Já jsem. Podle učení San Germena to je božství v nás. Ten střípek, ten dech co Bůh vdechl mrtvé hmotě, ta přítomnost boží energie v nás. Když se budete sami ptát "kdo jsem", nebo meditovat na "já jsem" přijdete na to, že kdo to teda přemýšlí, kdo si uvědomuje sám sebe, že přemýšlí, kdo si uvědomuje, že v mozku vznikla tato myšlenka, ale mozek si přece sám sebe neuvědomuje.To si jen já uvědomuji, že to vzniklo v buňkách mozku, že to je myšlenka, že si to myslím já,ale mozek si to neuvědomuje( uvědomuji si to já-kdo já ). Kdyby si to mozek uvědomoval, věděl by, ve které bunce to vzniklo, v jaké části mozku tyto myšlenky vznikly a cítil bych je tam. Stejně, jako JÁ si uvědomuji mozek a že to tam vzniká. Ale kdo je to já.A jak vysvětlit to naše gesto já a kam míří naše ruka když to říkám. Na hlavu?? A co, když mne něco duševně bolí, smrt blízkého bolí v hlavě a nebo na prsou, v duši, radostí či smutkem pukne rozum nebo …?? A kdo zažil astrální cestování, tak se na své tělo dívá z výšky, z dálky, tak že vlastně to hmotné tělo nejsem já, když i já se dokáži vidět a být přitom mimo tělo. Tak a ted jsme úplně vedle. A já se proto zaměřím jen na projev našeho já, na jeho projevy okolo nás.
Já jsem nás odděluje od zvířat. To naše uvědomění si sebe sama.Zvíře si nedokáže uvědomit své místo v tomto světě, jaké má poslání. Ale přesto má své nižší já přítomno taktéž. Cítí sám sebe, svoji bolest, ztrátu druha či potomka, radost,má pamět, má inteligenci. Tak že jak to je. Jsem duchovní člověk a proto si myslím, že o stavu a vývoji našeho "JÁ" rozhoduje, jak jsme otevřeni vesmírné energii a lásce (já ji stotožnuji v jedno). Podle toho jsme schopni cítit a prožívat lásku (emoce) a jak moc to dokážem rozhoduje, kam patříme. Mezi zvířata. Mezi lidi, kteří se ještě chovají jako zvířata. Mezi lidi, kteří milují a dokáží lásku oplácet a lidi, kteří už milují bez podmínek (přece můžu někoho milovat a nepožadovat po něm, aby mi patřil,aby mi byl věrný, aby nezlobil a já ho pak budu milovat, aby…chápete, dávat a nic neočekávat. Když ted nechápeš, svědčí to o tom, kam zatím patříš, ale vše se v přírodě vyvíjí i ty). Tak že jsme lidé, protože si už lásku uvědomujeme, není to jen pudové, jako u zvířat. A tím uvědoměním jsme . Ale to znamená, že i zvířata mají své "JÁ JSEM" ale zatím neprojevené. Že i ony mají své božství v sobě. Tak že i ony se vyvíjí a jednou dosáhnou, otevřou se na tolik, boží energii, že si uvědomí sami sebe, ale to je teorie o reinkarnaci. Spíš půjdu do hloubky. Ta božská energie "já jsem" můžu říct, že oživuje, vdechuje život, mrtvé hmotě, každé bunce lidského těla. Oživuje i zvířata. Ale…z čeho je složena jedna bunka, z neživých komponentů. Když i zvířata mají své já jsem…tak i prvok je zvíře, jednobuněčný tvor je zvíře, a tudíž obsahuje ještě neprojevené, a dlouho ještě neprojevující se "já jsem". Ale vlastně obsahuje boží energii, která ho stvořila. Která tu hmotu oživila. Ale kde se najednou vzala. Myslím si, že příroda se vyvíjí od nepaměti. V různých formách od nejjednodušších po nejsložitější organizmi. Ale kde, v které chvíli do ní ta oživující energie vstupuje. Kde se najednou bere. A nebo tu už byla i před tím pro nás, jen pro nás v neprojevené formě, už od mrtvé, neživé hmoty. Možná, čím vyšší vývoj, tím jemnější struktura, tím vyšší vibrace a aby to mohlo více vibrovat, tak musí hmotu ředit. A jestli existují andělé, mají určitě vyšší vibrace a proto už ztratili svá těla, svou hmotu a proto mohou být, mít vyšší vibrace. Proto si myslím… na počátku byla myšlenka, ta myšlenka byla…a nebyla hmota,jen boží energie. Jednou se projevila jako hmota, hmotný vesmír. Vývojem spěje k nehmotné existenci, kdy přes pevnou neživou hmotu se vyvine v živou hmotu, ve vyšší řád živé hmoty, přes člověka až zpátky k energii bez hmoty až… jednou si přestaneme uvědomovat své odlišnosti, svou oddělenost od celku a spočineme v jednotě bez uvědomění si sama samého, bez já jsem, které patří do tohoto reálného hmotného světa a vlastně nás odděluje od jednoty, a kruh se uzavře. Já jsem je mája tohoto světa, jen iluze. Ale i to je vývoj.