Proud života

Autor: Anson <anson@seznam.cz>, Téma: Duchovno, Vydáno dne: 04. 07. 2009

Abych měl o čem mluvit, aby se rozvinul nějaký příběh, musím vytvářet fiktivní problém. Když není problém, není co řešit a příběh se zastaví. Stává se, že tady hodinu a půl mlčím, koulím očima a přihlouple se usmívám. Se mnou to vydrží pár mých nejbližších, ale většina nových účastníků Rozkvétání v polovině večera odejde nebo vyjádří svou nespokojenost nějakým demonstrativním hlukem. Takže dneska budu mluvit, protože vás nechci ztratit. Doufám, že až se příště potkáme jako staří známí, mluvit už nebude potřeba, budete koulet očima se mnou a splyneme v proudu života.


Když naštípete dřevo, dáte si trochu dobrého vína a potom si sednete s přáteli ke kamnům, vaše tělo je příjemně unavené a vibruje přirozeným rytmem. Skrze tělesnou práci a tělesný kontakt spolu máte hluboké spojení a mluvit není třeba. Tuhle jednoduchou věc chce většina lidí na planetě, tak proč ten shon a křik na ulicích? Je tady nějaká pouť? Trumpety, světla, hromadné přesuny sem a tam. Putujete někam? Nebo už je to jen zaběhlé lomození.

Pár věci se musí udělat. Třeba vypěstovat a vymačkat to víno a vyrobit jednoduchá kamna. Ale co pak? Je nutné dál dělat zbytečný kravál celou noc? Dokud vám to dělá radost, tak proč ne. Ale když se tak rozhlížím kolem, ne všichni jsou z toho nadšení. Já vím, točí se v tom peníze, takže to ještě chvíli vydržíte, ale neztrácíte víc, než dostáváte?

Moje žena byla manažerkou v mezinárodní firmě. Je zvyklá věci dobře připravit a reprezentovat firmu. Teď je prostá hospodyně na statku a podobně dokonalým způsobem, s přehnanou zodpovědností, vede i domácnost. Takže je někdy zbytečně vyčerpaná i z věcí, které jiní dělají čistě pro radost. Ale už si to uvědomuje, uvolňuje se a rozkvétá. Začíná se tomu smát, protože jí dochází, že už není v tak vysoké funkci. Že doma u plotny nebo na zahrádce může dělat jakékoliv obličeje a byznys tím nepokazí. Že se mohou projevit všechny její odstíny a nikdo se nebude pohoršovat. Spíš ji budou mít ještě raději.

A podobně to mají u nás v komunitě všichni, takže není potřeba zajímat se tolik o duchovno jako ve městě. Osvícení je trochu legrační slovo, když sejete ředkvičky ve špinavých teplákách. Stačí si uvědomit, že už nejste v důležité kanceláři a ředkvičky vás dovedou k osvícení dřív, než duchovní učitel.

Ovšem když si musíte dávat pozor na držení těla, říkat jen to, co se od vás očekává, nesmíte páchnout potem a odrážíte útoky úchylů, potom je osvícení aktuální.

Učitel nedělá nic zvláštního. Neposílá energii z nebe, aby vás potěšil nebo srazil na kolena. Jen stále připomíná: ?Podívej, tvoje reakce není adekvátní. Jsi zbytečně hysterická nebo přehnaně pozitivní a to ti bere energii. Vrať se do těla. Ta situace neodpovídá odezvě, kterou teď na tobě vidím. Podívej se na to ještě jednou, v jiném světle?.

Dobře víte, že největší úspěch v byznysu mají lidé, kteří si na nic nehrají, nechtějí se zalíbit nebo někoho ponížit, jde jim jen o zisk a ani to neskrývají. A stejné je to i na duchovní cestě. Jde vám jen o zisk ? svobodu ducha, bez toho, že byste se chtěli někomu zalíbit nebo ho převyšovat. Pak jste úspěšný mnich.

