Karel Makoň o „SVATÉ BEZSTAROSTNOSTI“

V prvním článku jsem vybral část o Umění dávat. Nyní ve výběru budeme pokračovat tím, co se nazývá Svatá bezstarostnost. Je to umění žít bez zbytečných starostí a takovýto život nás pomalu přivádí do Náruče Boží. Není to však tak lehké a jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Jak tedy na to? Předávám slovo autorovi (ukázka je z knihy "Umění následovat Krista" od Karla Makoně):

Cituji: „Ježíš se všemožně snažil, aby člověku ukázal, jak se má stát vnitřně svobodný a jakými prostředky toho má dosáhnout. Jedna z jeho nejvýznamnějších pouček, týkající se tohoto problému je zapsána ve sv. Matouši (VI, 24-34). Ježíš řekl:

"Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, neboť buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, anebo k jednomu přilne a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu.

Proto vám pravím: Nestarejte se příliš o svůj život, co budete jíst nebo co budete pít, ani o své tělo, čím se budete odívat. Což není život víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol; a váš nebeský Otec je krmí. Což nejste cennější než oni? Kdo pak z vás může svou starostlivostí přidat ke své postavě jediný loket? A proč se příliš staráte o šat? Sledujte polní lilie, jak rostou; nepracují ani nepředou. ale pravím vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak odívá polní trávu, která dnes je a zítra se hází do pece, neoděje tím spíše vás, lidé malověrní? Nesmíte být proto příliš starostliví a říkat: Co budeme jíst, nebo, co budeme pít nebo čím se budeme odívat? Neboť to vše vyhledávají pohané. Ví zajisté váš Otec v nebesích, že to vše potřebujete. Především proto hledejte království a jeho spravedlnost, toto vše vám bude přidáno. Nestarejte se proto příliš o zítřek; neboť zítřek se postará sám o sebe; každý den má dosti na svém soužení."

My jsme si už některé části tohoto Ježíšova výroku vykládali. Tentokrát po předchozích vysvětleních jsme již schopni celistvějšího pohledu na tento výrok.

Začněme výklad otázkou: Jak si mohl Ježíš dovolit tvrdit, že nebeské ptactvo nám může být vzorem v tom, že ani neseje ani nežne, a přeci má od Boha vše potřebné pro svůj život bez vlastního přičinění? Vybízel nás k zahálce?

Kdyby se lidé řídili v tomto smyslu podle ptáků, zredukoval by se jejich výskyt jen na krajiny tropické a subtropické, kde hojnost volně rostoucího ovoce umožňuje najít základ potravy bez velké námahy, a kde hojnost zvěře usnadňuje lov. Takoví lidé, jak jsme toho svědky, nikdy nevytvoří významnou kulturu. Ani po stránce náboženské, jak pozorujeme na některých černošských kmenech uprostřed Afriky, se takoví lidé nedostanou dál než k primitivnímu animismu, který často přechází k účelové magii.

Zdrcující soud nad Ježíšovým výrokem, je v tomto případě nevyhnutelný, provádíme-li jej bez ohledu na život Ježíšův a na celého ducha jeho učení. Není možno dost rozhodně varovat před výkladem vytrženým z ostatního způsobu myšlení a jednání toho, koho vykládáme. Proto jsme předeslali v citátu o bezstarostnosti aspoň jednu větu, z níž je patrno, že následující poučka platí pro ty, kdo sedí na dvou židlích.

Ježíš vlastně radí, že lidské starosti o pozemské věci nikdy nesmí dostoupit takového stupně, že by člověku zastínily vyšší smysl života, smysl mostu do věčnosti, jak je patrno ze závěrečné části citátu.

Pak je nutno mít na mysli, kdo pronesl ten výrok. Ježíš celý svůj život zasvětil službě lidem. A to o sobě řekl, že nečiní nic jiného, než vůli Otcovu. Při jeho duchovní výši služba lidem byla jediným smyslem jeho života. Postavme proti sobě Ježíše a starostlivého člověka.

Napřed si ukažme starostlivého člověka. Mezi starostlivé lidi v nejnižší kategorii patří ti, jímž přemýšlení o tom, co by vzali na sebe, co by jedli a pili nebo jak by se a s kým by se pobavili, zabere tolik času, že vůbec nemohou pojmout myšlenku na něco jiného než co se týká jejich osobního života. Z věcí a záležitostí zcela běžných dělají uměle tak důležité záležitosti, že tímto harampádím naplní svoji mysl a vypotřebují na nich všechen svůj třeba nemalý um. V takovém myšlenkovém prostředí se trvale neudrží skutečný zájem o potřeby jiných lidí, ohled na jejich zájmy a koneckonců citový život. Vedle tohoto nejnižšího typu starostlivého člověka, existuje řada vyšších typů starostlivců, které mají jeden společný znak. Jejich starosti jsou důležitější než život pro věčnost a její spravedlnost.

