...Jen tak...

Autor: Od čtenáře <@>, Téma: Duchovno, Vydáno dne: 18. 12. 2009

Dovolte mi podělit se o můj osobní náhled. Fungujeme pod tlakem a jsme neustále ovlivňování vším co nás obklopuje a pojímáme to jako naší zkušenost, proto se stáváme tím a jsme přesvědčeni o pravdivosti. Přeji si, abyste teď zapomněli na vše a vrátili se do dětství, kde neexistovalo přesvědčení jen se neustále konalo (pokuď to nebylo někým zvenčí narušeno) z důvěrou, aniž jsme toho byli vědomí, nebyli jsme v čase. Byla to neustávající hra, hra života ve které jsme se ztratili, totální přítomnost. To je třeba si připomenout, nebát se, mít znova odvahu odevzdat přesvědčení a stát se prázdným. Pozorovat sebe a neustále se ptát, kdo to vlastně jsem? Jsem doopravdy toto JÁ, které je i projeveným? Anebo neustále něco potlačuji?


Ano, pořád to NĚCO v sobě potlačujeme a ukrýváme se za "svá"? (cizí) přesvědčení. Stále toužíme a hledáme nějakou náhražku v jakékoli formě, máme neustále hlad a žízeň, jak duševní, citový tak fyzický, pořád strádáme, cokoli dosáhneme. Teď se pokus připomenout své dětství, cítils potřebu? Nevěděl jsi nic o bezpečí nebo zabezpečení a přesto jsi si byl toho vědom, že tě TO všude obklopuje, byl jsi šťasten, jen jsi BYL, nehledě na to jestli jsi měl rozbité koleno, pokuď zase někdo nepřišel a zhodnotil způsob tvé hry. Teď jsi dospěl, potlačil toto nevinné BYTÍ a schoval se za "důležité" věci, jak přežít a mít ve všem dostatek, ano svou vlastní přirozenost zatlačil do rohu kde se krčí a pláče (proto i tvůj život je plný nemocí) a začal věřit pohádkám o své vině, nebo nenahraditelnosti a důležitosti. Pořád něco chceme vlastnit, vztah, dům, osvícení, demokracii, přátelství, rodinu, vědomosti, ale jedno nám stále uniká, že zde nejde nic vlastnit, není to možné, můžeš se sdílet a rozšířit své vědomí, vzít si zkušenost, ale nastala zde divná věc, že nás vlastně všichni a vše vlastní a tím uniká jedna podstatná věc, že JSI, originální ve svém stvoření, avšak bez projevu.

Všechno to jsou jen nástroje a tys svolil k tomu, aby se staly Tvým přesvědčením, ztratil ses venku. Proto neumíš přijímat, neumíš odevzdat. Strach nás paralyzuje, strach z projevu sebe sama, že vyjdu poza vytýčenou linii, kterou nám vytvořili jiní. Bojíme se nejistoty, ale tam je VŠE. Proto jsme se stali otroky představ, kreré nejsou v souladu z přirozeností. Neustále hledáme a míjime se z tou kouzelnou realitou BYTÍ, jež nás prostupuje. Vracím se k dětství proto, abys sebe pocítil a přivítal zpět, nevinnost pláče, radosti, bolesti, štěstí a nečinil nikoho jiného za to zodpovědným než sebe sama a projevil se, ano vše se otřese v základech, možná z toho onemocníš ty, nebo lidi kolem:-) určitě hodně stratíš, ale jen to co sis přivlastnil a to co ti naložilo nevědomě na tvá bedra okolí, ale to hodnotné, přirozené nelze stratit, ani najít, to jednoduše JE, bylo a bude, jsi TÍM, tak čeho se neustále bojíš?