Časem se naučíte, že žádná situace není tak tragická, aby vám vzala váš vnitřní klid. Neříkám, že se nebudete bát nebo že se neleknete, když vám upadne vzácná váza. Ale že to leknutí nebudete rozvíjet do hysterického záchvatu. A v extrémním případě vás ani smrt nemůže natolik rozhodit, že ztratíte klid. Je to možná vzdálené, ale možné. Alespoň stojí za to se o to pokusit.

Proč by se vás vůbec měla smrt tak dotknout? Všude kolem vás umírají lidé, zvířata i stromy, sami některé dokonce zabíjíte, pomalu nebo první ranou, tak proč ta panika, když přijde řada na vás? Co můžete ztratit?

Když čtete parte neznámého člověka, zajímá vás, na co zemřel a co dojemného mu příbuzní napsali jako anotaci. Ale nezajímá vás ten člověk samotný, protože s ním nemáte žádné vzpomínky. I kdybyste chtěli sebevíc, nemáte se čeho chytit, takže to ve vás nemůže vyvolat jinou emoci, než strach z vlastní smrti. Samotný fakt, že všechno se rodí a umírá, vás netrápí. Trápí vás přerušená kontinuita vašeho osobního příběhu.

Když žijete v umělém prostředí s tělem pokrytým deodorantem, potom jediný možný vztah se světem je skrze mysl. Povídáte si, jdete do kina, projedete se autem, vyfotíte si nějaké památky na dovolené, občas si možná i s někým zasouložíte. A pak na to vzpomínáte a vzpomínky si vylaďujete podle svých psychologických potřeb. A tyhle vyladěné, často nereálné vzpomínky, jsou všechno, co máte. Nemáte nic podstatného. Všechen pláč kolem smrti je vyvolaný jen vzpomínkami, ke kterým už nejde přidávat další.

Jsou národy, kde když někdo umře, všichni slaví jako šílení. Cítí sílu umírajícího, jak přechází do zbytku pozůstalých. Jejich srdce také pláče, protože také mají společné vzpomínky. Ale jejich tělo sílí, protože už během života spolu měli hluboké spojení a to se smrtí neztratí.

Když jste ponořeni v proudu života, který nemůže zastavit ani smrt, je to jiné. Máte otevřené tělo, kterým energie bez potíží proudí jen jako prostředníkem. Nepovažujete se za zdroj i uživatele energie, továrnu na vzpomínky a zároveň jejich nenasytného konzumenta, neidentifikujete se se svou myslí. Pak, když se tělo rozpadne, energie proudí dál a dokonce ještě volněji. Proto ta slavnost u kmenových národů.

Když zemře někdo z vašich blízkých, bude to pravděpodobně velká ztráta, protože se přeruší příběh, který nahrazuje přímé spojení. Proto mě raději chcete poslouchat, než se mnou koulet očima. Ale pokud mezi vámi a umírajícím byl silný proud i bez osobního příběhu, nepřeruší se smrtí. Věřte mi, znám to na vlastní kůži. Můžete si to ověřit a vlastně ani nemáte na vybranou.

Můžete si to také vyzkoušet třeba s nějakou návštěvou. Když u vás sedí někdo, s kým máte silný celistvý kontakt a potom odejde, všimněte si, že spojení se hned neztratí, někdy dokonce ještě zesílí a pocítíte extázi. S větší vzdáleností se zmenší osobní napětí a energetická úroveň se vyčistí. Ale když jste si jenom povídali nebo se na něčem domlouvali, můžete potom cítit odchod toho člověka jako úlevu nebo utrpení. Mysl trpí neúplným a vždycky nedokončeným vztahem, protože je závislá na trvání příběhu. Umí jen ukazovat nablýskané obrazy vzpomínek, mluvit o minulosti a budoucnosti, ale rozpustit se v proudu života nedokáže.

