Ještě jednou Důvěra 1.

Autor: Jari <@>, Téma: Sebepoznání, Vydáno dne: 17. 08. 2010

V tyto dny jsem zažil, jak nesmírně rozdílné může být vnímání důvěry.


V mém současném a zpětně dlouhodobém pojetí je důvěra osobní podmínkou toho, abych vstupoval do nových, zatím nepoznaných sfér s odvahou a zvědavostí. Pokud chci poznat nového člověka otevřeně, bez předjímání, chci mu už od počátku důvěřovat. Pokud bych nedůvěřoval, musel bych se dopředu obestavět obrannými zdmi, vytyčit si podmínky a vyčkávat, zda se splní, či nesplní mé obavy, případně, zda se splní to dobré, co očekávám.

Často říkáme, chci ti důvěřovat, možná ti již trochu důvěřuji, nezklam mně, protože mám děsivou zkušenost s bolestivým ponížením a ublížením. To je pochopitelné. Neseme, snad každý, ve svém podvědomí tyto démony. Každý má ve svém životě těžké období.

Mé vnímání důvěry je postaveno na absolutní důvěře, ke komukoliv a bez podmínek. Nelze to zaměňovat s hloupostí, jakou je půjčování peněz neznámým lidem, dělání úsluh o kterých vím, že jsou motivovány od samotného počátku vypočítavostí. Mluvím o absolutní důvěře v oblasti citové, prožitkové, vztahové a vzájemného interaktivního působení.

Může mně někdo ublížit ? Ne, pokud od něho nic konkrétního neočekávám a soustředím se až na události tak jak přicházejí. Mohu já ublížit. Ano, pokud ten druhý má svá určitá očekávání, má určitou představu jak se budou věci vyvíjet a jaký budu já. Mohu to i poznat a chovat se podle očekávání toho druhého, nabýt upřímně sám sebou, ale to je manipulace.

Nikdo nám nemůže ublížit, pokud vymezíme svá území, ve kterých se cítíme bezpečně a pokud toto vymezení nejenom druhému vysvětlíme, ale také razantně vyžadujeme. V určitých extrémním případech ani toto vymezení nefunguje, ale to již mluvíme o něčem jiném, o překonaném odporu a o hrubém násilí.

Většině normálních lidí by mělo toto vymezení bohatě stačit.

Pokud žijeme s nedůvěrou k ostatním lidem, dokonce i těm nejbližším, poté žijeme velmi smutný život. Neustále se bojíme, že někdo nakonec poničí i ty zbytky důvěry které v člověka máme. Žárlivost je klasickým, zničujícím stavem nedůvěry. Žárlivost je tak chybný mechanismus, že funguje už sám o sobě, v jakési nekonečné smyčce a je živená jen zjitřenou fantazií, která hledá donekonečna důvody jak ospravedlnit sama sebe. Člověk žijící ve vztahu s žárlivou osobou neudělá nic, vždy je vše špatně a vždy je zde předjímaná vina.

Každé malé dítě je důvěřivé, děti se rodí důvěřivými. Proto se nebojí prozkoumávat vše co je dosahu. Proto se smějí, hrají si, jsou uvolněné, vše berou do rukou, do pusy. Jsou důvěřivé. To bohužel časem všichni ztrácíme.

A pokud nasbíráme pár zničujících zkušeností, které rozbíjejí naší důvěru, otrávíme naše podvědomí jedem strachu a dostáváme se do stejného stavu jako žárlivý člověk. Téměř vyhledáváme důkazy toho, že se naše podvědomí vlastně nemýlí, a co je ještě horší, nabudeme nakonec přesvědčení, že nás chrání. Nechrání, zbavuje nás citlivosti, schopnosti se radovat a žít bezstarostně. Ať jsme jací jsme, zábavný človíček, milující hudbu, své přátele, stejně se bojíme vztahů s „cizími“ lidmi. Vytváříme si uzavřená společenství těch pár lidí, na kterých lpíme. Ale kdo je cizí, opravdu cizí ? Ten koho neznáme ? Jak ho máme poznat pokud se bojíme se přiblížit a riskujeme ještě více, že právě oni nás můžou ještě více poničit. Naše důvěra je postavena na přesně definovaném, okolním světě.

Nechceme-li žít s tímto prokletým nákladem v podvědomí, musíme nalézt jedinou věc a to odvahu. Odvahu poznat toho druhého, který nás možná něčím přitahuje. A ruku v ruce s odvahou najdeme i sílu vymezit své území a rázně jej vyžadovat. Za každou cenu, i za cenu „ztráty přátelství“ toho člověka. Ale taková ztráta není ztrátou, je prostě jen poznáním, upřesněním.

Pokračování...