Víte proč je nebe plné hvězd? Protože každý z nás má svou vlastní duši, čili hvězdu. Tu svou však nevidíme, nýbrž jsme to my, kteří hledíme na dalších miliardy
hvězd, na miliardy duší. Žijeme si svou virtuální realitu, ve své
vlastní bublině, ve společné kontinuální matrici, a pokaždé za jasné
noci, můžeme pozorovat miliony duší, které s námi sdílejí sen v matrixu.
Naše smyli jsou velice omezené, tedy vidíme jen kupu rozzářených hvězd na
obloze, ale jednou pochopíme více a uvidíme daleko více z krásy, která
je před námi zatím zahalena závojem tajemství a překvapení. Jakožto
poutník, cestující mezi hvězdami, navštěvující různé galaxie, jsem
nakonec zavítal do této části vesmíru. O této ve vašem jazyce „Modré
zemi“ je všude vypravováno za velkých ovací i zklamání, za velikých
smutků i radostí. Když jsem tu byl poprvé, ještě jako mladá, čerstvě
zažehnutá duše, nacházel se tento vesmír v té nejčernější tmě. Tato
část vesmíru byla i pro mne, jakožto duši nesmrtelnou, velice
nehostinná až strašidelná, ba přímo, hrůzu nahánějící nehostinná
krajina. Byli zde mocnosti, které utvářeli tento vesmír a tedy nejspíše
jedni z nejstarších bytostí vůbec které jsem kdy potkal. Nesetrvával
jsem zde příliš dlouho. Respekt který jsem pociťoval k těmto prastarým
obyvatelům vesmíru, mě hnal touhou pryč. Poté jsem navštívil spoustu
jiných světů, které se neustále vyvíjejí, takže je krásné je opět při
nějaké zvláštní příležitosti navštívit. Ale jak jsem již naznačil,
této planetě se již dlouhou dobu vesmírné bytosti vyhýbali. Nechápal
jsem důvody a nepřikládal tomu žádnou důležitost, nýbrž není nic
krásnějšího, než život, ať je v kterékoli části galaxie. Viděl jsem
sluneční soustavu, kdy pastýři spolu s tvůrci dosáhli krásného
kolektivního vědomí na úrovni planet, kdy se před vámi zjeví krásná
paní s modře se vznášejícím oparem kolem svého těla za omamujících
zvuku múz. Po chvíli mi pověděla, že ona je planetou na které se nyní
nalézáme. Že každá planeta má svou duši, a zde se již podařilo spojit
pastýře, tvůrce a planety v jednu bytost. Probudit společný potenciál a
prostoupit všech miliard energetických čaker. Když jsem se představil
já, byl jsem pozván na jakousi prohlídku. Najednou jsme se objevili v
plamenech. Ne! V pekle horoucím přímo. Ale ne, nalézali jsme se přímo
uprostřed slunce. Když jsme se odebrali o trochu dále, pryč z
oslepujícího světla. Naskytla se nám neopakovatelná hra barev. Všechny
planety měli svou tvář, jakési končetiny a celé dohromady, se sluncem
uprostřed, tvořili krásný živý organismus. Tento neopakovatelný
zážitek, mě přivedl na myšlenku, že je čas opět navštívit Zemi, že ať
ty či ony prameny o ní mluví sebe více varovněji, musí být stejně
krásná, jako jsou planety v tomto slunečním systému.
Cestou jsem navštívil ještě 3 jiné galaxie, kdy na Andromedě, jsem byl varován nad
nepřízní osudu celé té oblasti. Však nedal jsem se po předchozí kráse
zviklat a vyrazil směr Země. Načasování bylo vskutku příhodné, nýbrž
slunci zbývala poslední desetina galaktického roku ke vstupu do paprsků
světla. Země mě do své inkarnace přijala velmi přívětivě a zdvořile,
jen to probuzení bylo otřesné.:
Na Zemi jsem jako malý cvrček vylezl pozemské matce z lůna a byl jsem celý zkrvavený. V tu chvíli,
jsem se choval jako mladá nevinná duše, že jsem ani nekřičel, či se
jinak projevoval. Všichni na mě koukali a já vůbec netušil co se děje.
