Mateřský komplex dcery

Autor: Ukázka z knihy <@>, Téma: Sebepoznání, Vydáno dne: 17. 07. 2010

Skupina emočně zabarvených představ, asociovaných se zážitky a obrazem matky. Mateřský komplex je potencionálně aktivní komponentou psýché každého člověka; je formována především zkušeností s vlastní matkou, ale také zkušeností z dalšími ženami a kolektivními očekáváními. Působení konstelovaného mateřského komplexu se různí podle toho, zda jde o syna či o dceru.



B. MATEŘSKÝ KOMPLEX DCERY

a. Hypertrofie mateřského prvku
Poznamenal jsem již dříve, že mateřský komplex vytváří u dcery do jisté míry hypertrofii ženskosti nebo odpovídající atrofii. Vystupňování ženskosti znamená zesílení všech ženských instinktů, v prvé řadě instinktu mateřského. Negativní aspekt takového vystupňování představuje žena, jejímž jediným cílem je rození. Muž je zjevně vedlejší věcí; je hlavně nástrojem plození a jako objekt, o nějž je nutno pečovat, je zařazen mezi děti, chudé příbuzné, kočky, slepice a nábytek. Také vlastní osobnost je vedlejší; často je dokonce více nebo méně nevědomá, neboť život je žit v jiných a skrze jiné, protože taková žena se s nimi v důsledku neuvědomělosti vlastní osobnosti identifikuje. Nejprve plodí děti, pak na nich lpí, jelikož bez nich nemá vůbec žádný raison d' étre. (smysl života). Jako Démétér si vyvzdoruje na bozích vlastnické právo na svou dceru. Erós je vyvinut pouze jako mateřský vztah, jako osobní vztah je však nevědomý. Nevědomý erós se vždy projevuje jako moc (9); proto tento typ přes veškeré zjevné mateřské sebeobětování není vůbec schopen přinést skutečnou oběť a prosazuje mateřský instinkt s často bezohlednou vůlí k moci až po zničení vlastní osobnosti a vlastního života dětí. Čím nevědomější vlastní osobnosti si taková matka je, tím větší a násilnější je její nevědomá vůle k moci. U tohoto typu je nemálo případů, kde by byla vhodným symbolem nikoli Démétér, ale Baubo. Rozum se nepěstuje pro rozum sám, nýbrž setrvává většinou v podobě své původní dispozice, to znamená, že zůstává přírodní, nevztažený a bohaprázdný, ale také pravdivý a příležitostně dokonce hluboký jako sama příroda (10). Ona sama to však neví a nemůže proto jednak ocenit důvtip svého rozumu, jednak obdivovat jeho filosofické hlubiny, nýbrž pokud možno zapomíná, co řekla.

b. Vystupňování erótu
Komplex, který taková matka u dcery způsobuje, naprosto nemusí být opět hypertrofií mateřského instinktu. Naopak se stává, že tento instinkt u dcery dokonce vymizí. Náhradou za něj nastává vystupňování erótu, které vede téměř pravidelně k nevědomému incestnímu vztahu s otcem (11). Vystupňovaný erós způsobuje abnormní zdůraznění osobnosti druhého. Žárlivost na matku a vítězství nad ní se stávají hlavním motivem pozdějších činů, které jsou často katastrofické povahy. Případ tohoto typu totiž miluje blouznivé a senzační vztahy pro ně samé a zajímá se o ženaté muže, ovšem ani ne pro jejich blaho jako spíše pro skutečnost, že jsou ženatí a poskytují proto příležitost zničit manželství, což je hlavním cílem cvičení. Je-li tohoto cíle dosaženo, zájem v důsledku chybějícího mateřského instinktu vyprchává a na řadu přichází jiný muži (12). Tento typ se vyznačuje pozoruhodnou neuvědomělostí. Takové ženy jsou přímo zasaženy slepotou pro své vlastní počínání (13), které je nejen pro spoluzúčastněné, ale i pro ně samé výhodné. Nemusím snad již zdůrazňovat, že pro muže slabého erótu skýtá tento typ skvělou příležitost pro projekci animy.

