Keltská svatyně Markvartice

Čtyřúhelníkové valy –Viereckschanzen

Jedná se o typické terénní útvary, objevující se hojně v pozdní době laténské od Francie až po Německo. Řídce se vyskytují i v Čechách, kde nejlépe prozkoumaným objektem jsou čtyřúhelníkové valy u Mšeckých Žehrovic a u Markvartic. Na Moravě je známa dosud pouze jediná, zatím však nezkoumaná Viereckschanze, a to u Ludéřova na Olomoucku, která v případě, že výzkum potvrdí (již nyní ovšem velmi pravděpodobné) laténské stáří objektu, by byla nejvýchodněji položenou „Viereckschanzí“ v Evropě vůbec. Pro tyto stavby je typický čtvercový nebo obdélníkový prostor o rozměrech stran cca 50-200 m a výměře do 2,5 ha, orientovaný podle světových stran, uzavírají v rozích vyvýšené hliněné valy s příkopem. Na jedné straně (nikdy ne severní) bývá ve valu patrné přerušení pro vstup, aniž by však byl přerušen příkop; uprostřed či při některé ze stran bývá zjištěna hluboká šachta; zástavba, pokud je zjištěna, bývá řídká. Budovány byly na místech s dalekým výhledem a alespoň v Čechách a na Moravě na okraji tehdy osídleného prostoru. Čtyřúhelníkové valy jsou datovány do 2. – 1. století př. n. l. a převládá názor, že jsou to svatyně s obětními šachtami a chrámky. Lze je sotva považovat za běžná sídla či obrané objekty. Spíše můžeme předpokládat, že je obývali jedinci či skupiny výjimečného postavení – mohli to být jistě velmoži či druidové, náležející ke keltské elitě; tomu by konečně odpovídaly i některé nálezy, jimž můžeme přiřknout kultovní charakter (např. kamenná hlava héroa ze Mšeckých Žehrovic, dřevěné plastiky jelenů z Felbach-Schmiedenu v Badensku-Würtembersku apod.). Interpretace těchto objektů je však stále nejistá.

Markvartice

Keltské čtyřúhelníkové valy u Markvarticích se v současné době stávají místem intenzivního výzkumu, který se tak stává přirozeným pokračováním práce dr.Waldhausera z dob koncem 60-let minulého století. Jedná se zřejmě o první komplexní pohled na problematiku keltských čtyřúhelníkových valů v českých zemích. Co naznačují zatím dostupné informace:

Tak jako řadě podobných objektů byl i vznik valů u Markvartic zpočátku přisuzován dobám husitským či válce třicetileté. Odtud i názvy „Žižkovy valy nebo Švédské šance“. První trochu objektivní popis vzniká až v roce 1844 při návštěvě romantického malíře a průkopníka archeologie J.V.Helicha, od kterého také pochází první skica lokality.

Po dlouhá léta po tom však  zůstávají markvartické valy stranou zájmů archeologické i laické veřejnosti. Areál valů je navíc nenávratně poškozen v období kolektivizace. Oba kratší valy jsou zničeny! Zvýšený zájem o keltskou minulost v evropském kontextu vyvolává i snahu o výzkum v českých zemích. Stranou nezůstávají ani čtyřúhelníkové valy. Hned první skutečně odborný výzkum vedený dr.Waldhauserem v r.1969-70 přináší skvělé výsledky. Uvnitř valů je objeveno obětní místo, kremační hrob i množství dalších artefaktů z pozdní doby laténské. První krok k výzkumu valů byl tedy učiněn.

Umístění v krajině

Dalším mezníkem na cestě k poznání skutečného významu této lokality se stává činnost amatérského archeologa p.Táborského. Tento muž patřící k početné a velmi důležité skupině milovníků a znalců historie svého kraje, učinil podivuhodný objev. Na jedné ze svých častých vycházek po okolí pořídil fotografii vrchu Veliš. Pan Táborský věděl bezpochyby co činí. Byl ve správnou dobu na správném místě. Pořídil totiž fotografii východu Slunce nad dominantím kopcem Veliš z objektu valů u Markvartic. Datum: 21.březen, den jarní rovnodennosti!

Od tohoto okamžiku se mění náhled na valy u Markvartic z pohledu archeologického i na objekt zájmu archeoastronomů. A časem se objevují další pozoruhodné skutečnosti. K faktu, že valy jsou umístěny velmi přesně ve směru sluneční rovnodennosti směrem na Veliš, přibývají další poznatky. Pradávní stavitelé do svého plánu zakomponovali nejen výrazný vrchol Veliše, ale při stavbě využili i dalších dominant na horizontu členité krajiny. A tak s údivem zjišťujeme,že východ Slunce o letním slunovratu nastává nad úpatím další dominanty kraje, vrchem Tábor. O zimním slunovratu nám Slunce vychází nad Holým vrchem jež je součástí češovského hřebene. Autoři tohoto nevídaného projektu  tak přesně vymezili umístění své stavby v terénu s ohledem na profil okolní krajiny. Toto zjištění je zajisté velmi pozoruhodné a překvapivé.

