Čemu mě naučilo žrádlo pro kočky

Autor: Ukázka z knihy <@>, Téma: Sebepoznání, Zdroj: Jon Kabat-Zinn: Vědomí přítomnosti, Vydáno dne: 05. 10. 2009

Nesnáším, když jsou v kuchyňském dřezu misky špinavé od žrádla pro kočky společně s našimi talíři. Nevím proč, ale silně mě to irituje. Možná to pramení z toho, že když jsem byl malý, nikdy jsem žádné domácí zvíře neměl. Nebo si myslím, že to ohrožuje zdraví (viry a tak, znáte to). Když se rozhodnu umýt kočičí misky, umyju nejdřív všechno naše nádobí a pak teprve to pro kočky. Prostě mi vadí, když najdu ve dřezu jejich špinavé misky.


Nejdřív se rozčílím. Pak začíná můj hněv být osobnější a najednou pozoruju, že se obrací určitým směrem, k domnělému pachateli, kterým je obvykle moje žena. Cítím se dotčeně, protože nerespektuje moje pocity. Už jsem jí nesčíslněkrát vykládal, že to nemám rád, že se mi z toho dělá špatně. Žádal jsem ji tak zdvořile, jak jen dovedu, aby to nedělala, ale stejně to často udělá. Myslí si, že jsem pošetilý a otravný, a když má naspěch, nechá misky od kočičího žrádla odmočit ve dřezu.

Můj objev kočičího žrádla ve dřezu rychle přeroste v hlasité vyčítání, většinou protože se zlobím a cítím se dotčený a především oprávněný ve „svém“ hněvu, „svém“ ublížení, protože „já“ vím, že mám pravdu. Kočičí žrádlo nepatří do dřezu! A když tam je, tak moje „já“ začíná nabývat na síle.

Nedávno jsem si všiml, že mě to už tolik nedráždí. Nesnažil jsem se svůj přístup nijak zvlášť měnit. Pořád si myslím o žrádle pro kočky totéž, ale nějak se stalo, že chápu celou věc jinak, s větším uvědoměním, s větším smyslem pro humor. Když se to teď přihodí - a bohužel se to stává pořád stejně často, - ukazuje se, že si uvědomuju svoje reakce hned v okamžiku, kdy se to stane, a pozoruju je. „Už je to tady“, připomínám si.

Pozoruju svůj hněv, jak ve mně narůstá. Ukazuje se, že nejdřív přichází mírný pocit odporu. Pak si uvědomím narůstající pocit zrady, který už není tak mírný. Někdo v mé rodině nerespektoval mé přání a já to cítím velice osobně. Konec konců, mé pocity by se v rodině měly brát v úvahu, ne?

Experimentoval jsem se svými reakcemi u kuchyňského dřezu, pozoroval jsem je co nejpozorněji, aniž bych na ně působil. Zjistil jsem, že úvodní pocit odporu není tak špatný. Když u něj zůstanu, dýchám s ním a dovolím si ho prostě jen cítit, tak se ve skutečnosti ztrácí během několika vteřin. Všiml jsem si taky, že mě mnohem víc než samotné žrádlo pro kočky rozzuří pocit zrady, že se odporuje mým přáním. Zjistil jsem, že opravdovou příčinou mého hněvu není vlastně žrádlo pro kočky. Je jí můj pocit, že mě nikdo neposlouchá a nerespektuje. Takže ne žrádlo pro kočky, ale něco úplně jiného. Vida. Zároveň mi dochází, že moje žena a mé děti vnímají celý problém úplně jinak. Myslí si, že to celé zveličuju, že dělám z komára velblouda. Snaží se respektovat má přání tehdy, když se jim to zdá rozumné. Někdy se jim to rozumné nezdá a prostě udělají něco jiného, aniž na mě vůbec pomyslí.

A tak jsem to přestal brát osobně. Když opravdu nechci, aby bylo kočičí žrádlo ve dřezu, tak si vyhrnu si rukávy a nádobí umyju hned. Jinak ho tam prostě nechám a jdu pryč. Už se o to nehádáme. Dokonce se teď usměju, když najdu ty otravné předměty ve dřezu. Koneckonců mě hodně naučily.