně hodinu i víc na ucpaných křižovatkách a večer hrát tenis nebo kulečník v klimatizované místnosti. Že v tom musí pokračovat, aby se nezbláznili, protože jejich mysl se už nemůže zastavit. Otevřeně to přiznají, vůbec se netají nevýhodami takového života, ale vzdát se ho nemohou.
Chápu to. Je to obtížná situace, kdy každý krok jinou, než zajetou cestou přináší zpočátku jen napětí a zmatek. A taky dobře vím, že odstěhovat se na vesnici není model pro každého. A už vůbec ne do komunity. Zvlášť pro silné osobnosti, zvyklé na svoje postavení a soukromí.
Když přijedu mezi lidi, kteří bravurně hrají svoje role ve společnosti, věří tomu, co si myslí, věří svému postavení, rodinným i národním tradicím, musím uznat, že jsem blázen a oni mají pravdu. Dělají to poctivě a vášnivě, funguje to a nic se tomu nedá vytknout.
Ale taky si říkám, proč bych se pouštěl do tak komplikovaného života jenom kvůli zvýraznění kontrastu a několika silným pocitům, které to přináší. Proč bych se dobrovolně dostával do situace, kdy už si nebudu moci odpočinout, protože moje mysl bude závislá na přísunu adrenalinu.
Ani na vesnici nepotkám moc šťastných lidí. Závidí peníze lidem ve městě. Ale cenu v podobě ucpaných křižovatek a dravého, nekompromisního prostředí nejsou ochotní zaplatit. Takže v jejich případě je zase nenechá spát příliš velký kontrast v životním stylu.
Když jsem odešel z komunity a neměl žádné peníze ani domov, začal jsem dělat semináře a mluvil o svobodě, která je v každém okamžiku. A často jsem slyšel: „To se ti to mluví o svobodě, nemáš děti, ženu, žádný majetek, o který by ses musel starat. Taky bychom dokázali být svobodní ve tvé situaci“. A když jsem teď relativně bohatý, zase slyším: „To se ti to mluví o svobodě, když nemusíš pořád myslet na peníze“.
Často pochybuju, jestli mám dál pokračovat v téhle práci, jestli bych se raději neměl držet v ústraní. Ne proto, že mi lidé nerozumí, ani proto, že by nerezonovali s tím, co dělám. To se praxí ještě zlepšuje. Spíš proto, že abych mohl začít mluvit o štěstí, které není závislé na zvyšování nebo snižování kontrastů, musím se pokaždé znovu začít trochu identifikovat se starostmi, rolemi, představami a nenaplněnými sny lidí. A začít s nimi nejprve hrát obvyklé hry na pány a chudáky, abychom měli počáteční společný prostor pro setkání. Jenom z tohoto prostoru je možné štěstí považovat za něco významného. Jinak je to úplně obyčejná samozřejmost jako teplá voda a mýdlo pro běžného Evropana.
Je velice snadné se do těchto her zaplést. Znáte to, když se díváte na sousedovo trápení ze svého odstupu, přijde vám, že stačí jedna nebo dvě maličkosti a jeho problémy snadno zmizí. Třeba trochu skromnosti nebo otevřenosti. Ale když si s ním sednete na zahradu a sledujete jeho individuální psychiku, musíte souhlasit, že to má opravdu těžké, že je jeho situace složitá a že je obtížné najít východisko. Nebo naopak, že je váš život ve srovnání s ním chudý a nudný.
Představy o jeho životě a jeho kontextu s okolím jsou tak zažrané pod kůží, že pokud se jich dotknu nebo je jen trochu zpochybním, potkám se často s nepřiměřeně prudkou, odmítavou reakcí. Zuby nehty si brání svoje ublížení a pocity nespravedlnosti, nebo naopak pocity svého vypracovaného štěstí.
Tyhle individuální představy jsou tak neústupné, že i když takového člověka vezmete za ruku, pohladíte ho, souhlasíte s ním, dáte mu peníze nebo mu nabídnete spolupráci, stejně budete podezřelý nebo podivín. Dokonce i takové absurdní situace jsou běžné, že ležíte v klíně někoho, kdo vás miluje, není vám zima, jste po dobrém obědě a stejně se necítíte dobře. I v takovém chvíli, absolutně ideální pro život, může vaše hlava přemýšlet o tom, jestli se náhodou nemáte lépe nebo hůř, než ostatní.
A teď jsme zpátky u dnešního tématu. Jediné východisku, jak se dostat z tohoto začarovaného kruhu, je uvědomit si tělo. To je mnohem účinnější, než si přidělávat starosti astrologickými rozbory osobnosti nebo absolvovat podnikové kurzy asertivity. Je to hned a zdarma, zadek máte vždy po ruce, na rozdíl od svého lektora nebo astrologa.
Když je vaše tělo spokojené, pak vy jste spokojení. I když jste v naprosto odlišné situaci, než váš soused. Když je vaše tělo spokojené, máte oficiální razítko od vesmíru, že jste na správném místě a šťastní. Jediné, co to může narušit, jsou vaše pochyby. Pochyby bolí víc, než vytržený zub. Takhle jednoduché to je.