Disharmonie a nespokojenost

Autor: Ukázka z knihy <@>, Téma: Duchovno, Vydáno dne: 26. 06. 2010

Raméš BalsekarDítě žije ve svém malém kouzelném světě a život, který prožívá se svými rodiči a hračkami, ho plně uspokojuje. Ani čas, ani vnější svět ho nijak neznepokojuje. Nemá potřebu něco dokázat nebo něco znamenat v zevním světě.

Vyprávěl mi přítel, jak jeho tříletá dcerka zahlédla malou myš, která vběhla do jejich pokoje a hned zase rychle vyklouzla ven. Zaujalo ji to: chtěla vědět, kde myš žije; a když jí pověděli, že žije až vespod pod jejich domem v díře, okamžitě se zeptala, jestli ta myška tam má také nějaké hračky!

Holčička vyrůstá do světa odlišnosti: jména, rodiče, hračky i jídla se různí? Jinak řečeno objevuje svět, v němž prostor, čas a odlišnost na ni kladou určité nároky: musí si umět vybrat z dostupných možností, některé potřeby a přání se jí nesplní a ona to možná nepochopí. Začala poznávat zevní svět a ten vyžaduje určité objasnění, prozkoumání, vyvinutí určité snahy, a ona se při svých pokusech dosáhnout příjemných pocitů a vyhnout se bolesti musí naučit s ním zacházet: je to úplně jiný svět, který ji nutí ptát se a získávat informace, a to bude vyžadovat, aby se tomuto novému prostředí přizpůsobila. Je to vzrušující.
 



Dítě se tak ocitá v oblasti, kterou předtím vůbec neznalo. Co to znamená ´být mrtvý?´ Vzpomínám si, jak se moje vnučka zeptala svého otce: ?Co je to umírání?? ? zaslechla, že předešlého dne zemřel jeden z jeho přátel. Dítě by se patrně spokojilo jen s jednoduchým vysvětlením, ale otec se rozhodl chovat se k ní jako k dospělé a na téma zrození a smrt jí udělal malou přednášku v rozsahu menší disertační práce. Inteligentní dítě pozorně naslouchalo a nakonec řeklo: ?Nikdy nezemřu? ? v hluboce intuitivním, neuvědomovaném sebeztotožnění s vesmírem jako s celkem.

Jak dítě vyrůstá, jeho podmíněnost se stále zvětšuje. Říká se mu ? a ono tomu věří ? že když bude slušné a pracovité, bude se mu v životě všechno dařit a bude šťastné. Jeho současná zkušenost ale ukazuje, že slušnost a píle k úspěchu vždycky nevedou a že ani tvrzení ?Co zasejete, to sklidíte? pokaždé neplatí. Má už zkušenost, že něco se zaseje a poměrně často sklidí někdo jiný! Takový zásadní rozdíl mezi očekáváním a výsledkem má za následek spoustu rozpaků a frustrace. Dítě tak je ve svých deseti letech bezradné a dezorientované.

Pravda je taková, že život takto prostý a přímočarý není a dokud si člověk neuvědomí základní principy ´života´ takového, jaký je, nemůže se vyhnout dezorientaci a frustraci. Život jak ho známe se zakládá na principu, že podstatou všeho projeveného je ? na rozdíl od současného okamžiku ? neustálý sled změn, probíhajících horizontálně od narození ke smrti. Jakmile se vnímající bytost ´narodí´, ať je to hmyz, pták, zvíře nebo člověk, oživené vědomí naplní tvora touhou žít a nepoddat se smrti. To je to neslavné ego, ztotožněnost individuálního organismu s vůlí nepřipustit, aby život probíhal takový, jaký je. Později tato příměs obsahuje u lidské bytosti i ´svobodnou vůli´ a spolu s intelektem i pocit ´já osobně jednám´.

Přesto, že zvířecí ego si určitě uvědomuje rozdílnost protikladu ´já´ a ´ne-já´ (nebo ´někdo jiný´), protikladu požitku a utrpení, při absenci intelektu zvíře nemůže brát tuto dualitu v úvahu nebo ji vnímat; nemůže si intelektuálně uvědomovat rozdíl mezi požitkem a bolestí, neprožívá-li je v konkrétní reálné situaci. Ale člověk to udělat může a také to dělá, vytváří si představy o budoucím uspokojení svých fyzických a psychických potřeb. Právě to je faktor, vyvolávající pocit nepohody, disharmonie a nespokojenosti u člověka; u zvířete tomu tak není.