Ježíš naproti tomu zasvětil svůj život službě lidem a to proto, aby je naučil znát význam pomíjejícího života jako jediného mostu, po němž lze přejít do vědomého života ve věčnosti. Nedivte se mu, že těžce nesl, když viděl, jak lidé plýtvají životem, když ho používají pro něco jiného než pro nalezení věčnosti, když se nesnaží umřít vnitřně pro pomíjející svět, aby se tím uvolnili pro vstup do věčného života. Jasně viděl, že právě starosti všeho druhu člověka nejvíce odvádějí od cesty do věčnosti. Podobají se mocnému poutu, ze kterého se nikdo nevymaní jinak než tím, že se jimi přestane obírat. Je to zvláštní druh okovů, které máme jen tehdy, když na ně myslíme, a kterých se nějak zbavujeme, jakmile na ně přestaneme myslet. Jsou to tedy mentální překážky, a ty jsou právě překážkami největšími.

Ježíš si měřil připravenost lidí pro nastoupení cesty do věčného života právě jejich mírou světské starostlivosti. Od svých učedníků chtěl, aby opustili své rodiny a své zdroje obživy a šli bez váhání za ním. Řeknete-li, že mu věřili, řekli jste příliš málo. Víra je velmi široký pojem. Svatá bezstarostnost, které on učil je zvláštní následek buď víry nebo poznání nebo správně pojatého předsevzetí následovat Krista nebo hledat především věčný život, nebo všech tří příčin do určité míry dohromady.

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Světská starostlivost, to je služba nebo dokonce bezhlavé a bezbřehé otročení dočasným potřebám, dočasným potřebám buď skutečným nebo dokonce zbytným, nedůležitým pro život a především pro život věčný. Je to především ustavičné civění a okounění na cestě.

Svatá bezstarostnost je možná a opravdová jen tehdy, je-li způsobena zaujetím pro věčný život, službou jemu.

Prvé zaujetí ruší zaujetí druhé. Nelze být zaujat na obě strany. Svatá bezstarostnost není okázalá bezstarostnost nebo ledabylost. Má být podložena správným hodnocením všeho dočasného. Dovolme si toto přirovnání. Odplouvá-li někdo sám na malé lodi na dalekou cestu, musí sebe i loď vybavit, během cesty pak musí o loď dbát. Kdyby jen loď ošetřoval a okrašloval, mohlo by se stát, že by vůbec neodplul. Nestačí péče o loď, je třeba se pomocí ní někam dostat, k tomu je loď určena. Takto jednoduše a moudře si počíná člověk jdoucí za dalekým cílem, za věčností. Pečuje o své tělo (loď), jen proto, aby mohlo dobře sloužit svému nejvznešenějšímu účelu, aby se mohlo stát - lodí, na níž by se přeplavil přes moře dočasnosti. Dbá ustavičně na to, aby neztratil cíl z mysli, aby se mu prostředek nestal cílem.

Přílišná starostlivost je právě takovou osudnou záměnou. Nemusí to být pouze starostlivost světské povahy. Někteří lidé se stále necítí být dosti hodni toho, aby se mohli podílet na tak velké milosti jako je vědomý život ve věčnosti.

Pomůžeme si ještě jednou podobností, abychom správně označili starostlivého člověka a svatou bezstarostnost.

Starostlivý člověk je podoben zamilovanému člověku. Zamilovaný člověk myslí jen na svého miláčka, okolo něho spřádá nejen své sny, ale též pro něho všechno činí, aby se mu zalíbil nebo ho učinil šťastným. Všechny ostatní starosti nechává stranou, jakoby pro něho ostatní svět neexistoval. Kdyby byl někdo stejným způsobem zaujat pro hledání království Božího, tj. věčného života, mohlo by se tát, že právě tak by zanedbával všechno ostatní. To by byla svatá bezstarostnost. Podobenství však můžeme domýšlet i dále. Jen začátek zamilovanosti nese s sebou tak prudký odklon od všeho, co se netýká milovaného, a tak šílenou oddanost milovanému. Zamilovaný časem vystřízliví. Nedá se říci, že by přestal mít rád. Začne mít rád pokojnějším, rozumnějším způsobem. Právě tak je tomu na cestě za věčností. Při objevu prvních půvabů věčnosti, člověk zanedbává všechno časné. Trvale by to nebylo správné, protože by se dopouštěl opačné přemrštěnosti než člověk, který dbá jen o věci časné a povyšuje je na absolutní hodnotu. Zanedbával by nosiče do věčnosti, prostředek a prostředí, jež mu umožňují postupovat kupředu, jež jsou mu lodí, která ho nese. Takové zanedbávání by mohlo způsobit poškození nejen vlastního života, nýbrž i života jiných lidí, možná že i ohrožení obojího. Proto Ježíš neradí "nestarejte se vůbec", nýbrž "nestarejte se příliš."

