Zvířata jsou schopna tím, čemu my říkáme intuice, předvídat mnohé události a zachraňovat tím životy nejen své ale i lidí, kteří zvířecí intuici věří, protože předpovědi zvířat bývají často přesnější než předpovědi vědců.
Zvířata jsou většinou schopna předvídat různá zemětřesení, tsunami, či jiné katastrofy i relativně malého rozsahu. O tomto faktu již dnes nikdo nepochybuje a je uznáván dokonce již i oficiální vědou. Zvířata poznají, že se blíží tsunami nebo zemětřesení, zatímco lidé to nepoznají ani s použitím nejmodernějších vědeckých přístrojů.
Je zajímavé sledovat, jaká různá vědecká zdůvodnění jsou předkládána lidem k uvěření. Nejoblíbenější (protože jednoduše materiální) jsou teorie o tom, že zvířata jsou schopna dva až tři dni předem zaznamenat jemná chvění Země a zřejmě logickou úvahou, která je u nich ve všech ostatních případech vědou odmítána, usoudit že bude zemětřesení či tsunami a dle toho se přemístit na bezpečné místo.
Chápu, že ortodoxní vědci mohou těžko připustit, že zvířata jsou schopna mimosmyslově přijmout informace, které mají mimořádný význam pro jejich přežití a dle těchto informací reagovat. Na druhé straně však se již uvažuje o zřízení pozorovacích stanovišť, která by vyhodnocovala neobvyklé chování zvířat (např. v Číně hadů), a dle toho by pak bylo možno předvídat katastrofické události, zejména zemětřesení.
Nebylo by podstatně jednodušší věnovat úsilí výcviku senzibility u lidí? Předpokládalo by to ovšem připuštění možnosti těchto schopností oficiální vědou i u lidí. Jasnovidné vnímání blížících se katastrof, by tak dosahovalo minimálně stejných výsledků jako u zvířat. Dokonce je pravděpodobné, že by vzhledem ke schopnosti lidí předat tyto informace ve verbální formě byly tyto výsledky pro lidi mnohem užitečnější.
Nyní se dostávám k podstatě celého článku. Musíme my „obyčejní“ lidé („ne-vědci“) čekat až k něčemu takovému věda hlavního proudu dospěje? Jedním z cílů tohoto článku je vysvětlit, že nemusíme, že každý z nás má (někdo více někdo méně) skryté schopnosti, které naši předkové uměli daleko lépe využívat. Mnozí lidé již dnes připouští, že jsou mezi námi jedinci, kteří mají schopnosti získávat informace mimosmyslovou cestou. Bohužel stále velmi málo lidí obdobně uvažuje i o sobě.
V této souvislosti dlouhodobě pozoruji zajímavý jev, který má svým způsobem obecnou platnost i pro další oblasti. Nikoho nenapadne, že když si jde poprvé bez jakéhokoliv tréninku zaběhnout 100 metrů, že je zaběhne pod 10 vteřin. Přesto začne trénovat a někdo, kdo má talent, ji pak pod 10 vteřin skutečně zaběhne, a jiný, který takový talent nemá, se přesto dostane v rámci svých možností na velmi dobrou úroveň. Proč tedy, když při první zkoušce nedosáhneme výsledků jako talentovaný senzibil, který na své senzibilitě pracuje roky či desítky let, okamžitě usoudíme, že prostě nejsme senzibilní a nemá smysl se o cokoliv v této oblasti pokoušet?
Je mnoho oblastí, kde se relativně nepochopitelně obracíme k vnějším autoritám. Stále dokola hledáme ve všech možných zdrojích informace například o tom, které potraviny jsou pro nás nejvhodnější a nejzdravější, co to vlastně máme za nemoc, jaké prostředky máme použít k vyléčení nemoci (v lepších případech k uzdravení). Proč se nezeptáme vlastního těla? Může nějaký lékař či léčitel vědět přesněji než my, co je pro nás nejvhodnější? Každý jsme naprosto specifická bytost a obecné rady (i když v zásadě správné) mají pro nás pouze obecnou platnost. Lékaři a většina léčitelů léčí na základě podobnosti příznaků a projevů nemoci ve srovnání s předchozími zkušenostmi (a použitými léčebnými prostředky) u jiných lidí.
Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na článek naší guru makrobiotiky o škodlivosti mléka a mléčných výrobků. Po přečtení článku jsem usoudil, že vzhledem k množství mléka a sýrů, které jsem za život vypil a snědl a jejich údajné totální škodlivosti pro lidi, jsem již minimálně 20 let po smrti a článek čte už jen jakási „astrální larva“ J.
V oblasti potravin však je vhodné se ptát nejen na to, zda jsou pro mě vhodné a zdravé některé potraviny obecně, ale přímo konkrétně. Například dotaz, zda jsou pro mě vhodná jablka, nemusí přinést přesné výsledky, protože je stále velký rozdíl mezi jablky dovezenými z Itálie a dvacetkrát i více chemicky ošetřenými a jablky z vlastní zahrádky bez jakéhokoliv postřiku z jabloně, s kterou si ob den láskyplně povídáme.