Všude byla nesmírná zima po tom, co mě vytáhli z toho hřejivého vaku.
Však po chvilce jsem usnul, poté sál prs s mlíkem, což mi zůstalo již
na celý život a pokaždé jsem se, k tomuto dětskému rituálu rád vracel.
Ale nepředbíhejme. Doba to byla zvláštní a vůbec nic nenasvědčovalo
tomu, že má být dobou posledního dokončení k posunu myšlení, techniky a
prostě celkové harmonii mezi planetou a lidmi. Hlavně mezi lidmi
navzájem. Když jsem byl malý, chodil k nám do vesnice vždy pán s křížem
v ruce, kapucou na hlavě a kázal něco o Božím beránkovi. Vím že ovce a
náš beran se proháněli za naší chalupou, ale otec mu vždy za tyto slova
daroval nějakou kobylu, ovci či berana. Vůbec jsem nechápal, kdo že to
ten pan Bůh vlastně je. Byl jsem velice bystré dítě, až do svých 6ti
let. Poté se moje vědomí začalo odpoutávat od spojení se Zemí a
Vesmírem, tedy od veškerého vědomí. Začínal jsem být stále více
osamocen a opuštěn.
Otec, byl v té době velmi vlivný vladař celé Bohemie a dalších přidružených království, kdy se za veliké snahy,
pokoušel udržet klid a mír. Avšak neustále, ať z východu, severu, jihu,
či západu, podnikali výbojné kmeny nájezdy. A pokaždé se oháněli panem
Bohem. A já pořád nechápal, když všichni znají pana Boha, tak proč mezi
sebou válčí a nás napadají. Ano to bude ono. Napadlo mě, že pana Boha
neznáme a jen platíme za zprostředkování těm pánům s kříži v kápích. No
když nadešel můj šestý rok a já šel ke svému strýci Vladovi, ze starého
rodu Krakovců na jeho hrad, naučit se chrabrosti a umění naslouchat
lidem, byl to pro mě veliký zážitek. Sic jsem ztratil do té doby své
dětské schopnosti telepatie, a úplně jsem zapomněl odkud přicházím a
jaké je mé poslání. Avšak u strýce Vlada, začal pro mladého klučinu
ráj. Učil mne šermu, latině, francouzštině, čínštině, angličtině a
samozřejmě rodné řeči jakožto královskou pečeť, také češtině a
slováckému jazyku. Poté mě strýček naučil vykládal karty, učil mě
nahlížení do srdcí druhých, jak léčit nemoci. A co nejvíce mě bavilo ze
všeho nejvíce, bylo když, mě učil číst ve hvězdách a díky tomu také
určit nejvhodnější čas na setbu, sklizeň, útok, obranu a další důležité
věci. Samozřejmě neopomenu, že zdůrazňoval, že je velice důležité ptáti
se hvězd, na ženy a jejich uspokojení. Strýček totiž celý život tvrdil,
že spokojená žena, je šťastné soužití. A když je šťastné soužití u
vladaře, jsou šťastni i poddaní. Každý měsíc jsme vyjížděli hluboko do
hor a do lesů, kam ani noha nezabloudí celý dlouhý rok. Pokaždé jsme
zavítali na jiné místo a pokaždé mi předal kus svého vědění. Řekl mi,
že tato doba není zlá, ani temná jak se bude v budoucích časech
nazývat. Naopak to je i dle hvězd velice pokroková a revoluční doba,
kdy se oprošťujeme od náboženských praktik a dogmat. A já teprve dnes
pochopil proč jsme jezdili tak hluboko do lesů. Bylo to proto, aby bylo
dostatečně dobře skryto naše hvězdné tajemství. Strýc mi pokaždé
poodkryl kousek tohoto tajemství. Poprvé mi ukázal souhvězdí orionu,
podruhé když mluvil o konci, mi ukázal souhvězdí Andromedy a když jsme
takto jezdili rok co rok, zasvětil mě do všech tajů magie, které znal.