c. Identita s matkou
Nenastane-li u ženského mateřského komplexu stupňování erótu, vyskytuje se identita s matkou a ochromení vlastního ženského konání. Nastává projekce vlastní osobnosti na matku v důsledku neuvědomění vlastního světa instinktů, mateřského instinktu jakož i erótu. Všechno, co těmto ženám připomíná mateřství, zodpovědnost, osobní sounáležitost a erotické požadavky, vzbuzuje pocity méněcennosti a nutí k útěku, přirozeně k matce, která všechno to, co se dceři zdá naprosto nedosažitelné, žije dokonalým způsobem, téměř jako nadosobnost. Mimoděk udiveně pozorována dcerou, předem všechno odžívá za ni. Dcera se spokojí s tím, že na matce nesobecky lpí a současně se nevědomě snaží, takřka proti své vůli, postupně to dotáhnout na tyrana vlastní matky, ovšem nejprve pod maskou dokonalé loajality a oddanosti. Vede stínový život, často očividně vysávána svou matkou, a prodlužuje jí život takřka neustálou transfúzí krve. Takové bledé panny nejsou chráněny proti manželství. Naopak, přes svou stínovitost a vnitřní netečnost, nebo spíše právě pro ně, jsou na trhu sňatků ve vysokém kurzu. Především jsou do té míry prázdné, že muž v nich může předpokládat naprosto všechno; pak jsou nevědomé tou měrou, že nevědomí z nich vystrkuje nespočetná tykadla, neřku-li neviditelná ramena polypů, a nasává všechny mužské projekce, což se mužům nadmíru líbí. Tak velká ženská neurčitost je vytouženým doplňkem k mužské určitosti a jednoznačnosti, které může být dosaženo jakžtakž uspokojivě jen tehdy, je-li muž s to všechno pochybné, dvojznačné, neurčité, nejasné odsunout do projekce na rozkošnou ženskou nevinnost (14). Z důvodu charakteristické vnitřní netečnosti a pocitů méněcennosti, které neustále předstírají uraženou nevinnost, připadá muži výhodná role, že smí s převahou, a přece shovívavě, tedy tak říkajíc rytířsky, snášet známé ženské nedostatky. (Že tyto nedostatky z větší části sestávají z jeho vlastních projekcí, mu naštěstí zůstává skryto.) Zvláště přitažlivě působí notorická dívčí bezmocnost. Dívka je tak nesamostatným přívěskem matky, že vůbec neví, co se s ní děje, když se v její blízkostí objeví muž. Tolik pak potřebuje pomoci a dočista vůbec o ničem neví, že i ten nejmírnější beránek se změní ve smělého únosce žen a milující matce dceru úkladně sebere. Moci být také jednou rošťákem je ohromná šance, která nepřichází každý den a rozvíjí proto ne zrovna malou motivační sílu. Tak také Plútón unesl Persefonu neutěšitelné Démétře, z rozhodnutí bohů však musel svou ženu každoročně na léto postupovat tchýni. (Laskavý čtenář si všimne, že takové legendy nevznikají „jen tak"!)

d. Obrana proti matce
Tři extrémní typy, o nichž jsem právě pojednával, jsou propojeny mnoha mezistupni, z nichž bych se chtěl zmínit pouze o několika hlavních. U tohoto středního typu jde méně o vystupňování nebo ochromení ženských instinktů; jde spíše o obranu proti přesile matky, která převažuje nad vším ostatním. Tento případ je vzorovým příkladem pro takzvaný negativní mateřský komplex. Jeho hlavním motivem je: Všechno, jen ne jako matka! Jde na jedné straně o fascinaci, z níž se ale nikdy nestane identita, na druhé straně o vystupňování erótu, které se ale vyčerpá v jistém žárlivém odporu vůči matce. Tato dcera sice ví, co všechno nechce, ale většinou nemá jasno v tom, co si vlastně představuje jako svůj vlastní osud. Její instinkty se ve formě obrany všechny koncentrují na matku a nedaří se jim proto vybudovat vlastní život. Jestliže k tomu přece dojde, dcera se například vdá, je manželství bud využito jen k tomu, aby unikla od matky, nebo jí osud přinese muže, který má s matkou společné hlavní charakterové rysy. Všechny instinktivní procesy a potřeby se setkávají s nečekanými obtížemi; bud nefunguje sexualita nebo jsou nevítané děti nebo se mateřské povinnosti zdají být nesnesitelné nebo tato dcera na požadavky manželského soužití odpovídá netrpělivostí a podrážděností. To všechno nějak nepatří ke stěžejním životním skutečnostem, protože nejvyšší smysl života tvoří jen a jen stálá obrana proti matčině moci v každé formě. V takových případech můžeme často vidět vlastnosti archetypu matky ve všech jednotlivostech. Matka jako rodina nebo klan například způsobuje prudký odpor proti všemu nebo nezájem o vše, co představuje rodinu, společenství, společnost, konvenci a podobně. Odpor proti matce jako uteru se často projevuje v menstruačních potížích, v obtížích s početím, v odporu k těhotenství, v krvácení během těhotenství, v předčasných porodech, ve zvracení během těhotenství a podobně. Matka jako hmota je příčinou netrpělivosti s předměty, nešikovnosti v zacházení s nářadím a nádobím a také přehmatů v oblékání.
Z obrany proti matce příležitostně plyne spontánní rozvoj rozumu za účelem vytvoření sféry, ve které se matka nevyskytuje. Tento rozvoj probíhá z vlastní potřeby, nikoli snad z úcty k muži, kterému by žena chtěla imponovat nebo předstírat duchovní přátelství. Má sloužit k tomu, aby zlomil matčinu moc intelektuální kritikou a převahou vědění nebo aby jí mohl předhazovat všechny její hlouposti, logické chyby a mezery ve vzdělání. Ruku v ruce s rozvojem rozumu jde i jisté vystupování mužských zvláštností vůbec.

