Tvorba výtvarníčky Anity Šebíkovej sa pohybuje v oblasti užitého i voľného umenia. Pozornosť zameriava na vnútorné zjavenia, svet autentickej umeleckej reflexie skutočnosti presiaknutej poetickou imagináciou. Premenlivosť hmoty, relativitu priestoru a času, neuchopiteľnosť mnohovrstvej pravdy zahaľuje hmla ticha a pulz života zároveň.

Jistý žebrák seděl už přes třicet let u silnice. Jednoho dne šel kolem nějaký cizinec. „Můžete mi dát nějaké drobné?" zamumlal žebrák a nastavil cizinci starou baseballovou čepici. „Nemám nic, co bych vám mohl dát," odpověděl cizinec. Pak se žebráka zeptal: „Na čem to sedíte?" „Je to jen stará bedna," odpověděl žebrák. „Sedím na ní od té doby, co si pamatuji." „Už jste se někdy podíval dovnitř?" zeptal se cizinec. „Ne," odpověděl žebrák. „Proč bych to dělal? Nic tam není." „Tak se tam podívejte," řekl mu cizinec. Žebrák otevřel víko. Ke svému úžasu a radosti zjistil, že bedna je plná zlata.

S přítelkyní houslistkou se potulujeme po jednom obchodním centru. Úrsula, která se narodila v Maďarsku, je nyní významnou členkou dvou mezinárodních filharmonií. Náhle mi stiskne paži:

Ty Efézčan, ó Ty Filozof plačúci,

I Ty ó Svet Jeho neustále sa meniaci,

Ty Samotár & Mysliteľ sám Pretemný,

I Ty ó Svet čo nebol ´ni nemal byť s Ním jemný,

V provincii Hu-nan na jihovýchodě Číny žili kdysi mírumilovně na březích poklidného jezera tři přátelé. Dva velcí šedobílí ptáci se silným zobákem, s křídly širokými jako plachta a dlouhým pružným krkem – dva jeřábi popelaví jménem Čching a Čchang, a s nimi stará želva paní Pi-Huan.

Tato ukázka z knihy Oceán v kapce rosy, kterou sestavil francouzský odborník na zen Henri Brunel ze zenových příběhů, ale i pohádek a bajek z Dálného východu, živě ukazuje podstatu všech zbytečných bojů, kdy převáží hloupost,  plynoucí z pocitu namyšlenosti nebo malosti nad moudrostí srdce.

Žák se ptá:
"Mistře, kde je místo spočinutí ducha (kde by mohl duch spočinout)?"

Mistr:
"Není žádného místa spočinutí ducha.
.... a právě tam kde není žádného místa spočinutí ducha, tam je ve skutečnosti místo spočinutí ducha."

Jeden žák, vyděšený Mistrovou snahou bořit každé vyjádření víry v Boha, vykřikl: "Nenecháváš mi nic, čeho bych se držel."

"Přesně tohle říká ptáče, když ho poprvé vystrčí z hnízda!" Pravil Mistr.

Později dodal: "Čekáte, že budete létat, když jste bezpečně usazeni v hnízdečku svých názorů? To není let, to je plácání křídly...!"

Mistr se ptá žáka: "Co je nejdůležitějším předpokladem pro úspěšné završení cesty?"

Žák: Opravdovost?

Mistr: "Ne."

Žák: "Touha po Spočinutí, Pravdě?"

Mistr: "Ne."

Žák: "Houževnatost, píle?"

Mistr: "Ne. Připravenost kdykoli připustit, že se mohu mýlit."

Kdysi kdesi žil starý Mistr a ten uváděl své žáky na duchovní cestu. Byli to mnichové a novicové. Žili celý čas v klášteře, četli svatá Písma, modlili se a meditovali.

Prorocká vize Gustava Meyrinka?

Když jsem byl ještě hodně mladý, často jsem osaměle postával vysoko na horách a nespouštěl oči z dálek, z prozářeného oparu posledních něžných kopců, za nimiž se svět nořil do hluboké, krásné modři. V mé svěží, rozdychtěné duši se všechna láska slévala v touhu tak velikou, až mi zvlhly oči a tu mírnou modř tam v dáli do sebe vpíjely okouzleným pohledem. Blízký domov mi připadal tak chladný, tak tvrdý a zřejmý, tak bez vůně a tajemství, a tam v dálce mělo všecko tak jemné zabarvení, bylo prostoupeno tolika libozvuky, záhadnostmi a tolik vábilo.

Keď gymnazista Martin Haberland ako sedemnásťročný zomrel na zápal pľúc, každý vravel o ňom a o jeho veľkom talente s ľútosťou, pokladal za nešťastie, že zomrel skôr, ako mohol svoje nadanie prejaviť, zúročiť a získať zaň peniaze.

Děti byly jako vždy na hřišti. Hra ale vázla, protože bylo takové horko, že nikdo neměl chuť ani na klábosení.
„Kdyby tady alespoň byl Rasmus Schnack,“ řekl někdo.