Kouzla mezilidské komunikace

Autor: Lída Mandelová <limandom@gmail.com>, Téma: Společnost a vztahy, Vydáno dne: 06. 11. 2009

diskuse

Dneska člověk všude slyší hodně kritizování – stačí se podívat, jak spolu komunikují politikové i čtenáři v komentářích na stránkách novin; taky při blogování na netu je to běžné. 

Zajímavý je důvod, proč je tak důležité si "uchovat tvář."



Když se během života nevytvořil vhled do vlastního emocionálního sejfu a člověk se s ním nenaučil pracovat, jakákoliv kritika nebo pochvala v něm vyvolá silnou odezvu, která ovlivní jeho komunikaci s okolím: ta je pak řízená bezděčnými reakcemi typu útok - útěk. Sebeobrannou reakci má na starost starší část mozku, kterou máme společnou se zvířaty, a její vnější projevy můžou mít řadu podob, například i různé druhy manipulace, od zjevných snah až po ty utajené s různým stupněm rafinovanosti.

Ovlivňovat druhé odsuzováním nebo pochvalou má svoje výhody: je to šance hnout někomu žlučí a vyprovokovat ho, nebo příležitost udělat si z něho příznivce svým obdivem a pochvalou. Vzniká tak účelové jednání, jeden z řady sebeobranných programů, při kterých je činnost šedé kůry mozkové řízená podkorovými oblastmi. Když se u dospělého mozku taková dovednost plně rozvine, člověk dokáže jednat na dvou rovinách současně. Na příklad rozhorleně kritizuje nějakou nepravost, o tu ale ve skutečnosti nejde; kritika je jen prostředek, jak dosáhnout  jiného skrytého účelu. Dobře to umějí například politici: před volbami vytáhnou na soupeře nějakou bezvýznamnou kauzu (je lhostejné, jestli pravdivou nebo nepravdivou), nafoukne se to a zveličí, aby ho zdiskreditovali před veřejností. Cílem celého rozhorlení bylo vyhrát volby.

Obdobně to funguje i s chválením - i to se někdy objevuje při diskusi na fórech s náboženskou a duchovní tématikou. Diskutující  se chová k druhým jako rodič, shovívavě poučuje, případně je nadšeně chválí (zase je vcelku jedno, za co) jako malé děti. Nemluví s nimi jako se sobě rovnými, ale jako s těmi, co potřebují poučení a povzbuzení. Proč?

Vývojově starší část mozku je naprogramovaná na zabezpečení; stará se, abychom z každé komunikace vytěžili maximální sociální zisk, tj. co možná nejpříjemnější pocit, vyplývající z vědomí, že v naší pozici nás nikdo a nic neohrožuje. Její programy nás současně chrání i proti možnému vzniku vnitřních pochybností a směřují k posilování našeho přesvědčení, že jediný správný pohled je ten náš. Když se začneme cítit v defenzívě, protože nejsme dost pohotoví, nebo nám chybí argumenty, objeví se nutnost sebeobrany, a v té chvíli centrum ve spodní části mozku vyšle příslušný impuls. Prostřednictvím souboru podprahových emocí  se tak rozběhne některá z her, při níž se bezděčně začneme chovat jako herec v určité roli. Her existuje celá řada a každá z nich směřuje k sebepotvrzení. Vzniká tak účelové jednání, řízené emocionálně, jeho cílem je zajistit si vystupováním ve zvolené roli pocit bezpečí.  

Čím méně je to vědomé, tím přesněji to funguje. Vychvalování i odsuzování jsou dvěma podobami jedné energie. Jsou to strategie podporující osobní snahu jedince upevnit a prosadit vlastní názor, získat převahu v komunikaci, a obě aktivují nevědomí toho druhého.

Ocenit něčí správné řešení nebo upozornit na chybu je ale možné i bez účasti sebeobranných struktur mozku. Když nejsou emoční centra aktivovaná, nevznikne potřeba vystupovat v nějaké roli. V čem se takový projev liší od účelového jednání, se pozná vcelku snadno – účastníci se při diskusi k sobě navzájem chovají jako rovnocenní partneři, protože jim nejde o sociální zisk ze hry, ale o diskutované téma. Neosobní chování nevzbuzuje emoce, které vyvolává účelové jednání i v případě, že propagovaný koncept je obsahově správný.

 

O skrytých hrách, které lidé spolu neúnavně hrají, více v knize  Erica Berna
"Jak si lidé hrají" http://www.knihi.cz/kniha.php?kniha_id= ... lide-hraji 
  Ke stažení na   http://uloz.to/880765/eric-berne-jak-si ... -hraji.pdf