Stejné je to i s umírajícími, kteří byli na návštěvě ve vašich životech. Říká se, že bychom měli svým milovaným říct, jak moc je máme rádi, dokud ještě žijí. To je pravda, ale moc se tím nezmění. Proud se trochu zesílí, vaši mysl to uklidní, ale většinou to už velká slavnost nebude, protože vaše těla nesplnila svůj úkol na planetě, nežila v proudu života. Všechno se odehrávalo převážně v mentální rovině.

Nelžete si, že uspokojení, které poskytujete své mysli skrze trumpety, světla a nikdy nekončící jarmark může nahradit proud života ve vašich žilách. Kdybych měl nějaké páky, jak zmanipulovat vaše tělo, abyste pocítili ten rozdíl mezi hyperaktivitou a skutečným proudem energie nezávislým na vaší mysli, udělal bych to. Ale nemám žádné takové páky a tak tady zase jen kecám.

Můžu jen doporučit, abyste přešli z dvojrozměrného světa obrázků ve vaší mysli do trojrozměrného světa těla. A už se nikdy nebudete chtít vrátit zpátky mezi plakáty a televizní seriály.

A když budete dostatečně dlouho ve třírozměrném světě, stanou se z vás skuteční lidé z masa a kostí, nastane velká transformace a čtvrtý rozměr přijde sám. Můžete mu říkat třeba Bůh. Slyšeli jste o chlapíkovi jménem Ježíš? Vzal na sebe tělo z masa a kostí, aby nám zprostředkoval duchovní, čtvrtý rozměr. Kdo by o něm neslyšel v našich zeměpisných šířkách. Ale teologové, kteří pracují převážně jen s obrázky ve své mysli, udělali z toho chlapíka trochu mystickou příšerku na strašení neposlušných dětí.

Dokud žijete ve dvojrozměrném světě, můžete o čtvrtém rozměru diskutovat s přáteli, nebo si zajít na odbornější seminář, než je tenhle. A tam dostanete jeho přesnější popis. Když ale vynecháte tělo na cestě k Bohu, nedostanete se do nebe, ale do blázince. Znám hodně takových případů.

Smrt spálí vaše dvojrozměrné obrázky jako papír a ani nad čtvrtým rozměrem nemáte žádnou kontrolu. Jedině tělo je váš momentální nástroj, který můžete naostřit a použít. Jedině vaše tělo se může setkat se čtvrtým rozměrem, když mu to žárlivá mysl dovolí. A stejně si na tom potom nejspíš vybuduje kariéru kazatele nebo mudrce.

Dvojrozměrný svět můžete zmanipulovat. V hlavě si můžete nakreslit, co chcete a do hlav ostatních můžete také šikovně nasadit pochybnost nebo slepou víru. Ale tělo nezmanipulujete. Nikoho nepřesvědčíte, co mu chutná. Můžete mu vysvětlit, co je zdravé, ale nemůžete mu vysvětlit, co mu má chutnat.

Když se opíráte o mysl, můžete nenávidět souseda a jeho podivné myšlení. Ale když se opíráte o sousedovo rameno, nemůžete ho nenávidět. Muslim a křesťan, kteří spolu mluví přes ulici, se pravděpodobně pohádají, ale když se budou držet za ruce nebo kolem pasu, budou jenom těžko hledat opoziční myšlenky a marně se pokoušet zastavit proudění mezi sebou. Živoucí proud těla je pro všechny stejně silný a dokonalý, proto je tělo světem tolik zatracováno i obdivováno.

Podívat se Bohu do očí a zapomenout všechny malicherné spory můžete jen jako tělo. Musíte být třírozměrní a pevní, jako stativ se třemi nožičkami. Potom můžete roztáhnout ruce a přijmout energii z nebe. Budete připraveni se v ní rozpustit a přestat existovat jako jméno, příjmení a rodné číslo.

Anson
Praha 25. května 2009
? Rozkvétání 2009