Ukázal mi, že vše je tvořeno pouhou naší myslí. Naučil mě, jak za
kteréhokoli počasí zmizet, jak zkamenět a zastavit své životní funkce,
třeba na 100 let a další a další převratné věci. Avšak, pokaždé
neopomněl zdůraznit, že nejdůležitější je mít spokojenou ženu po svém
boku. A spokojenou ve všem co žena potřebuje. Také od něj si pamatuji
větu..: „Za vším, hledej ženu“.
Poté když jsem dosáhl 21ti let jsem se již natrvalo vrátil do rodného sídla. Otce i mou drahou matinku jsem
i dříve pravidelně navštěvoval, ale týdenní cesta bez spánku přes ta
všechna údolí byla opravdu překážkou mého štěstí.
Však bylo znát těch 15 let co jsem tu nebyl. Kolik krásný dívek na hradě a v podhradí
přibylo. Moje tělo se neustále zmítalo někde mezi člověkem a zvířetem.
Bujaré večírky střídali dny, ba týdny v horách a pustinách, kdy jsem
opět objevil stará zapomenutá místa, kam jsem si jako malý chodíval
hrát. Když rodiče viděli jaký nezřízený život plný krásných žen vedu,
rychle začali jednat a tlačili mě do svazku manželského. Nakonec jsem
podlehl a vzal si snad tu nejhloupějších ze všech. Ta mi však, mohu
říct naštěstí utekla s mojím ševcem, takže sňatek se mohl zpřetrhat a
já byl opět volný. Avšak nyní nadešli mé 25. narozeniny a jako by mě
někdo, nebo něco začalo probouzet. Na mysli se mi přitížilo, lidem jsem
se odcizil a vize různých vesmírů a bytostí nepřeberného množství
zaplavovali mou mysl. Nejprve jsem se to snažil potlačit tou nejlepší
valašskou pálenkou, avšak ta tyto stavy posléze ještě prohlubovala.
Pochopil jsem, že jediná moje šance, je navštívit strýce Vlada z
Transylvánie. Ten den jsem si sbalil nejnutnější věci, jako meč, nějaké
jídlo a pití a na druhý den ráno se vydal na cestu.
Po týdnu cesty kdy jsem se vydával za tuláka a otrapu jsem konečně stanul pod hradem
kde sídlil můj strýc Vlad. Byl to mohutný hrad, tyčící se na vrcholku
skal, odkud vedla jen jedna jedinná cesta, chráníc tím nejdůmyslnějším
systémem padacích mostů jaké jsem si dokázal představit. Na hradě mě
přivítali vřele, jen strýc byl pryč na diplomatických jednáních ohledně
obrany hranic před Osmanskými nájezdníky, kdy padal jeden svobodný kraj
za druhým a nikdo jim nedokázal čelit. Ale ten den na hrad dorazila
ještě jedna nečekaná návštěva.
Když vjela na nádvoří, celý palác se rozzářil. Číši kterou jsem držel v ruce, bez mého povšimnutí vypadla a
já v tu chvíli hleděl na tu oslnivou krásu. Byl to Anděl, byla to
Bohyně. Pohlédla na mě a já se rychle snažil ze zkoprnělého trotla
udělat ušlechtilé rytíře, hlavně se zavřenými ústy. Hned mi bylo
vytknuto, že krása vychází ze vnitř. A neměli bychom myslet, jen tím co
máme v rozkroku. V tu chvíli jsem se cítil dost trapně, ale slečnu
Annu, jak se mi představila, ne mé naléhání, jsem uvedl do těch
nejlepších komnat. Samozřejmě na doporučení tetičky Agnosie, jak se
jmenovala žena mého strýce.
V příštích dnech se konečně navrátil strýc Vlado a já se mu konečně mohl svěřit se svými vizemi. Nebral to
prý sice na lehkou váhu, ale jak vidno, nebyl zrovna vhodný čas.