C. POZITIVNÍ ASPEKTY MATEŘSKÉHO KOMPLEXU
a. Matka
Pozitivní aspekt prvního typu, totiž přílišné vystupňování mateřského instinktu, je onen obraz matky, kterou opěvovali a velebili ve všech dobách a jazycích. Je to ona mateřská láska, která patří k nejdojemnějším a nejnezapomenutelnějším vzpomínkám dospělosti a znamená skryté kořeny veškerého vývoje a všech změn, návrat domů a zahloubání a tichý prapůvod každého počátku a konce. Důvěrně známá a cizí jako příroda, láskyplně něžná a osudově krutá - neúnavná dárkyně života plná radosti, Matka sedmibolestná a temná, mlčenlivá brána, která se zavírá za mrtvými. Matka je mateřská láska, je mým prožitkem a mým tajemstvím. Co všechno a kolik příliš nesprávného, příliš nedostatečného, ba příliš prolhaného se dá říci o onom člověku, který se nazýval matkou a chtělo by se říci - náhodou byl nositelkou onoho prožitku, který v sobě zahrnuje ji i mne a celé lidstvo, ba veškeré živé stvoření, které vzniká a zaniká, prožitek života, jehož jsme dětmi? Dělalo se to sice vždy a vždy se to dělat bude, ale vědoucí už nemůže svalovat onu nesmírnou tíhu významu, zodpovědnosti a poslání, nebe a pekla na onoho slabého a chybujícího člověka, hodného lásky, trpělivosti, pochopení a odpuštění, který nám byl matkou. Ví, že matka je nositelkou nám vrozeného obrazu toho, čemu se říká mater natura a mater spiritualis, veškerého rozsahu života, kterému jsme jako děti svěřeni a současně vydáni všanc. Nesmí se ani na okamžik rozpakovat osvobodit lidskou matku od tohoto hrozného břemene, z ohledu na ni i na sebe sama. Právě tato významová tíha je tím, co nás připoutává k matce a co ji váže k dítěti, k duševní a fyzické zkáze obou. Žádný komplex se neodstraní tím, že se matka subjektivně redukuje na lidské rozměry, do jisté míry „oprávněně". Člověk se přitom vystavuje nebezpečí, že rozloží na atomy i prožitek „matky" a tím zničí i nejvyšší hodnotu a zahodí zlatý klíč, který nám do kolébky položila dobrá víla. Proto člověk instinktivně k rodičům vždy dodával preexistentní božský pár jako „godfather" (otec pro život v Bohu, kmotr) a „godmother" (matka pro život v Bohu, kmotra), aby se nikdy nezapomněl v tom smyslu; že by z neuvědomění nebo krátkozrakého racionalismu zatěžoval rodiče břemenem božství.
Archetyp je především mnohem méně vědecký problém jako spíše bezprostředně naléhavá otázka duševní hygieny. I kdyby nám chyběl jakýkoli důkaz existence archetypů a i kdyby nám všichni rozumní lidé přesvědčivě dokazovali, že archetypy vůbec nemohou existovat, museli bychom si je přece vymyslet, abychom nenechali naše nejvyšší a nejpřirozenější hodnoty klesnout do nevědomí. Upadnou-li totiž do nevědomí, zmizí tak celá živelná síla původních prožitků. Na jejich místo nastoupí fixace na imago matky, a pokud je dostatečně podpořena rozumováním, jsme úplně vázáni na lidské ratio a nadále odsouzeni k tomu, abychom věřili výhradně v to, co je rozumné. To je sice na jedné straně ctnost a přednost, na druhé straně však omezení a ochuzení, protože člověk se tak blíží prázdnotě doktrinářství a „osvětářství". Tato Déesse Raison (bohyně rozumu) šíří šalebné světlo, které osvětluje jen to, co už člověk ví, ale zakrývá temnotou všechno, co by bylo třeba vědět a uvědomit si ze všeho nejvíce. Čím samostatněji si rozum počíná, tím více se stává pouhým intelektem, jenž na místo skutečnosti dosazuje učené názory a především má na zřeteli nikoli člověka, jaký je, ale klamný obraz o něm.
Svět archetypů musí zůstat člověku vědomý, ať už jej chápe nebo ne, neboť v něm je ještě přírodou a spojený se svými kořeny. Světový názor nebo společenský řád, který člověka odřezává od praobrazů života, nejen že není kulturou, nýbrž ve vzrůstající míře vězením nebo stájí. Zůstávají-li praobrazy v nějaké formě vědomé, může energie, která jim odpovídá, přitékat k člověku. Když už se ale nedaří udržet s nimi spojení, pak energie, která se v oněch obrazech projevuje a vyvolává onu připoutávající fascinaci infantilního rodičovského komplexu, klesá zpět do nevědomí. Nevědomí tím dostává náboj, který se jako téměř neodolatelná vis a tergo (síla působící zezadu) propůjčuje každému názoru nebo ideji či tendenci, jež má před sebou rozum žádostivosti (concupiscentiae) jako lákavý cíl. Tímto způsobem člověk nadobro propadá svému vědomí a jeho racionálním pojmům, správným či nesprávným. Jsem dalek toho, abych snižoval hodnotu božského daru rozumu, této nejvyšší lidské schopnosti. Rozum jako samovládce ale nemá žádný smysl, stejně jako světlo ve světě, ve kterém proti němu nestojí temnota. Člověk by zřejmě měl dbát moudré rady matčiny a jejího neúprosného zákona přirozeného omezení. Nikdy by neměl zapomínat, že svět existuje proto, že jeho protiklady se vyvažují. Tak je také vyváženo racionální iracionálním a zamýšlené daným.
Toto odbočení k všeobecným úvahám bylo ovšem nevyhnutelné, neboť matka je první svět dítěte a poslední svět dospělého. Do pláště této největší Ísis jsme všichni zahaleni jako její děti. Nyní se však opět vrátíme k našim typům ženského mateřského komplexu. U muže není mateřský komplex nikdy „čistý", to znamená, že je neustále smíšen s archetypem animy, což má za následek, že mužské výpovědi o matce jsou většinou emocionální, to znamená „animózně" předpojaté. Pouze u ženy je možnost zkoumat účinky archetypu matky bez „animózních" příměsí, což má ovšem vyhlídky na úspěch jen tam, kde se ještě nerozvinul kompenzující animus.