Těch oblastí, kde je možné využívat mimosmyslových zdrojů informací je však mnohem více než jen vlastní zdraví. Uvedu namátkou několik příkladů. Například při pěstování ovoce, zeleniny nebo okrasných květin se zkoušíme ptát přímo rostlin, co by potřebovaly pro svůj kvalitní růst, místo toho abychom zakoupili knihy či sháněli informace na internetu nebo u sousedů? Když máme problémy se svými domácími zvířaty, zkoušíme se jich ptát přímo a snažíme se je pochopit?
Při této příležitosti považuji za vhodné upozornit ještě na jeden aspekt této možné komunikace, a tím je naše obvyklá snaha vnutit ostatním bytostem (samozřejmě se to týká i lidí) svoji vůli, místo abychom věnovali svoje úsilí a energii k jejich pochopení. Příklad ze života – pes (německý ovčák) hrabal často na zahradě. Byl jsem požádán, abych mu při meditaci řekl, aby nehrabal, že nám to vadí (mně to tedy zase až tolik nevadilo J). Není vhodnější se ho zeptat, proč hrabe? Nakonec jsme pochopili, že se jednalo o jistou formu protestu proti našemu chování případně i nečinnosti (nešli jsme s ním na procházku do lesa).
Abych nebyl náhodou nesprávně chápán jako odpůrce internetu, tak na vyhledání kontaktu na instalatéra, zedníka apod. považuji rovněž internet za vhodnější než akášu či jinak nazvané informační pole Teoversa J.
Nenechme se odradit tím, že se vše na první pokus nepovede. Začněme pracovat a trénujme. Intuici lze trénovat kdykoliv a kdekoliv. Jde jen o to, se na tento trénink dostatečně koncentrovat. Například při sledování sportovního přenosu je možné se koncentrovat na intuitivní předvídání vývoje situace. Musí se však jednat o spontánní intuici a ne o logický předpoklad. Lidově se tomu říkává vnuknutí.
Jak už jsem několikráte uvedl a považuji to za vhodné stále opakovat, je možné se učit a zdokonalovat formou hry. Učme se s radostí ze hry. Naše učení nemusí být mučení, jak jsme téměř všichni naprogramováni díky našemu „osvícenému“ školství a bohužel i díky „osvícenosti“ většiny rodičů.
Jsem přesvědčen, že všichni máme v sobě skryté schopnosti a máme možnost je odkrýt a rozvinout. K této možnosti však je u různých lidí i různý vztah. Dle charakteristiky vztahu jsem je seřadil vzestupně.
Ví, že to není možné
Neví, že to je možné
Nevěří, že to je možné
Myslí si, že to není možné
Myslí si, že to je možné
Věří, že to je možné
Ví, že to je možné
Není pochyb, že možnost objevit a rozvinout v sobě senzibilní schopnost, je do značné míry přímo úměrná našemu vztahu k této možnosti.
Pro celý proces našeho vývoje je velmi důležité poznání, které ale nespočívá pouze v získávání informací z vnějších zdrojů. Nejlepší formou získání poznání je vlastní zkušenost.
Doporučuji přistupovat k sobě, svým schopnostem a jejich rozvíjení s nadějí, láskou a vírou.
Naděje je důležitá pro všechny s výjimkou těch bytostí, které jsou již v kategorii těch, kteří již vědí, že je to možné, ale obávám se, že v současné době je to relativně velmi malé procento (nebo promile?).
Naděje je naše očekávání, že skutečnost bude odpovídat našim představám o tom, jak by vypadat měla. Pokud máme naději, znamená to, že jsme se dostali alespoň do kategorie „Myslí si, že je to možné“. Abych předešel námitkám typu, že je nutné žít tady a teď (omlouvám se, ale začínám být trošku alergický na fráze typu: “Žít tady a teď“, „Myslet pozitivně“ či „Všechno je, jak má být“ používané často lidmi nechápajícími obsah těchto slov plně ve všech souvislostech) a naděje není zase nic jiného než přemýšlení o budoucnosti, tak upozorňuji, že opravdu jen velmi malé množství lidí je schopno žít trvale tady a teď a pro ostatní je to zase jen naděje, že se jim podaří tohoto stavu dosáhnout.
Láska. Co je to láska? Odpověď většiny básníků a spisovatelů na tuto otázku je právě ta, která význam slova láska svádí na nepravou cestu. Používání tohoto slova ve všech možných a i nemožných významech došlo tak daleko, že abychom se dostali k vlastnímu významu slova láska bez všech přívlastků, jsme nuceni opět jeden přívlastek přidat a vznikl tak pojem láska bezpodmínečná. V literatuře všech věků je oslavován stav sentimentálně romantické zamilovanosti, který je nazýván láskou, takže u většiny lidí došlo k určitému zmatení pojmů. Rovněž v případě lásky k sobě je proto bohužel nutno dodat, že by se mělo jednat o lásku bezpodmínečnou, to znamená přijetí se takového, jaký jsem.
Neméně důležitá je i víra. Víra v sebe, víra ve vlastní schopnosti a možnosti je základním předpokladem dosažení pozitivních výsledků v této oblasti. Samozřejmě nejvyšším stupněm je vědění, ale kolik lidí je skutečně na tomto stupni? Těch lidí, kteří si myslí, že ví, ale je to jen jejich subjektivní dojem, který neodpovídá subjektivnímu stavu, rovněž není málo.
Ještě považuji za vhodné zdůraznit, že při práci na sobě je důležitá víra v sebe (sebevědomí), zatímco při prezentaci výsledků této práce a při předávání zkušenosti ostatním je důležitá pokora.