Ani já nejsem žádnou výjimkou. Před více než 25 lety jsem poprvé, stejně jako tisíce čtenářů přede mnou i po mně, četl se zatajeným dechem příběh doktorů Kameníka a Bjelkeho, ve kterém se mistrně mísí fakta, domněnky i naprostá fikce. Předpokládám, že většina z vás příběh dobře zná a nemíním jej tedy teď nijak zvlášť podrobně připomínat. Četl jsem Cestu slepých ptáků, zejména její první díl, od té doby již mnohokrát, ale vždy jen jako zajímavou a nesmírně čtivou literaturu pro volný čas. Zkrátka jsem jí bral jako důkaz toho, že Ludvík Souček byl nejen lékař a sběratel záhad, ale i vynikající spisovatel.
Zcela nedávno mě ale jiná kniha přiměla tento jednoduchý pohled začít měnit.
Můj dlouholetý zájem o fotografii a o činné i vyhaslé vulkány mě přiměl zakoupit si knihu „Skrytá síla ohně“, kterou napsala přítelkyně světoznámého fotografa vulkánů Bernharda Emaiera, geoložka Angelika Jung Hutlová. Poutavým způsobem a za doprovodu mnoha nádherných fotografií popisuje jejich společné cesty po sopkách celého světa od Itálie po Indonésii. Je samozřejmé, že v této sbírce nemůže chybět ani Island. V kapitole, zabývající se tímto ostrovem, je zvláštní pozornost věnována i sopce Snefells a jejímu ledovci. Autorka připomíná nejprve J.Verna a jeho slavný román „Cesta do středu země“ a pak ještě jiného spisovatele. Islanďana, laureáta Nobelovy ceny za literaturu (1955) Haldóra Kiljana Laxnesse, který je u nás téměř úplně neznámý. Laxness, vlastním jménem Gudjónsson, ve své knize Křesťanství na ledovci (Seelsorge am Gletscher) z r. 1968 učinil kráter Snefellsu hlavním místem děje. A. Hutlová uvádí i stručný obsah knihy a tady lze najít informace, které můžeme označit přinejmenším za zajímavé.
Děj se odehrává ve vesnici pod sopkou, kam přijíždí zástupce biskupa z Reykjavíku, zvaný Vebi. Z pověření církve má Vebi zkoumat podivné události v křesťanské obci na Snaefellsjokullu. Uzavře přátelství s pozoruhodným místním farářem, který připisuje Snaefellsjokullu spojení se spirálovými mlhovinami ve vesmíru (!!!), mimoto s elfími berany, kalifornskými probouzeči mrtvých a také se strašidelnými (ale svůdnými :oD) ženami, zkrátka za místo, které má mnoho tajemství a záhad. Sám hlavní hrdina, církevní hodnostář Vebi, dokonce v knize označuje Snaefells za "záklopku mísy světa, která přikrývá tajemství země" (!!!).
Když jsem si tohle přečetl, napadlo mě, jestli mohl Souček Laxnessovo dílo znát a třeba se nechat inspirovat (nebo spíš naopak). Informací o Laxnessovi je poměrně dost. Žil v letech 1902-1998, byl prozaik i básník, dramatik, esejista a překladatel. V mládí konvertoval ke katolicismu a dokonce pobýval v klášteře. Po I. světové válce cestoval po Evropě, Rusku, Kanadě i Spojených státech, kde se snažil proniknout do hollywoodské filmové produkce. Právě ve Spojených státech dospěl k marxistickému smýšlení a vzplanul pro socialismus. Psal historické a společenské romány, životopisná díla i divadelní hry. Celé jeho dílo je opředeno ironickým humorem. V realistických románech řešil soudobé problémy a v šedesátých letech napsal několik experimentálních dramat se silným podílem magična – tolik strohá fakta, ze kterých vyplývá, že z hlediska času se Souček mohl s Laxnessem potkat. Oba navíc pojil zájem o tajemno a nebylo by tedy nijak udivující kdyby se znali. Islanďan byl velmi zcestovalý, navíc předělaný katolík, který tíhl k marxismu a tudíž byl pro tehdejší režim v ČSSR (Československá socialistická republika – to pro ty mladší) přijatelný a dost možná i zajímavý. Vzájemným kontaktům písemným a snad i osobním by tedy zřejmě nic nebránilo.
A teď ten nápad. Co když Souček vůbec nepsal Cestu slepých ptáků jako sci-fi? Co když pravda je někde „tam venku“? Co když pod Snefellsem opravdu něco je? Dovolte mi rozvinou poněkud šílenou, ale rozhodně ne nelogickou spekulaci. Kniha „Cesta slepých ptáků“ je kód! Co když Ludvík Souček, třeba v doprovodu Laxnesse, navštívil na přelomu 50. a 60. let Island a pod Snefelssem našel „něco“, co bylo sice úžasné a naprosto fascinující, ale co prostě nesmělo ven. Haldór Laxness mohl to tajemství rovněž znát a i on proto později napsal svou knihu věnovanou Snefellsu. Byl přesvědčený marxista, a právě z toho důvodu se třeba rozhodl, že se o tajemství podělí se zástupcem socialistického státu a možná i přítelem Součkem.