Starostlivost nás připravuje o nezbytný klid, bez něhož není možno se dostat přes určitý stupeň vývoje. Zákaz Ježíšův "Nestarejte se!" je tak striktní, že můžeme předpokládat, že starostlivost považoval za stejnou překážku jako hřích. Ze skutečnosti pak víme, že tam, kde hřích nehrozí, hrozí stále ještě starostlivost, a to nejen o věci světské, ale přenesená potom do oblasti duchovní. Právě tak jako nikdo staráním nemůže ke své postavě přidat loket, nemůže touto cestou dospět do věčnosti. Starostlivého člověka napadá tisíce myšlenek, jak to bude s ním na vyšším stupni vývoje, jak se na něj dostane, jak se na něm udrží, co všechno bude muset provést. Vždycky stačí být poučen a klidně jednat. O nic jiného nejde než o ztrátu sama sebe a nabytí vědomí o životě ve věčnosti.
Nyní možno výklad shrnout: Bezstarostnost, kterou hlásá Ježíš, podle ducha jeho učení má dvě stránky, negativní a positivní.

Negativní spočívá v tom, že si člověk vytvoří řád hodnot, kterému učí Ježíš, hlavně v Otčenáši, a podle něho nepřikládá tak velkou důležitost věcem, které odvádějí pozornost od nejvyššího cíle života, jako činí ostatní lidé, nemající a neznající tento řád.

Positivní stránka spočívá v tom, že člověk opírající se o zmíněný řád hodnot, je-li přitom bezstarostný, najde potřebný klid a rozhodnost k tomu, aby především hledal království Boží a jeho spravedlnost.

V tomto si dlužno povšimnout některých jemných, ale velmi důležitých pokynů Ježíšových.

"Kdo vloží ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro království Boží." (Luk. VIII, 62)

Takové povahy je bezstarostnost, kterou hlásá Ježíš a taková je její důležitost.

Nebo "ten služebník pak, který poznal vůli svého pána, a nic nepřipravil a nejednal podle jeho vůle, dostane mnoho ran. Ale který nepoznal, a dělal to, co zasluhuje ran, dostane jich méně." (Luk. XII, 47 - 48).

Důležité upozornění pro všechny, kdo vědí, co mají dělat, ale jsou bezstarostní, že jim jejich bezstarostnost svazuje ruce a odpoutává je nejen od pomíjejících věcí, ale i od duchovních úkolů. Protože vědí, upředli svým věděním závazek a svazek, který jim přinese velké utrpení, nebudou-li plnit povinnosti s ním spojené.

Už jsme si řekli, že vědění, jemuž učí Ježíš, na rozdíl od vědění světského, není určeno k vlastnění a k nabývání vlastnictví nebo cti, nýbrž ke dvěma věcem zároveň nikdy jen k jediné z nich odděleně - ke ztrátě sama sebe, své samolibé, mylné oddělenosti, k odevzdání všeho, co máme věčnému životu, tedy sil, schopností, ctností i sebeúcty a jiných nectností, tak, abychom mu cele patřili.

V tomto smyslu svatě bezstarostný člověk je činnější, a účinněji činnější než světský starostlivý člověk. Ostatně, nechť nám neunikne, že se od Ježíše učíme být bezstarostně činní a nikoli bezstarostně nečinní. Do pochopení takové činnosti nám však ještě chybí některé jeho další poučky a jejich praktické použití. Celkový duch veškeré činnosti má být např. podle návrhu Ježíšova radostný.“ – konec citátu.

A tak máme zase o čem přemýšlet. Ale pozor, duchovní cesta není o přemýšlení. Je o následování, tedy o provádění toho, co z duchovních knih pochopím. A to je těžké. Já vám k tomu přeji neustálou Boží pomoc.