Turkové a další kmeny se blížili ze tří stran, kdy okolní oblasti
padali pod drtivým tlakem barbarů. Večer jsme si ještě popovídali o mém
životě a mém bytí. O mých problémech a o mém žití. Ale jediné co jsem
se dozvěděl bylo, že prý již dávno to vše jest vepsáno ve hvězdách.
On však teď musí odvrátit hrozbu, které čelí celý jeho kraj. Když jsem
se s tímto svěřil Anně, vzala mě za ruku, dala si prst před ústa a
řekla:“psst, pojď“ Neváhal jsem ani vteřinu, nýbrž má fantazie, v ten
okamžik neznala mezí.
Vešli jsme do tajné komnaty, kde jsem dříve nikdy nebyl. Byl jsem udiven, jak dobře ten hrad zná. Procházeli jsme
chodbou, kde na zdech po stranách visely erby rozličných rodových
linií, které ve znaku měli společný symbol draka. Anička mi vysvětlila,
že rod Krakovců, jak je dnes nazýván, je velmi prastarý rod, kdy jeho
původní datace není známá. Je to rod který napříč celým kontinentem
střeží severní hranici před nájezdy Turků a jejich předchůdců. Od
Baltského moře až po nejjižnější cíp k jižnímu moři střeží tato
posvátná místa, před tím, aby nepadla do nepravých rukou. Jsou to
místa, kde byli zrozeni první lidé. Místa odkud vzešli naši otcové a
matky. Jsou to také místa silné magické moci, která by dokázala
vzkřísit bouři orkánů, zemětřesení a další hrozivé věci v nepovolaných
rukou a proto místo zapečetíme a opustíme, nýbrž armády kterým tvůj
strýc vzdoruje již tisíce let, se mohou zmocnit hradu, ale toto místo
bude skryto jejich zraku, dokud se nenavrátí někdo povolaný.
Vzkříšení
Vydali jsme se spolu na cestu zpět do hradu mého otce, když na druhý den ráno
nás přepadli lapkové. Skončil jsem na zemi v kaluži krve v bezmoci mou
drahou Annu dále ochránit. Celý svět kolem se mi začal ztrácet před
očima a já pomalinku usínal spánkem příjemným, kdy jsem se probudil na
orbitě kolem Země. Napadlo mě zmizet, ale tu duši kterou jsem poznal
těsně před opuštěním těla, mi nedovolila odejít a já ji prostě musel
najít. Ano, mou milovanou Annu. Když jsem se opět napojil na jádro
planety, mohl jsem se konečně znovu vnořit do dalšího snu. Hledal jsem
Annu, to byl můj životní cíl. V každém životě jsem ji potkal. Buď jako
služku, jindy jako královnu a po několikáté aj jako milenku. Byl to ten
nejkrásnější sen, do kterého jsem se mohl vůbec vnořit. Avšak tento
život, který jsem zrovna na krásně trávil v Čechách, zde probíhala
válka, celých dlouhých 30 let. Naši lásku rozdělila až Annina vážná
nemoc, které posléze podlehla. Zoufalství, které jsem nikdy před tím
nezažil. Ten den, kdy Anna zemřela, jsem ztratil vůbec
jakoukoli iluzi o této planetě. Nevěděl jsem, zda-li je toto všechno
přirozený průběh evoluce, kterou prošlo miliardy galaxií a jejich duší,
nebo se Země vymkla jakémukoli Vesmírnému zákonu a je toto právě to
peklo, kam bývají duše posílány za trest. Nejhorší bylo, že jsem odsud
nemohl nijak uniknout. Mohl jsem jedině čekat, jestli lidé tuto planetu
nezničí sami a připadal si úplně bezmocný. A pokud si dobře pamatuji,
mělo by nás tu být 12 duší, které se tu s plným vědomím vracejí zpět na