Vzhledem k tomu, jaká tehdy panovala mezinárodní situace, nebylo by vůbec nic divného na tom, kdyby se Souček rozhodl nález utajit. Přitom ale nepřestával doufat, že budoucí generace si jeho objev zaslouží a budou si s ním vědět rady. Navíc jako neúnavný sběratel a popularizátor záhad snad ani nemohl jinak. A tak napsal svou Cestu slepých ptáků (1964). Sledujme více pozadí, na kterém se příběh MUDr. Kameníka a jeho přátel odehrává, než samotnou dějovou linii.
1. Základem Součkova románu je objev učiněný J.Vernem, tedy někým, kdo byl na Islandu už mnohem dříve a udělal právě to, co jsem výše popsal - utajil svůj epochální nález před světem. Zároveň ovšem napsal knihu „Cesta do středu Země“, kde dává návod kudy jít a jak se do tajemného podzemí dostat.
2. Pouť hrdinů známé verneovky začíná nálezem rukopisu Arne Saknussema, islandského alchymisty z 16. století, který popisuje svou cestu do středu Země, tedy něco co se vlastně nemohlo stát. Přesně to samé možná udělal i Ludvík Souček a použil Verna jako obraz sebe sama. Podnětem k cestě pro jeho hrdiny je zase nález zmizelého záznamu v deníku J.Verna o cestě na Island, tedy opět něco co se oficiálně nikdy nestalo. Náhoda?
3. Souček (stejně jako Verne) umístil stěžejní část děje svého románu na tajemstvím opředené místo zvané Snefells a rovněž on své dílo nazval „Cestou“. Zase náhoda?
4. Ačkoli Souček (stejně jako Verne) na Islandu oficiálně nikdy nebyl, provází nás ostrovem krok za krokem jako nejlepší turistický průvodce. Jako by tam znal každý kámen. Může to být výsledkem jen jeho skvělé představivosti a podrobného studia map?
Uvědomme si, že s dopravními možnostmi druhé poloviny 20. století by cesta na Island trvala jen několik dní a pokud by tam Souček přicestoval přímo na pozvání Haldóra Laxnesse (doktor Bjelke??) a šel tedy tak říkajíc „na jisto“, nezabrala by mu cesta tam a zpět víc než týden a to se dá lehce zamaskovat třeba lékařským sympoziem nebo čímkoli jiným. Nikdo by neměl o takovém výletu ani tušení. Nelze také nezmínit to, že podle některých údajů byl L.Souček napojen i na StB. Aby bylo jasno, nijak ho neodsuzuji ani nechválím. Pouze konstatuji, že by to dávalo velmi dobré možnosti takovou cestu uskutečnit. Mimochodem, možná by bylo zajímavé nějak prověřit jestli náhodou H. Laxness někdy naši republiku také nenavštívil.
Vrcholnou spekulací by tedy mohlo být třeba toto: Arne Saknussem v 16. stol. sestoupil pod Snefells a nalezl tam něco co mělo zůstat světu utajeno nebo spíše něco co ho pořádně vyděsilo. Zanechal o tom ovšem alespoň písemnou stopu. Tu nalezl o 300 let později Jules Verne. Vypravil se na Island a i on svůj úspěšný výlet sice utajil, ale neodolal a napsal Cestu do středu Země. Do třetice se na Island o 100 let později vypravil i L.Souček. Šel po stopách Verneových hrdinů a s pomocí přítele Laxnesse dorazil rovněž k cíli. Stejně jako jeho předchůdci nechtěl ani Souček svůj objev zveřejnit, ale napsal pro nás alespoň Cestu slepých ptáků, jako výzvu pro budoucnost.
Buďme však přece jen alespoň trochu při zemi. Co tu tedy máme? Výborně napsaný román, vlastně už tři romány (!!!), o jediném tajemném místě - sopce Snefells, s řadou indicií kde a co hledat. Ale co dál? Nevybízí nás náhodou L. Souček abychom pátrali po jeho stopách na Islandu? Nevede nás cestou k díře Sv. Patrika za poznáním něčeho, co se sám neodvážil odhalit světu, protože ho nepovažoval za dost zralý? A je svět už dost zralý? Má někdo dost odvahy a prostředků aby se na Součkovu Cestu slepých ptáků vydal a zvednul tu „záklopku mísy světa, která přikrývá tajemství země“? Kdo ví. Doufám že všechny odpovědi zní „Ano“.
Každopádně, ať už je pravda jakákoli, Snefells je místo, které je opředeno záhadami a legendami v takové míře, že i na tradičně nematerialisticky založeném Islandu výrazně vyčnívá nad ostatní-mi. Ať už je tedy moje myšlenka sebebláznivější, mohla by být pro ty z vás, kteří se na ostrov ohně a ledu dostanou, alespoň inspirací k bádání. Šťastnou cestu!