b. Vystupňovaný erós
Dostáváme se nyní ke druhému typu ženského mateřského komplexu, totiž k nadměrnému vystupňování erótu. Načrtl jsem velmi nepříznivý portrét tohoto případu, pokud se s ním setkáváme v oblasti patologie. Avšak i tento tak málo lákavý typ má pozitivní aspekt, který bychom sociálně neradi postrádali. Vezmeme-li právě nejhorší účinky tohoto zaměření, tj. bezohledné ničení manželství, spatříme za ním smysluplné a účelné opatření přírody. Tento typ vzniká, jak jsem popsal, často z reakce na toliko přírodní, ryze instinktivní, a proto vše pohlcující matku. Tento archetyp matky je anachronismus, návrat do temného matriarchátu, kde muž jako pouhý oplodňovatel a nevolník pole vede bezduchý život. Reaktivní vystupňování erótu u dcery je, zaměřeno na muže, který má být vymaněn z převahy mateřskosti-ženskosti. Taková žena se bude instinktivně angažovat všude, kde bude provokována neuvědoměním manželských partnerů. Narušuje mužské osobnosti tak nebezpečnou pohodlnost, v níž muž rád spatřuje věrnost. Tato pohodlnost vede k neuvědomění vlastní osobnosti a k oněm údajně ideálním manželstvím, kde on není nic než „táta" a ona nic než „máma" a kde se tak manželé také vzájemně oslovují. To je šikmá plocha, kde je manželství snadno degradováno na nevědomou identitu partnerů.
Žena našeho typu zaměřuje vyzařování svého erótu na muže ve stínu mateřskosti a vyvolává tím morální konflikt. Bez něj ale není uvědomění osobnosti. „Proč však," bude se jistě každý ptát, „má člověk, á tort et á travers` (slepě) dospět k vyššímu uvědomění?" Tato otázka míří do ohniska problému a odpověď na ni je poměrně obtížná. Mohu zde namísto skutečné odpovědi vyznat jen jistou víru: Zdá se mi totiž, jako by v tisících milionů let konečně někdo musel vědět, že tento podivuhodný svět hor, moří, sluncí a měsíců, Mléčné dráhy, hvězdného nebe, rostlin a zvířat existuje. Když jsem, stoje na malém pahorku na Athi Plains ve východní Africe, viděl, jak se tisícihlavá divoká stáda pasou v naprostém tichu, jak to dělala vždy od nepředstavitelně dávných dob, měl jsem pocit, že jsem první člověk, první bytost, která jediná ví, že to všechno je. Celý tento svět kolem mě byl ještě v tichu počátků a nevěděl, že byl. A právě v tomto okamžiku, protože jsem to věděl já, vznikl svět a bez tohoto okamžiku by nikdy nebyl. Tento účel sleduje celá příroda a jeho naplnění nachází v člověku, a to vždy pouze v nejvíce vědomém člověku. Každý nejmenší krok kupředu na cestě uvědomování tvoří svět.
Není uvědomění bez rozlišování protikladů. To je otcovský princip logu, který se v nekonečném boji prvotního tepla a prvotní temnoty vysvobozuje z mateřského klina, tedy z neuvědomění. Nelekajíc se žádného konfliktu, žádného utrpení, žádného hříchu, usiluje božská zvědavost o zrození. Neuvědomění je prvotní hřích, pro logos přímo zlo. Jeho činem osvobození, tvořícím svět, je však vražda matky a duch, který se odvážil do všech výšin a hlubin, musí, jak řekl Synesius, vytrpět trest bohů, přikování ke kavkazským skalám. Neboť nic nemůže být bez druhého, protože obojí bylo na začátku Jedním a na konci bude opět Jedním. Vědomí může existovat pouze za trvalého uznání a respektování nevědomí, stejně jako veškerý život musí projít několikerou smrtí.
Vyvolání konfliktu je luciferská ctnost ve vlastním smyslu slova. Konflikt vytváří oheň afektů a emocí a jako každý oheň má i tento dva aspekty, spalování a vytváření světla. Emoce je na jedné straně alchymický oheň, jehož teplo probouzí všechno k projevu a jehož žár „omnes superfluitates comburit", spaluje všechny přebytečnosti - na druhé straně je emoce oním okamžikem, kdy kosa padne na kámen a vykřeše jiskru; emoce je totiž hlavní příčinou veškerého uvědomění. Bez emoce není proměna temnoty ve světlo a netečnosti v pohyb.
Žena, jejímž osudem je být narušitelkou manželství, je výslovně destruktivní jen v patologických případech. V normálním případě je jako ta, která narušuje, sama narušením zasažena, jako ta, která způsobuje změnu, sama změně podléhá a září ohně, který založila, jsou osvětleny a osvíceny všechny oběti zápletky. Co se zdálo být nesmyslným narušením, stává se očistným procesem: „co pomíjivé - zde v skutek se mění" (15).
Není-li si tento druh žen vědom významu své funkce, to znamená, neví-li, že je částí „té síly ... jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná" (16), pak také zhyne mečem, který přináší. Uvědomění ji ale proměňuje ve vysvoboditelku a vykupitelku.