Zem. Rozhodl jsem se je vyhledat a zjistit co se to děje. Věděl jsem,
že Anna taktéž hraje velmi důležitou roli v celém tomto příběhu, jen
jsem již nechápal vůbec nic…
Postupně jsem se inkarnoval na různá místa planety a hledal 12 spřízněných duší. Když jsem nalezl prvního, v
dané oblasti vypukla děsivá zemětřesení, kdy země pukala, sopky chrlili
své žhavé magma a obajsme
podlehli četný zraněním při záchraně tamních
domorodců. Ano, našel jsem ho u kmene Yupi, na Sibiřském Rusku. Poté co
mi Igor, jak jej domorodci pojmenovali, řekl že zde v horách žije žena,
kterou dostal za úkol chránit před všemi, kteří by, třeba i násilím
chtěli využít všech jejich schopností. Je to 12 zlatých duší, které
léčí celou planetu a předávají odvěká moudra spřízněným domorodcům na
dané části planety. Ať už tady na Sibiři, a v jiných dalekých
končinách, po celém světě. Vždy tam kde žijí přírodní národy. Ty ženy
připravují Zemi na vyšší vibrace pro přechod do pásma fotonů a tím i
transformaci vědomí celé planety a jejich dětí. Když se mě igor zeptal,
kde mám já svůj drahokam, svůj svatý grál, došlo mi, že ani nevím.
Poradil mi, že ať dalších 10 z nás nehledám, že to nemá význam, ale
najdu svou Annu. V tom jsem se zalekl, odkud zná její jméno, jak jsem
ji poprvé pojmenoval. Jeho odpověď byla zarážející, ale pochopitelná.
Že jakožto poutníci ze starých civilizací nepodléháme úplně této matce
Zemi. Postupně sice ztrácíme schopnost dožívat se tisíce let, ale
schopnosti jako telepatie, telekineze a další, které nám sice slábnou,
ale stále se dají ještě použít.
Annu se mi podařilo najít. Ano byl jsem u jednoho kmene indiánů, kde bylo to velice příjemné shledání.
Anna mi pověděla, že zde si konečně po desítkách prázdných životů
uvědomila kdo je a teď už ví, kdo jsem já a odkdy a odkud se známe.
Za úplňku přišla za mnou, kam jsem chodil pozorovat hvězdy a rozjímat o
rozličnosti vesmíru a jeho zvláštnímu, někdy sarkastickému humoru.
Lehla si naproti mně, spojili jsme se temeny hlavy a mlčky hleděli na
rozzářenou hvězdnou oblohu. V tu chvíli jsme sdíleli jednu mysl a byl
to vskutku neobyčejný zážitek.
Po několika krásných chvílích mi řekla, že mě propouští ze svého života. Mohu tedy opět opustit orbitu
Země a navštěvovat jiné světy. Byl jsem opravdu šťastný, nýbrž jsem po
tomto toužil úplně nejvíce ze všeho. Nedokázal jsem přijmou tato pro mě
děsivá pouta, kdy se celá Zem zmítá pod nadvládou tyranského smyslu
života okrádání jeden druhého o energie a naději.
Když se Anna poté na mě otočila, viděla jen mou zkamenělou schránku, nýbrž mé Já se již vznášelo na orbitě a dál pryč odsud.
Mlhoviny na které jsem narazil, mi poskytli azyl. Koupal jsem se v jejich
zlatavé záři, kdy se má mysl vznášela v absolutnu. Poté jsem se vydal k
souhvězdí střelce, kde by podle kmene Inků, měla být jedna trpasličí
planetka, která však není zaznamenaná v žádných hvězdných mapách.
Dorazil jsem již na dohled planetce. Kolem planety se vznášeli zvláštní
bytosti. Trochu jsem se polekal. Vzpomněl jsem si , že jsem je již
kdysi viděl, když se tvořila první galaxie v této části vesmíru.
