Všechno tohle znám z vlastní zkušenosti a jen díky darům, které mi existence na moji cestě dává, se mi pomaloučku daří obrátit kormidlo.
Přiznávám, že tenhle týden byl obrovský obrat a já zatím budu moc a moc opatrně našlapovat na naprosto neznámém území...
Víte, spojené silné ženské energie dokážou strašně moc. Ale co se musí nejdřív udělat je obrovský kus práce (já vím, že to někomu asi už leze na nervy, ale zase a zase zdůrazňuju důležitost námahy, učení, trpělivosti - už tyhle samotné fakty odradí spoustu lidí, takže tam dojít nemůžou, proto je to cesta jen pro silné. Tím nemyslím, že pro silné jen od přírody, ale každého hledače síly. Není to o žádné zkratce přes magii nebo kurzech jak se stát šamanem ve třech lekcích!!!).
Ta velká námaha stojí za to. Taky je totiž důležité se postupně s tou silou seznamovat a učit se s ní zacházet. Protože by uměla pořádně setnout (není proč se bát, je potřeba důvěřovat a zase se učit) a dát tvrdé lekce těm, kteří se současně neučí další nesmírně, opravdu nesmírně důležité body:
- pokora
- úcta
- pochopení
Tohle považuju za něco, co by si každý měl pořád opakovat a znovu se učit. Protože jsme lidi se všemi našemi chybami a omyly. Každý děláme "kraviny".
Silné ženy se vyznačují některými společnými znaky, nepříliš obvyklými v dnešní době a společnosti. Např. jsou víc samy sebou. Přestávají se snažit nacpat do škatulek a nechat se ovlivňovat oficiálními trendy jak mají vypadat, jak a co mají cítit, jak se mají chovat - prostě nesnaží se nacpat do role Barbínek. Dost se bavíme i o otázce hubnutí. Pochopitelně každá z nás by chtěla být pro svůj pocit něco jako ženská dokonalost (to už snad máme v genech). Ale mě došlo, že právě ta pestrost a odlišnost dává často našemu životu šťávu a jiné dimenze. Mám kamarádku, která není silná, má takový měkký, příjemný, mateřský vzhled. Je to ohromná ženská a má ohromnou klientelu pacientů, kteří za ní jezdí z daleka na terapie a nikdy se jí nestává, že by měl pacient problémy se jí svěřit s nejintimnějšími problémy. Protože u ní cítí bezpečí a vnímá její péči skoro jako mateřskou. Je to její deviza i když ona osobně to tak nevnímá.
Stejně tak jiná žena, která mi připadá jako jedna velká pramatka rodu. Snad to pochopila správně jako kompliment - ale celou svoji osobností, včetně postavy budí pro mě dojem, že všechno zvládne, zorganizuje, ochrání, nejen svoji rodinu, prostě z ní čiší dojem - všechno bude v pořádku, všechno se zvládne.
Ještě je tu jedna stránka v tom být sama sebou - nebát se prožívat, nebát se být v různých okamžicích svá. To znamená, že se přece žena určitého věku, matka dvou dospělých dětí nemůže chovat jako puberťačka, že? A právě ta ohromná svoboda vlastní vůle je ta, že může. A ještě ustojí, když se bude někdo hloupě tvářit a nebude mít pocit viny nebo studu za svoje projevy.
Je určitá hranice a taky záleží na formě a způsobu sebeprojevení. Pokud je to na úkor druhému nebo to někomu ubližuje, tak to není dobře.
I tady je hodně těžké se naučit rozpoznávat kde ty hranice mám já a kde ti ostatní. Ovšem aby nedošlo k omylu - nejedná se o hranice ve smyslu co se líbí nebo co mi budou tolerovat ostatní - jak se na mě budou dívat a co si budou myslet sousedi když nebudu zapadat do jejich představy jak mám vypadat ...
Kdo si nezkusil ani neví, jaká je to úleva a příliv energie si dovolit být blázen, dovolit sií pustit energii a ostatní vyhecovat do praštěného tance, kdy určitě všichni vypadáme všelijak, ale kde ta energie běží směrem k uvolněnosti, radosti ze vzájemného setkání....