Naděje je slibné slovo. Velmi mnoho lidí se upíná k naději. K naději na šťastnější život, materiální zabezpečení, k lásce, k partnerovi, k dětem. Naděje slibuje světlo, nové zářivé krajiny, nádherný příští život.

Len na máloktorú oblasť mágie sa názory líšia tak, ako je tomu v prípade sexuálnej mágie. Táto je niektorými vyzdvihovaná ako najmocnejšia forma magického pôsobenia, zatiaľčo inými zatracovaná ako zvrátenosť alebo čierna mágia nevyhnutne privádzajúca do záhuby. Úlohou našeho článku nie je rozriešenie tohto sporu, ale len základný náčrt problematiky, ponúkajúci záujemcom východiská pre vlastné skúmania.

Docela aktuální otázka: rozmlouváme jako mudrci, nebo jako králové?

Rozhovory s Ramanou M.díl I. 210. "Člověk vděčí za svůj pohyb jiné Síle, ač si myslí, že vše činí sám. Jsme podobní invalidovi na vozíku, který se vychloubá, že když jej postavíme na nohy, přemůže nepřítele. Činnosti jsou poháněny žádostmi. Ty vznikají pouze po objevení se ega a toto ego vděčí za svůj původ vyšší Síle, na jejíž existenci závisí. Nemůže existovat mimo ni. Proč tedy žvatlat: Já činím nebo jednám či působím?"

Musel jsem dojít k jednomu jedinému závěru. Veškerý duchovní vývoj skončí na samotném začátku. Na tom začátku, který jsme dokázali prožívat jako malé děti. S obrovský rozdílem. Malé dítě je snadno ovlivnitelné a neschopné se o sebe postarat. My, odkojeni učením a životními zvraty, to máme za sebou.

Ještě mám zalepené oči a ospale se motám po místnosti, když vypravuju malého do školy, ale už sedám k počítači a začínám psát. Protože když se pracuje se sny, mají se okamžitě po probuzení zapsat, než jejich poslední zbytky rozežene bílý den.

Chtěla bych vám předložit několik cvičení a rituálů podle Starhawk (kniha TRUTH of DARE, Encounters with Power, Authority, and Mystery; Harper&Row,1987), které se výborně hodí pro ženské skupiny, ačkoli samozřejmě nejsou určené jen pro ně. Protože jsem si musela zvolit rod, dovolila jsem si neutrální rod v angličtině převést do ženského rodu (a ten také nadále používám), abych tak přispěla k vyrovnávání energií, ale tyto instrukce původně byly i nadále budou věnovány obojímu pohlaví.

Jsou to opět cvičení zaměřená především na naši oslavu, posílení a léčení, protože dříve než se můžeme pustit do hlubších vod vztahů, dobrodružství a cest, potřebujeme být jako doma samy v sobě, cítit svůj střed a svou vnitřní sílu. Prostřednictvím těchto rituálů se také sbližujeme se skupinou, učíme se o sebe navzájem pečovat a být částí skupinové energie.

Jednoho dne se Carlos Castaneda zeptal dona Juana: "A to i ženy se mohou vydat po cestě bojovníka?" - "Samozřejmě," zněla odpověď. "A dokonce bych řekl, že jsou ženy pro tuto cestu o něco lépe vybaveny než my muži."

V Řemesle existuje rituál zvaný "sebepožehnání", který k nám přišel přes mnohá století ústní tradice. Zůstal nepsaný po dlouhou dobu a proto nevíme, jak je starý, ale podle užitých prvků nám připadá pradávný. Je to požehnání ženy sobě samé, aby tak uctila své vlastní Božství spolu se všemi svými "já". Je to velice silná afirmace sebe, vemi soukromá a osobní.

Přítelkyně se ptá na Boha. Toužebně ho hledá a volá. Byla křesťankou, ale v křesťanství Boha nenalezla.

Bojovník si musí především uvědomit, že jeho činy nejsou k ničemu, nicméně musí v činnosti pokračovat, jako by si toho nebyl vědom. To je šamanovo vědomé bláznovství.

Marion Weinsteinová se ve své knize Pozitivní magie zabývá velmi podrobně i důvody, proč se na sto honů vyhnout magii negativní. Toto je první ze série ukázek, které z její knihy přinášíme. (Z archivu)

Do jaké míry jsme zotročeni? Do jaké míry jsme to my sami a někdo úplně jiný, reagující otrockým způsobem na požadavky okolí? Pokud by skutečně přišel nový spasitel na tuto zemi, kdo by ho poslouchal? A co je to otroctví?

K napsání této úvahy mě inspirovaly mé zkušenosti s různými mistry, kterých jsem nabyl v posledních letech, ale i v době nedávné. Na základě těchto zkušeností s mistry i se sebou samým jsem si uvědomil, jak důležitá je v takových případech pokora – neulpět na své domnělé dokonalosti, na konečnosti svého poznání a schopnost učit se, tedy stát se žákem i té poslední částečky Stvoření. Protože i ta jeho nejposlednější a na první pohled nevýznamná částečka nám může být mistrem v těch oblastech života, které jsme ještě plně nezvládli a neintegrovali do sebe.

Včera jsem se v noci probudil a rozsvítil světlo. Cítil jsem dotírající vlny vlastního, hloupého strachu. Viděl jsem ho, naprosto zřetelně, jak se sápe po mé duši a neúprosně drásá svou naléhavostí a logikou. Měl jsem nutkání nechat světlo svítit, protože strach byl naprosto neodbytný.