Napojil jsem se tedy na tuto planetu a byl v údivu. Má inkarnace v
podobě jakéhosi ptakoještěra, který neuměl utíkat, ani létat, ale měl
dvě nohy po kterých se jakš takš pohyboval. Byla to nehostinná zem, jen
prach a písek. Když slunce zapadlo za hory a nesnesitelné horko
vystřídal krutý chlad, zahlédl jsem v dáli kmitající světélko. Vydal
jsem se tedy tím směrem, kdy mráz doslova spoutával moje nohy a
přicházel zmar na moji zkoušenou mysl. Nakonec jsem přišel k jeskyni ve
které hořel oheň a u kterého seděla úplně nahá postava. Byl jsem v
údivu, že té ženě sedící na zemi není zima. Přistoupil jsem, a
pozdravil. Jeskyně se v tu chvíli zalila modrobílým světlem a mé tělo
obklopilo krásné hřejivé zlaté světlo. Byl jsem přizván k ohni, který
hořel bez jakéhokoli paliva, jen plyn který vyvěral ze země podporoval
tento nepatrný plamínek naděje, pro mě ještě před chvíli zmrzlého a
zoufalého poutníka. Nebylo třeba mluvit. Naše myšlenky a vřelé energie
proudily mezi naší myslí a našim celým tělem.
Po zharmonizování mé duše, jsem byl vyzván, ať opustím tento vesmírný prostor a navrátim se
zpět k zemi. Že mé otázky mohou být zodpovězeni pouze tam. Země byla
prý stvořená, jako zahradou světa. Měl to být architektonický skvost
celé galaxie, avšak mnohé války, byly varovným signálem pro to, aby
lidem byla vzata moc a Země se tím stala
trestaneckou kolonií, kam se vskutku posléze posílali duše, které se
nedokázali včas evolvovat ve svých světech. A lidské děti mají nyní
poslední možnost postoupit do vyšších vibrací a tím si navrátit všechny
zapomenuté schopnosti. Když se však toto nepovede do určité, blíže
nespecifikované doby, budou lidé vystaveni stále silnějšímu kosmickému
záření, které momentálně nejsou schopni vstřebat. Proměna již začala na
atomové a buněčné úrovni, avšak mysl a vědomí lidských bytostí
pokulhává stále pozadu. Zatím se pouze několika bytostem podařilo
odhodit svou hereckou masku, a ustát sami sebe. Aj ti nejsilnější a
nejpokrokovější duchovní vůdci, stále jen opakují a překládají
starodávné spisy. Avšak podstata jak vidno stále uniká všem. Stále
chodí a bloudí ve svém začarovaném kruhu.
V tu chvíli mi došlo, proč těch 12 žen a jakou roli hraje 13. Anna a já jakožto její
ochránce. Poděkoval jsem té krásné ženě a byl jsem propuštěn z matrixu
této planety. Ihned jsem se vidal směrem k Zemi. K té krásně zářící
bohyni s modrými závoji a příjemným uklidňujícím tónem, který provází
všechny naslouchající.
Když jsem se konečně objevil zpět na matičce Zemi, trvalo mi celým osmadvacet let, než-li jsem svou Annu opět
nalezl. Byla krásné a mladičká. Její energie a mládí mě doslova
učarovali na první pohled. Bylo jasné, že ani já nejsem Anně lhostejný.
Žila v samém srdci Bílých Karpat, jako lesní víla, kdy se stala
pastýřkou tohoto kraje. Lidem ze širokého okolí přinášela krásu a
radost do každičkého dne jejich života. Její srdce bylo naplněno láskou
a louka pod jejíma noha, rozkvétala. Její zlatavě rusé vlasy vlály ve
větru a líčka se jí leskla radostí z našeho shledání. Nyní jsem již
věděl, že život na Zemi může být opravdu krásný a naši lásku musíme
nejenom pěstovat, ale aj chránit. Věděl jsem také, že ludské duše nelze
k ničemu přimět. Lze je jen probouzet a chránit. A doufat, že se snad
osud člověka, jakožto hvězdného dítěte naplní a opět zaujme svou pozici
vo Vesmíre…