c. Jenom dcera
Žena třetího typu, typu identity s matkou (17) za ochromení vlastních instinktů, nikterak nemusí být vždy beznadějná nula. V široké škále normálního existuje naopak možnost, že právě intenzívní projekcí animy se prázdná nádoba naplní. Na tom je ovšem taková žena závislá: bez muže k sobě, jak se zdá, nemůže ani dospět; musí být matce opravdu uloupena. Nadto pak musí po delší dobu za velkého úsilí hrát jí přidělenou roli, až se jí stane odpornou. Takto snad potom může objevit, kdo je. Takové ženy mohou být obětavými manželkami mužům, kteří existují jen a jen identifikací s povoláním nebo nadáním, v ostatním jsou a zůstanou nevědomými. Protože sami jsou jen maskou, musí být žena schopna co nejpřirozeněji hrát vedlejší roli. Tyto ženy však mohou mít i cenná nadání, která se nikdy nerozvinula jen proto, že vlastní osobnost byla úplně nevědomá. V tomto případě nastupuje projekce nadání na manžela, kterému se takového nadání nedostává, a pak vidíme, jak se najednou někdo naprosto bezvýznamný, u nějž je to dokonce nepravděpodobné, vypíná k nejvyšším vrcholům, jako by jej nesl kouzelný koberec. Cherchez la femme, a máme klíč k tajemství tohoto úspěchu. Takové ženy mi připomínají - omluvte nezdvořilé přirovnání - velké, silné feny, které berou do zaječích před nejmenším psem, který zaštěká, prostě proto, že je to strašný muž a jednomu pak přece vůbec nenapadne, aby kousl.
Prázdnota je však konečně ženským tajemstvím. Pro muže je to něco prvotně cizího, prázdného, propastně jiného, jin. Soucit vzbuzující ubohost této nicotnosti (mluvím zde jako muž) je - téměř bych řekl bohužel - mocným mysteriem nepochopitelnosti ženství. Taková žena je přímo osud. Muž o tom, proti tomu nebo pro to může říci všechno nebo nic nebo obojí, a nakonec přesto nerozumně blažen padá do této jámy nebo zmešká a zkazí jedinou šanci, jak se zmocnit své mužnosti. Toho nelze odvrátit od jeho hloupého štěstí, onoho přesvědčit o jeho neštěstí. „Matky! ó matky! - Zní to tak podivně!" (18). S tímto povzdechem, jenž stvrzuje kapitulaci muže na hranicích říše matek, se obracíme ke čtvrtému typu.