Odpověď zní, sám sebe, svého nevědomí, to dělá potíž, protože by bylo vše jinak a jak bych k tomu přišel, když mne to vše stálo a stojí tolik úsilí? Jsme oběti, obětí ale vyjít z toho musíš sám, nikdo tě nezachrání, nespasí, jen TY sám, neustálou proměnou svého dosavadího postoje a odhodlání z bezmeznou důvěrou vstoupit do neznáma a tam se znovuobjevit jako dokonalost a přirozená krása. Dovol si to, nic jiného to není, dovol si jen BÝT a pak začneš konat. Byly zde desítky revolucí, ale každá se stala prohrou, žádna nám neposloužila, musíme jí udělat uvnitř a vše staré a upjaté přetvořit,(vyhodit to nejde, není kam a zničit taky né, není jak) neustále být NEPŘIPRAVEN na tento okamžik a konat, pak můžeme vnímat realitu, která je neustále v pohybu, tím se učíme úcty, bdělosti a zároveň moudrosti.

Je to jen formování energie, která v podstatě je jen jedna, proto se neustále prosazuje nějaká pravda, která se postupem času a lidského ne-vědění chová jak písek v přesypávacích hodinách a to ještě za pomocí určitých osobností, které těma hodinama (a časově jsou v předstihu), se umí posluhovat ve svůj, čistě osobní, nehumánní prospěch. Nejsme si vědomi sebe sama a tak pořád válčíme, jsme jednoduchou kořistí a dobrovolně se všemu podřizujeme, tak svolujeme k tomu stát se otroky, nic se milí za ty tisíce let nezměnilo. Pokuď to nezačneš sám v sobě přetvářet, nikdy se nic nezmění, protože jsi k tomu svolil. Nemůžeš zde nikoho soudit, jsi zde Ty.

Jsi dokonalý a já to vím, věz to také a rozpusť vše staré, buď neustále čerstvý, mladý, nezáleží na tom kolik je ti let. Jdu životem a důvěřuji celým srdcem, celou bytostí, cestou tratím vše co jsem si přivlastnil, je to neustálá změna mého pohledu, lidé ode mne odcházejí, jiní přicházejí, ale cítím tu dokonalou sounáležitost, necítím rozdílnost a to je důležité, není důležité kolik mne čeho a kdo obklopuje, prostě se TO děje a já bezmezně důvěřuji.Cítím mystérium života, kterému se odevzdávám, mohu si dovolit BÝT, to neznamená nemít žádné emoce, to je součást, jen vše pozoruji a učím se trpělivosti a bdělosti je to pro mne výzva jak mít jasněji.

Co je to vlasně být vědomý? Nebo nevědomý? Všichni (?) jsme nevědomí, jinak by jsme tady nebyli(těm jež jsou v tichu). Nic nevíme, ale bojíme si to přiznat, nemusíme vcházet do jiných životů, nebo do buducna, vše je zastřeno (pokuď se to přirozeně neprojeví), nestačí že žijeme v poutech momentální iluze, nač nám jsou ty předešlé? Jsme tady, teď, s tím neumíme pobývat, budoucnost (minulost) se rodí v tomto okamžiku a to je neustále TEĎ, toho si nejsme vědomí, nepozorujeme své vlastní myšlenky a to je základ pro budoucí dění jak osobní, tak celosvětové, vnímejme vlastní pocity, vnímejme slova, které užíváme, jaké jsou?

Pomysleli jste nad tím? To je nejdůležitější uvědomění dnešní doby, musíme si vzít plnou odpovědnost za naše vlastní myšlení. Tím tvoříte, ano, jsme tvůrci každého okamžiku a směřování tohoto lidstva a vše závisí od každého jedince, není zde nikdo Jiný než TY. Neházejme zodpovědnost na druhé, nesuďme, všichni neseme zodpovědnost za stav lidské společnosti a této krásné planety a vše je v našem vědomí. Kam spěcháme?

Dovolit se a stát zde nahý a tak se stávat člověkem. Pro nic jiného zde nejsme, být pozorní a bdělí v každém okamžiku. Všichni jsme osvícení, jen nemáme toho jasnost, nejsme si vědomi. Žijme tento život, zde je ráj, tento okamžik je rájem, není tam ani potom...je neustále zde a teď...zítra není, to je iluze (nádherný nástroj). Je zbytečné se zabývat smrtí, není možné zemřít, je jen možnost něco přetvářet...ale co já vím?

