Pokud se pokusíme hlouběji analyzovat současný stav české společnosti a jeho příčiny, nebudeme stavět na zelené louce. Kupodivu nás naše hledání zavede k již poměrně starším knihám zahraničních autorů. Z bravurních analýz ducha doby jmenujme například Ritzerovu „Mcdonaldizaci společnosti“ nebo Frommův manifest „Mít, nebo být?“. Aniž bychom naší milé zemi upírali její specifika, jako by se zdálo, že procesy, kterými v současnosti prochází, jí samotnou přesahují. Snad bychom i mohli říct, že se jedná o procesy globální; že se jedná o procesy, které bylo možno v České republice po pádu železné opony z větší části předvídat. Tedy – dvacet let od sametové revoluce žádné překvapení.
A tak tu nyní vlastně máme to, po čem nás železná klec komunistického tábora nevědomě nutila toužit – konzumní kulturu par excellence, a to se vším, co k tomu patří. K úžasně rychlé asimilaci tohoto nového „modu bytí“ ovšem přispěly nejen přirozené lidské sklony v souvislosti s daným sociokulturním pozadím, ale také ekonomické zájmy korporací i jednotlivců (zejména při rychlé privatizaci). Součástí transformace současné společnosti jsou v neposlední řadě také nové medializační a mobilní technologie (televize, počítač a internet, automobil, mobilní telefon, platební karta), které na sebe inherentně nový způsob života váží.
Jaký způsob života naši společnost tedy nyní charakterizuje? Nebo je možné položit si ještě podstatnější otázku, jaká lidská vlastnost tento životní styl vůbec umožňuje? Odpověď nalezneme buď při exkurzu do zvířecí říše nebo při nedělní návštěvě hypermarketu. Touto vlastností přetrvávající věky a režimy je samozřejmě naše stádovitost, lenost myslet a konat nikoliv na základě vlastního vědomí a svědomí, nýbrž na základě konvenčních norem davu. „Většina“ zůstává pro „většinu“ tedy stále pohodlným prostředkem legitimizace tržní a hromadivé (v některých případech až kořistnické) orientace užívající jedinou mantru - M-O-N-E-Y. Bezprecedentní úloha médií v tomto procesu udržování snového světa je neoddiskutovatelná, na základní filosofická východiska společnosti má však rozhodující vliv i současné paradigma ve vědě. Materialistické dogma tak z dob komunismu dále přetrvává. Jeho nepříznivý vliv redukující skutečnost na oblast měřitelnosti se pak projevuje například ve zdravotnictví; tento předpoklad mimochodem také stojí za pokusy aplikovat tržní principy ve vzdělávání, vědě a zdravotnictví – tedy v oblastech, kam tyto principy výsostně nepatří. A nebo je snad naše zdraví také obchodovatelnou komoditou?
A podívejme se nyní na jednoduchý údaj, totiž na údaj průměrné návštěvnosti volebních uren, která činí přibližně 30%. Je možno v této atmosféře vůbec mluvit o svobodě či demokracii? A co to tedy vlastně ta demokracie je, nebo má být? A může vlastně fungovat automaticky? Zřetelně se ukazuje, že nikoliv. Demokracie nefunguje sama od sebe ani není systémem automaticky nejlepším. Demokracie není pouhým mechanismem, ale předpokládá určitou úroveň rozvoje lidského vědomí, klade na člověka jisté morální nároky, bez jejichž společenského zvnitřnění není funkční. Demokracie není a ani nemůže být hodnotově neutrální, protože vychází z dlouhé tradice evropské kultury, která stojí a padá s křesťanstvím.
Přechod od komunistického totalitarismu k liberálnímu kapitalismu se stal chaotickým bludištěm, protože lidé nebyli vnitřně připraveni nést tíhu svobody, jenž jim byla dána. Čtyřicet let trvající nesvoboda se zdaleka nepromítla pouze do vnějšího hospodářského uspořádání apod., nýbrž především do způsobu myšlení lidí, který není možné změnit zazvoněním klíčů a výměnou kabátů. Jedná se v jistém smyslu o proces srovnatelný se zrušením otroctví či se situací v tzv. postkoloniálních zemích. Ačkoliv došlo k odhození vnějších okovů, dlouho trvající kolonizace mysli udržuje národy ve vnitřní nesvobodě ještě po celé generace a neumožňuje tak nastolení stabilních demokratických systémů pouhým vnějším zásahem.
Tyto věci si jako jeden z prvních uvědomil Mahátma Gándhí - dobře věděl, že Indové se nestanou po odchodu Britů svobodnými automaticky. Mluvil proto vždy nejprve o důležitosti osobní sva-rádže, o potřebě vlády lidí nad jimi samými. Skutečná svoboda, svarádž celého státního celku mohla podle něho existovat pouze v takové společnosti, kde jsou i její jednotliví členové schopni sebevlády. Jinými slovy, kdo nevládne sám sobě, nikdy se nestane svobodným ani v rámci určitého systému. Ba naopak. Všude tam, kde se lidé stávají otroky vlastního ega, participují na zóokratickém uspořádání, vládě zvířat, vládě obyčejných lidských pudů. Když se k vládě nad druhými dostávají ti, jenž nevládnou ani sami sobě (a vyměňují manželky na počkání), komunita a demokracie hynou. Povaha svarádže určité země je však především zřetelným obrazem vnitřní svarádže jeho obyvatel. To je velice trefné vystižení českého „švejkovství“, zvyku od piva či televize kritizovat co se dá. Alibismus většinové společnosti ve stylu „dyť já stejně nic nezměnim“ je pak doslovným popisem smutné reality – protože nedokážeme změnit ani sebe, nedokážeme skutečně změnit vůbec nic.
Moc ovšem není pouze jednosměrným tokem, nýbrž vysoce komplexním vztahem vyžadujícím participaci ovládaných. Tedy do důsledků dovedeno: Žádný systém útlaku nemůže vzniknout a existovat bez spolupráce jeho obětí. Fungování každého systému je založeno na spoluúčasti jeho členů. Při opětovné analýze příčin současného stavu věcí je tedy třeba mít neustále na paměti, že za něj všichni neseme zodpovědnost; a to zcela nezávisle na tom, zda tento fakt doléhá k našemu vědomí či nikoliv, zda ho přijímáme či odmítáme. Alespoň zatím jsme doslova odsouzeni ke svobodě, které se však postupně vzdáváme, protože nejsme schopni či spíše ochotni nést také zodpovědnost s ní neodmyslitelně spojenou. Tím, že tuto odpovědnost a s ní i svá práva odmítáme, dláždíme v podstatě cestu nástupu novým diktátorským režimům.
Potřebujeme tedy novou revoluci? Ano, potřebujeme. Potřebujeme opravdovou revoluci, revoluci ve smyslu vnitřní transformace. Není třeba se ptát po ostatních či dokonce někoho přesvědčovat. Takovou revoluci musí provést především každý sám za sebe. Dějiny nás učí, že žádný druh násilí nedokáže sám o sobě přivodit skutečnou změnu. Skutečně neexistuje absolutně žádná šance, že by jakákoliv vnější intervence, pokud není provázena hlubokou transformací lidského vědomí, mohla trvale vytvořit nějaký lepší svět. Vědět to však nestačí.