D. NEGATIVNÍ MATEŘSKÝ KOMPLEX
Tento typ se vyznačuje negativním mateřským komplexem. Jako patologický jev je tato žena nepříjemnou, náročnou a málo uspokojující družkou muže, protože celé její úsilí je zpěčování se proti všemu, co pramení z přirozeného prazákladu. Nikde však není psáno, že přibývající životní zkušenost ji nepoučí k lepšímu, takže především zanechá boje proti matce v osobním a užším smyslu. Ale i v nejlepším případě bude nepřítelem všeho temného, nejasného, dvojznačného a bude pěstovat a stavět do popředí vše jisté, jasné, rozumné. Bude překonávat ostatní ženy věcností a chladným úsudkem a svému muži se může stát přítelem, sestrou a soudnou rádkyní. K tomu ji také opravňují především její mužské aspirace, jež jí umožňují lidské pochopení pro individualitu muže, které je mimo jakoukoli erotiku. Ze všech forem mateřského komplexu má snad v druhé polovině života největší šanci udělat ze svého manželství rekord, ovšem jen a jen tehdy, když vítězně překoná peklo být jenom ženou, chaos matčina klína, který jí (v důsledku negativního komplexu) hrozí nejvíce. Komplex je, jak známo, ve skutečnosti překonán jen tehdy, když se životem vyčerpá až do nejzazší hloubi. Čemu jsme se z důvodů komplexu vyhýbali, to pak musíme vypít až do dna, jestliže to chceme přesáhnout.
Tato žena se ke světu staví s odvrácenou tváří jako Lotova žena strnule hledící za Sodomou a Gomorou. Mezitím svět a život procházejí kolem ní jako ve snu, jako nevítaný zdroj iluzí, zklamání a iritací, jež se všechny nezakládají na ničem jiném, než že se tato žena nedá přimět k tomu, aby se někdy dívala zpříma. Život se jí tak stává tím, proti čemu nejvíce bojuje, totiž pouhým mateřstvím-ženstvím, v důsledku jejího pouze nevědomě reaktivního postoje ke skutečnosti. Obrátí-li ale tvář, otevře se jí takřka poprvé svět ve světle zralého pochopení, okrášlený barvami a všemi okouzlujícími zvláštnostmi mládí, ba tu a tam dokonce dětského věku. Takové vidění znamená poznání a objevení pravdy, která je nezbytnou podmínkou uvědomění. Kus života byl ztracen, jeho smysl však je pro ni zachráněn.
Žena, která bojuje s otcem, má sice stále ještě možnost pudově ženského života, neboť odmítá jen to, co je jí cizí. Když však bojuje s matkou, může s rizikem poškození instinktů dospět k vyššímu uvědomění, protože v matce popírá také veškerou temnotu, pudovost, dvojznačnost a nevědomost své vlastní bytosti. Díky její bystrostí, věcnosti a mužskosti se lze právě s ženou tohoto typu často setkat v důležitých postaveních, kde její pozdě objevená mateřská ženskost, vedená chladným rozumem, působí blahodárně. Avšak nejen ve vnějších věcech se potvrzuje její vzácná kombinace ženskosti a mužského rozumu, nýbrž i v bohatství duševní intimity.
Může jako duchovní vůdkyně a rádkyně muže, skryta vnějšímu světu, hrát vlivnou roli jako neviditelný spiritus rector. Na základě svých kvalit je pro muže průhlednější než jiné formy mateřského komplexu, a proto ji svět mužů často obdařuje projekcí pozitivních mateřských komplexů. Všechno příliš ženské děsí jistý typ mužského mateřského komplexu, který se vyznačuje velkou útlocitností. Tato žena ho neděsí, protože mužskému duchu staví mosty, po nichž může cit bezpečněji přejít na druhý břeh. Její vytříbený rozum vlévá muži důvěru, prvek; který nelze podceňovat, který ve vztahu muže a ženy chybí častěji, než si myslíme. Erós muže vede nejen nahoru, nýbrž zároveň i dolů, do onoho hrozivého temného světa Hekaty a Kálí, jehož se každý duchovní muž hrozí. Rozum ženy se mu stává hvězdou v beznadějné tmě zdánlivě nekonečných bludných cest.

