Je to Píseň lesů, vod a ... vyrovnávání? O Jednotě či o vzájemných lekcích a stálém se sebou samým setkávání? Příběh ekologický nebo ... ale takhle krásně nezařaditelné věci se někdy v diskuzích objeví a občas si je jako nyní někdo připomene či pro sebe (znovu)objeví.

 

Text vznikl jako první odpověď na úvodní příspěvek vlákna Jak žít v Jednotě? starého fora.  
 

Dal jsem Fredu Alanovi Wolfovi, dnes legendárnímu fyzikovi a spisovateli, v poslední době proslavenému vystupováním v napůl dokumentárním filmu Co my jen víme (What the Bleep Do We Know), první číslo Baraky (1996), ve kterém je hned v prvním článku zmíněna historka, kterou jsem o něm slyšel na konferenci v Kalifornii v roce 1995. Když jsme mu příběh o hledání šamana přeložili, smál se a zeptal, jestli chci vědět, jak to tehdy skutečně bylo. Samozřejmě že jsem chtěl.

Ministerstvo zdravotnictví ruší malé porodnice, protože prý jsou neefektivní. Tak krátkozrace a naivně pragmatickou pitomost aby pohledal: všichni odborníci a zodpovědní na všech úrovních by přece měli umět rozpoznat bláhovost tendence dnes ušetřit a nestarat se o to, jak bude naše společnost vypadat za další generaci. Připadám si (nejen z tohoto rozhodnutí, podobných nesmyslů jsme svědky dnes a denně, tento se ale týká samé podstaty budoucnosti celého národa) jako na větvi. Nejen symbolicky, ale i fakticky: jako v titulcích k stejnojmennému televiznímu pořadu, ve kterých si člověk současný elektrickou pilou pyšně řeže (přímo u kmene) větev, na které přitom stojí on i celá příroda.

Už si toho všimli i běžní čtenáři běžných tiskovin a běžných internetových zpráv: tak jak se neúprosně blíží, rok 2012 se stává symbolem a fenoménem. Jako všechno ostatní, tohle tvrzení s sebou nese kus dobrého, ale taky kus špatného poselství. O tom špatném se rozepsal v LN i Michal Klíma. O tom dobrém, o naději, vyprovokované tajnými plány a tendencemi některých společnosti a institucí, si (anglicky) můžete poslechnout více na youtube.

Na státní svátek, v Den osvobození, zemřela ve věku nedožitých 75 let paní Marie Švestková. Iniciátorka Háje moudrosti. Přesně měsíc poté, co se mi podařilo pozvat ji a dostat do A-centra, kde jsem měl přednášku pro zvídavé ženy.

Společnosti, které daly na moudré starce, ale nebránily vzestupu mladých, a které dbaly na princip předběžné opatrnosti, vzkvétaly. Bylo jich dost, jinak bychom tu nebyli my.

S pribúdaním teplých dní sa všade vôkol nás rovnomerne zvyšuje i množstvo sporo odetých dievčat a žien. Tak to totiž káže móda a súčasné moderné trendy, tak sa vraj dievčatá a ženy, podľa ich vlastných názorov, v letnej spare dobre cítia.

Napsala mi jedna šťastná (protože cílevědomě připravená a informovaná) maminka, která nedávno porodila (přirozeně, ideálně). Viděla ukázky z filmu Orgasmic birth a četla můj článek. Dostal jsem několik podobných reakcí, tato je ale konečně taková, jakou jsem čtenářkám a všem ženám přál: převratná (v onom AHA! efektu ) a odhodlaně inspirativní. A tak jako doslov své aktivity na tomto poli něco naznačím a především ocituji:

Rád bych Vás poprosil o radu. Od mala mám strach ze smrti. V poslední době čtu knihy o duši, posmrtných stavech, Bohu aj. Někde se píše že je třeba pracovat na duchovním vývoji, že pokud nerozšíříme své vědomí tak dojde k smrti duše. Z toho mám velký strach a nevím zda duše může zaniknout.
Mnoho mistrů píše o tom že duše na konci svého vývoje splyne s Bohem a je vším, nemá své já. Toto se mě taky těžko chápe. Nevím kde je pravda a jak se zbavit strachu. Mohla by jste mi prosím nějak poradit? 

„Jedinec euro-americké kultury v dětství na obrazovce shlédne kolem 15 tisíc vražd, další fenomény televizní agresivity nelze ani počítat,“ řekl v roce 2005 na přednášce na téma násilí v médiích sociolog Petr Sak. „Na počítači a na internetu v počítačových hrách již dítě pouze pasivně nepřihlíží vraždění, ale jako aktivní subjekt zabíjí.

    dnes ráno jsem zavěsil na svém blogu jakési symbolické rozloučení s třináctiletou "osvětou" na poli boření iluzí a mýtů v našem příliš zmedikalizovaném porodnictví. Už je tady řada dalších obhájců přirozených práv žen, a film Orgasmický porod.

Napsala mi čtenářka a poděkovala za blog Trhlina v realitě. „Pár trhlin jsem zažila už taky a díky za ně (i Tobě a Tamaře)... Už poněkolikáté se Tě chci - a konečně nacházím odvahu - zeptat: jak jsi mohl ustát slyšet, vidět a vědět věci, které druzí neslyší a netuší a nezpochybnit přitom sám sebe a své vnímání? Jak jsi to zvládal bez souhlasné podpory okolí,“ dotázala se dnes také blogerka, jejíž názory jsem zde již několikrát použil. A protože svými otázkami „natrhla realitu“, v níž (obvykle) plyne líně náš čas, pokusím se naznačit (těm připraveným, kteří, tak jako ona, „zvedli ruku“), že to chce velkou trpělivost a stále pevnější, protože trénovanou, důvěru v to, co člověk cítí a ví.