Pokud by měli obyvatelé našeho světa soucítění se všemi lidmi, byl by podle Paula Ekmana náš svět zcela jiný - byl by to svět, jaký bychom si přáli mít. Předpokládá ovšem, že bychom dbali o utrpení všech lidí a nevšímali si pouze utrpení členů naší rodiny, nám blízkých osob či těch, kteří mají stejnou barvu pleti, stejný jazyk nebo stejné náboženství. U někoho lze sice globální soucítění prokázat a této menšině je soucítění ve světovém měřítku vlastní, většina lidí však toho schopná není. Základní otázka zní proč ? proč jsou světovým soucítěním vybaveni pouze někteří a nikoli většina? Je možné a zároveň smysluplné vypěstovat v každém z nás soucítění s celým světem, nebo je to pouze šílený sen?
V souvislosti s knihou „Moving Toward Global Compassion“ klade Matthieu Ricard otázku o povaze empatické starostlivosti při utrpení bližního. Ačkoli se obecně soudí, že starostlivost je variantou emoce strachu, domnívá se Matthieu Ricard, že cit nebo touha po soucítění mohou být založeny na zájmu o trpící osobu, aniž by ten, kdo soucítí, musel nutně prožívat utrpení druhého. K prožitku soucítění s osudy druhých není nutné očekávat, že se jim přihodí něco zlého, nemusíme prožívat jejich strach a obavy. Strach je přiměřený a prospěšný v situaci, kdy se ocitneme v bezprostředním nebezpečí – tváří v tvář dravci nebo jedovatému hadu – jiný strach je zbytečný, nerozumný, případně patologický. Proto při nedávném setkání s Paulem Ekmanem jej Matthieu Ricard upozornil, že zájem o osud druhého sice může, ale nemusí být spojen s emocí strachu. Hrozí-li našemu dítěti vážné nebezpečí, je přirozené, že je naše soucítění doprovázeno strachem před zraněním. Jenže za jiných okolností může být zájem o osudy druhého spojen výlučně s čistě pozitivními emocemi, jako jsou altruistická láska a péče.
Jestliže někomu přejeme pouze dobro, pak se upřímně zabýváme pouze tím, jak přispět jeho štěstí. Jsme vždy připraveni vyslechnout jeho úmysly a činíme všechno, co je reálné, abychom jej učinili šťastným. Je tedy možno rozlišit zaujetí spojené s altruistickou láskou (touha naplnit štěstí druhého) od zaujetí, spojeného se soucítěním (touha čelit utrpení druhého, ulehčit jeho strast). Z prvního zaujetí neplyne pocit strachu, kdežto druhý typ zaujetí může být s pocitem strachu spojen a to tím spíš, jestliže hrozí, že pokud nezasáhneme, utrpení dotyčné osoby se může zvýšit,.
Matthieu Ricard tedy upozorňuje, že všeobecná pozitivní tendence, jakou je globální soucítění, nemusí být vždy spojena s obavami a strachem.
Pro Jitřní zemi
z portálu Matthieu Ricarda
www.matthieuricard.org
přeložila Anna Servanská