C.G.Jung, Výbor z díla, svazek II.


Článek byl poprvé publikován in: Uranos-Jahrbuch 1938, Rhein-Verlag, Ziirich 1939. Byl přepracován jako Abhandlung III, in: hon den Wurzeln des Bewuztseins. Studien liber den Archetypus (Psychologische Abhandlungen IX), Rascher, Zurich 1954. Článek je zařazen do svazku 9/I GW, Die Archetypen und das kollektive Unbewuzite (Archetypy a kolektivní nevědomí).

Poznámky:
9) Tato věta se zakládá na skutečnosti, že tam kde chybí láska, zaujímá prázdné místo moc.
10) Termín, který jsem v této souvislosti používal ve svých anglických seminářích, zní „natural mind".
11) V tomto případě vychází iniciativa od dcery. V jiných případech je příčinou incestní vazby u dcery psychologie otce (projekce animy).
12) V tom se tento typ liší od jemu příbuzného typu, ženského otcovského komplexu, kde pak naopak nastává přehnaná mateřská péče a vysedění „otce".
13) To snad neznamená, že by si nebyly vědomy pouhých skutečností. Je to jen jejich význam, který pro ně zůstává nevědomý.
14) Tento typ ženy má na manžela neobyčejně ulehčující vliv, totiž tak dlouho, dokud muž neodhalí, koho si vzal a s kým sdílí své manželské lože, tedy s tchýní.
15) Faust, 2. díl, Horské rokle; česká citace převzata z: J. W. Goethe, Faust, Praha, SNKLU, 1957, str. 660.
16) Faust, 1. díl, Studovna; česká citace: Faust, op. cit., str. 121. 17) Příčinou je projekce instinktů.
18) Faust, 2. díl, Temná galerie; česká citace: Faust, op. cit., str. 379.
19) „Nic není uvnitř, nic není vně/Neboť co uvnitř, to je i vně." Gott und Welt. Epirrhema.
20) Warneck, Die Religion der Batak, Leipzig 1909. 21) Tajemství nespravedlnosti (hřích).
22) Faust, 1. díl, Noc, Duch; česká citace: Faust, op. cit., str. 86. 23) Zdůrazněno mnou.
24) Citace Bultmanna, in: F. Buri, Theologie und Philosophie, in: Theologische Zeitschrift, VIII, Basel 1952, str. 117.