Půdorys stavby

Jak již bylo uvedeno, čtyřúhelníkové valy mají nejčastěji čtvercový nebo obdélníkový půdorys. Není to však úplné pravidlo. Tento profil odpovídá zřejmě jen směrování stavby a k jejímu umístění v terénu. Jak již bylo uvedeno vznik stavby u Markvartic využívá profilace okolního terénu, zvláště pak horizontu se třemi výraznými vrcholy, splňujícími podmínky slunovratového či rovnodenního východu Slunce. Samotný půdorys stavby může být tedy nastavený jiným způsobem! Tímto požadavkem je měření úhlu západu Slunce!

Valy u Markvartic tvoří na první pohled trapezoid o nestejných úhlech i délce stran. Ovšem i tato konstrukce má svůj smysl a logiku. Směrování obou delších valů  má svůj význam. Tyto valy jsou totiž postaveny k ose západu Slunce v období významných keltských svátků!

Směr severnějšího valu vede k azimutu  západu Slunce 298°, což naprosto odpovídá západu Slunce v den 1.srpna, tedy v den počátku keltského svátku Lugnasad -40dní po letním slunovratu. Směr azimutu západu Slunce ve směru jižnějšího valu je 289° a koresponduje se směrem západu Slunce 30.dubna tj. v době na počátku svátku Beltine- 40dní po jarní rovnodennosti.

Pozoruhodné na celé věci je však skutečnost, že pozorovací místo je ve vzdálenosti cca 500 metrům od východního okraje objektu v průsečíku obou os valů! Z tohoto místa, v blízkosti dnešního hřmenínského hřbitova je tedy možno sledovat úkaz západu Slunce při obou keltských svátcích. Slunce v těchto dnech vchází přímo do prostorů keltské svatyně. Tento úkaz a jeho prezentace širší skupině obyvatel, byl zřejmě pravým důvodem pro konstrukci celé stavby.

Konstrukce stavby

Samotné konstrukci celého půdorysu valů dominuje i další zajímavost. Tou jest, že půdorys valů je tvořen dvěma pravoúhlými trojúhelníky! První  klasický v poměru stran 3:4:5 je základní, druhý, rovněž pravoúhlý o stejné přeponě a tedy i o stejném obsahu, je doplňkový.

Jak vidíme na obrázcích rozměry objektu jsou uvedeny v metrech. Je samozřejmé, že dávní stavitelé metrické jednotky neznali. Museli mit svoji vlastní měrnou jednotku. Použijeme-li pro přepočtení délek v metrech koeficient 0,82, což je přibližná délka lidského kroku, jeví se nám naměřené hodnoty v docela jiném světle. Tuto jednotku můžeme nazvat yardem markvartickým t.j. ym. Rozměry prvního trojúhelniku jsou tedy po tomto přepočtu:

Strana a=150ym, strana b=200ym a úhlopříčka u=250ym. Jedná se tedy o nejednoduší konstrukci pravoúhleho trojúhelníku. Jak však stavitelé vypočítali druhy trojúhelník? Odpověď je až překvapivě jednoduchá: Strana c=3/4 strany a, strana d=2násobek strany d. Tímto způsobem byl vytvořen druhý, téměř dokonalý pravoúhlý trojúhelník.

Výsledkem této konstrukce je fakt, že oba valy vůči sobě svírají úhel cca 10°, který určuje rozdíl poloh Slunce při počátku keltských svátku Beltine a Lugnasad! 

Umístění brány svatyně

Čtyřúhelníkové valy (Viereckschanzen), přes určite rozdíly ve tvaru, umístění v terénu i ve vnitřním uspořádání, mají jednu společnou vlastnost: Jejich vstupní brána nikdy nesměřuje k severu. Důvod je v keltské mytologii, která směru severnímu připisovala neblahé působení nečistých, škodlivých bytostí či sil.

Brána svatyně u Markvartic se nacházela ve východní části objektu. Zvláštní je umístění brány. Ta neleží v prostředku východního valu, nýbrž je posunuta směrem severním, což je patrné na kresbě Hellichově i na plánu archeologa Waldhausera.

Jaký je důvod této disproporce? Vysvětlení je zcela logické a spočívá v určení celé stavby k účelům kultovním a kalendářním. Východní val svatyně je vhodný k pozorování západů Slunce na počátku období keltských svátků Beltine a Lugnasad. Stavitelé však hledali vyvrcholení těchto svátků nacházejíci se v půli cesty Slunce mezi rovnodnodenností a slunovratem. To nastalo jen v určitych dnech. Tyto dny určují přesný střed jarního a letního období (Cross-quarter days),. V těchto dnech Slunce vstupuje do brány objektu. Středový posun je potom určen výškovým rozdílem mezi vrcholem valů a vstupní branou v patě valů.

Ve světle všech těchto skutečností můžeme konstrukci čtyřúhelníkových valů u Markvartic považovat za nejdokonalejší stavbu kultovního objektu z pozdně laténského období. A to nejen v českých zemích. Do tohoto objektu je zakomponováno až překvapivé množství znalostí, které nejsou této kultuře přisuzovány. Dle posledních výzkumů se i na dalších stavbách podobného typu v Čechách (Třebsko, Skřípel), ale i v Německu se objevují shodné konstrukční rysy a prvky. Vše tedy nasvědčuje, že se jedná o společný kultovní a astronomický projekt zahrnující velké území a propojující různá společenství a kmeny.

© JanHejtman 2010
Archas (archas.webnode.cz)

Redakce Jitřní země děkuje autorovi za poskytnutí tohoto zajímavého materiálu.