To je jedna část patové situace. Druhou částí je skutečnost, že zatímco zvíře nezná pocit viny, když se snaží uhájit a ochránit svůj život, člověku jeho pochybný dar intelektu umožňuje jasně postřehnout, že skutečným smyslem jeho života není pouhé lpění na existenci. Intelekt na něj naléhá, aby alespoň intelektuálně poznal, že on sám musí nutně být něčím daleko větším, než je jeho psychosomatický organismus, a nutí ho, aby hledal svou ´pravou identitu´, kterou intuitivně poznává jako nekonečnou, bezčasou a neměnnou. Jeho patová situace spočívá v tom, že člověk i nadále uvažuje o své pravé přirozenosti jen z hlediska, kterému rozumí jeho intelekt ? jako o něčem, čeho lze dosáhnout. Jinak řečeno člověk si představuje svou pravou přirozenost v rámci animálního emocionálního stavu ? jako stav, v němž nastane nejvyšší možné uspokojení, s báječným jídlem bez jakéhokoliv omezení, s bezmeznou sexuální vitalitou, s bezkonkurenční fyzickou a intelektuální výkonností atd.: prakticky rajský stav!

Význam této ´touhy´ člověka ´dosáhnout´ dokonalého citového života je třeba jasně analyzovat a pochopit ho, aby bylo možno proniknout ke kořenům problému ´hledání-hledající-hledané´, problému rozporuplnosti a nespokojenosti člověka. Základním omylem v takovém uvažování ? v touze po prožívání dokonalosti v rámci tohoto života ? je opomíjení faktu, že celá oblast projevení je pouhým jevem ve vědomí, jevem založeným na dvoupólovosti duality, v níž se nedají od sebe oddělit spokojenost a nespokojenost a kde jedno závisí na druhém.

´Nesvoboda´ ovšem pramení výhradně z ´touhy´ něčeho ´dosáhnout´. Osvobození tedy znamená prostě vnímat, že právě touha je tou skutečnou a jedinou překážkou ? ať už je to touha po něčem hmotném, nebo i touha po duchovním osvícení. Jinak řečeno člověk touží po harmonii, chce ji ale prožívat v rámci obvyklého života; je mu zřejmé, že musí existovat nějaké ´Bytí´ a konec tohoto ´prožívání´, ale ono ´Bytí´ si umí představit jen jako obvyklý život, který zná, ovšem bez jeho strastí. Nedokáže prostě vnímat fakt, že to jediné, co je nutné, aby bylo dosaženo ´Bytí´ ? kterým už teď je, jelikož samotný hledající už je tím, co je hledáno ? je vzdát se ´prožívání´ v té podobě, v jaké ho zná. A k tomu může dojít, jen když člověk plně, bez sebemenší pochybnosti přijme, že osobním úsilím není možné ničeho ´dosáhnout´, že to může nastat jedině díky kosmické Zákonitosti, které žádný člověk nemůže nikdy porozumět.

Člověk chce pokračovat ve svém ´způsobu prožívání života´ a ve své ´činnosti´ a zároveň se dožaduje svého ´Bytí´. Nemíní zanechat válčení, ale potřebuje, chce, vyžaduje mír! Není ochoten toho nechat ? a to je ten jediný problém. Chce se probudit do skutečnosti, ke své ´pravé přirozeností´, ale nechce upustit od snové skutečnosti. Člověk zapomíná, že tím vrcholným cílem života, dá-li se to tak nazvat, není ´nastání´ něčeho, ale ´ne-nastávání ničeho´, ne-řešení, ne-užívávání si, že to je upuštění od projevování se ? tím, že je tu jen pozorování životního dění, které probíhá skrze každý psychosomatický nástroj: Zůstávat tichý, ´nechat život, aby probíhal´.

Aby bylo možno pochopit problém rozporuplnosti a nespokojenosti člověka, je naprosto nezbytné jasně porozumět základnímu rozdílu mezi konceptem duality a konceptem dualismu. Dualita je samým základem projevení; principem polarity, existencí vzájemně propojených protikladů všeho druhu. Jednotlivé opaky ? život a smrt, světlo a tma, dobro a zlo ? spolu v dualitě nebojují. Dualismus znamená hnát se za uspokojením, aby se nemohlo objevit nic zneklidňujícího; snažit se o vítězství, aby nemohlo dojít k žádné prohře, usilovat o to, co je dobré, aby se zažehnalo všechno, co je považováno za špatné ? zkrátka usilovat o zdraví, hojnost a plnou spokojenost, aby se úplně odstranily nemoc, chudoba a utrpení. To má většinou za následek prohlubování frustrace a disharmonie. Princip duality ale znamená vědomě přijmout vzájemně spojené protiklady jako samotný základ vesmíru i života v něm.

(pokračování)
 

 

Přeloženo z knihy Let Life Flow, Vydalo nakladatelství Yogi Impressions