Co vím?

...tato otázka je pro mne nejnáboženštější, která činí mou přítomnost mystickou...a od dětství "vše je možné", to mne provází životem a tak hráze nestavím...Vždy jsem ve svém životě cítil že jednoduchost je moudrá a nejblíž, tak ji důvěřuji, to neznamená že člověk přestává být zvídavý a nemá zájem o jakékoli vědění a neustálé vzdělávání se, ale vždy mám na paměti že jsou to jen nástroje, kterýma se posloužím a zase je odložím, nestanou se mým přesvědčením, tímto jsem neustále prázdný, nemohu si dovolit stát se mrtvým a rozdělit se.

Proto je dobře si vyzkoušet, sáhnout si na to jak mentálně tak fyzicky, jít do neznáma a vzít si zkušenost, se vší odpovědnosti za svůj čin. Knih je přebytek, ale zkušenosti pramálo, na vše chce mít každý návod, proto se míjí, chce už dopředu vědět dopad, pobývat v bezpečí, plánuje, tak nechutná život a nerozvíjí se. Intelekt vládne zde na tomto světě (i duchovní), ale je to jenom brána, kterou bys měl prostoupit, jen se posloužit a brát na vědomí všechny aspekty v souladu se svou přirozeností a přirozenosti veškerenstva. Proto znovuobjev své dítě, (duch, bůh, podstata, energie...) prožij znova to co ti bylo z nevědomosti okolí v němž jsi vyrústal násilím odebráno, teď si to dovol a dospěj, zakotvi v tichu. Daruj svým očím nevinnost, velmi málo ji vidím, odvažte se být nazí, dovolte druhým ať vás objeví, když Vás objeví, znovuobjeví sami sebe.

I když se budete zlobit nebo křičet, nezapomínejte na svou nevinnost, buďte připraveni ji přijmout v každém okamžiku. Vždyť je to tak prosté, jen tak BÝT, jak dítě se stát nahým, čistým, jasným, krásným...prosím Vás o to přátelé až se napotkáme, přijměte "MNE" bez předsudků a přesvědčení. Dovolte si jen tak bez opodstatnění jásat, plakat, skákat, křičet, smát, ať to vypadá hloupě, odejděte od formálnosti která Vás svazuje, nechte projevit své tělo a emoce, jsou součástí...je to neustálý proces, odevzdejte se tomu a důvěřujte...když neprožiješ, nevíš o čem mluvím, nemáš zkušenost, jsi nevědomý a můžeme stále jen o tom mluvit, stane se to intelektuálním, nevíme zhola nic o tom jestli nám to posloužilo. Stále mluvím o sobě protože není zde jiný o kom bych mluvil, ale to co jsem zde sdělil není konečné, vše je v neustálém pohybu a dozráváni. O pravdě zde nemohu mluvit, protože pravda je pro mne vždy mystická a neuchopitelná, zůstane vždy v tichu. PRAVDA JE a nelze o ní bojovat, bojuješ-li, prohrál jsi, zase jsi upadl v zapomnění, jsi rozdělený...

Proto mi nevěřte, uvěřte v sebe, důvěřujte kráse která Vás prostupuje, tomu co přes Vás koná, pak se můžeme sdílet a komunikovat bez jakéhokoliv přesvědčení, to je naplnění, tam se setkáváme, pak všude tanec nastane... ...pokuď jsem Vás rozezlil, od-pusťte sobě, já jsem si již dávno od-pustil... děkuji, přeji trpělivost a lásku s úctou Karel Larysch (prosím, nesnažte se uchopit tyto slova, nejsem "odborník", jen ne-vědomá osobnost, která je na cestě, odhodlána stát se člověkem a plně si to uvědomit.)

Pokuď sám člověk nebude hledat cestu sebepoznání a nevezme si odpovědnost za své myšlení a konání, vždy bude tady někdo, komu dáš možnost Tě zotročit a zneužít, tak zavrhneš možnost projevu své jedinečné dokonalosti a krásy.

Karel Larsych