Trošku opožděnou reportáž z Festivalu Bohyně 2004 nám přináší wiccan Zahrada a patří mu za to náš dík.

M. Müller ve svém článku "Átmavičára jako únik" zpochybňuje celou stezku poznání, tak jak ji učí všichni opravdoví velcí mistři od Buddhy přes Šankaru, Ježíše a Ramana Mahárišiho.

Říká se, že lepší je špatná vlastní cesta než sebelepší cesta toho druhého. Cesta, po které s námi nekráčí i naše vlastní srdce, to opravdu není ta správná cesta, která by nás přivedla k našemu nejposvátnějšímu středu. Jak toto volání srdce zaslechnout? Cesta bdělé pozornosti je jedna z možností.

Listovala jsem svými poznámkami a vypadl založený text - nádherná slova, která zazněla na letošním Festivalu Bohyně, konaném ve Skalce u Doks. Na těchto stránkách jste si mohli prohlédnout spoustu fotografií z festivalu. Následující slova vám mohou přiblížit atmosféru a "ducha" festivalu.

Rád bych reagoval na článek Jiřího Vacka „Neutěšený stav hledajících“.
Nejprve bych rád ocitoval dvě spontánní reakce, když si článek přečetli někteří z mých přátel. Zněly takto: „Ten tedy drtí…“ a „Úplná křížová výprava…“. To jen tak na úvod.
Když jsem zmíněný článek četl, měl jsem pocit, že já píšu o koze a Jiří Vacek o voze. Prostě jako bych já mluvil anglicky a Jiří Vacek čínsky. Potom se těžko píše reakce na něco, čemu nerozumíme nebe nechceme pochopit.
Nejzajímavější je, že Jiří Vacek píše hlavně o neutěšeném stavu hledajících, ale o sobě v podstatě nenapíše ani řádku. Je dost zajímavé tímto způsobem reagovat zrovna na články, které jsem napsal. Byly o mých zkušenostech na mé cestě, které jsem chtěl s ostatními sdílet.

Rád bych se podělil s ostatními čtenáři se svým článkem, který vznikl jako volná reakce na článek pana Vacka a Michala Müllera. Ne že bych se pouštěl do hádky, spíš mi to umožnilo vyjádřit pár svých starších postřehů ohledně nepochopení mezi lidmi.

Čtenář Josef Šťastný nám poslal vyjádření Jiřího Vacka (autora mnoha knih) ke dvěma článkům Michala Müllera. Je to jiný pohled na věc, se kterým můžeme, ale také nemusíme souhlasit. Ježíš v Evangeliu esejských zdůrazňuje jak roli Nebeského Otce, tak i roli Matky Země. V kanonických evangeliích naopak pronáší větu "Moje království není z tohoto světa". Pokud jsou tyto informace vytrženy z kontextu, máme tu zdánlivě nepřekonatelný rozpor. Ale cesta od duality k jednotě tyto protiklady nakonec smiřuje. Je na čtenářích, aby si udělali svůj názor.

Podle filozofie džňána jógy představuje ty naše energie, které nám brání žít v Poznání. V určitých knihách se dozvíme, co zhruba vásana je a co není. Dozvíme se, že některé vásány jsou spásné – tedy vedoucí k vysvobození, a některé nespásné vedoucí do nevědomosti. Spásná vásána je například klidová meditace, ta nespásná například chození do hospody. Myslím si, že to zase tak černobílé není.

Přikázání o neubližování se táhne všemi velkými duchovními naukami světa. Je ale možné ho opravdu striktně dodržovat? Tak třeba "masožravci" ironicky vyčítají vegetariánům, že ubližují rostlinám. Samozřejmě jde vždycky o tu míru, ale kudy se táhne hranice, kterou bychom neměli překračovat?

K čemu nám jsou v životě emoce, city a pocity? K něčemu určitě ano. Každý na ně ale pohlíží jinak. Můžeme se na ně podívat ze dvou různých pohledů.

Muzeum v Heraklionu nás seznámilo s kulturou staré Kréty. Kamarádky se kolem mne seskupily, když jsem jim v prvním sále ukázala malé neolitické bohyňky. Podle mnoha archeologů ženy pravděpodobně "vynalezly" zemědělství, keramiku a tkaní v době neolitu, která se na Krétě datuje od doby asi 6000 př.n.l. do 3000 př.n.l. Jako nositelky mystérií těchto životně důležitých procesů zaujímaly ženy pravděpodobně důležité náboženské a společenské postavení. Ženy také zřejmě vyrobily mnoho z předmětů vystavených v první místnosti muzea.

Když se někdy bavím s lidmi, tak dostávám pocit, že plně nechápou, co znamená přijetí. Většinou si myslí, že když něco přijmou, tak to znamená smíření s danou věcí nebo faktem s tím, že už nebudou činit nic na nápravu té věci. Podle mě je toto chápaní ale mylné. Pravé přijetí věci znamená podle mě především přijetí té věci, jaká je, ať už je „dobrá“ nebo „špatná“. Tento vnitřní stav je potom výchozím bodem k sjednání nápravy, pokud je to v dané chvíli možné.

Druhý den jsme navštívily ženský klášter v Moni Paliani a místní strom Panagia Myrtia, Posvátnou Myrtu. Úcta, prokazovaná této myrtě, je důkazem přežití prastarého uctívání Stromu Života. Kromě fresky v Knossosu, na které ženy v kostýmech tančily kolem posvátných stromů, jsme viděly také zlatý prsten v muzeu v Heraklionu, na němž byly vyobrazené ženy, jak pečují o posvátné stromy v kamenné ohrádce. Ženy oslavovaly Strom Života dávno před napsáním Genesis. Biblický příběh byl napsán jako polemika proti kulturám, které považovaly Ženu, Hada a Strom za posvátné. V palianských jeptiškách, které kolem posvátné myrty sází květiny pro Svatou Paní, vidíme záblesk pradávných kněžek, které kolem Stromů Života vytvářely zahradu pro Bohyni.

...Naše cesta pokračovala podél zemědělských usedlostí a olivových hájů do Agii Triady, pozdně minojské 'vily', náboženského a ekonomického centra s rozsáhlými sklady a otevřeným dvorem, kde se pravděpodobně odehrávaly rituály. Agia Triáda je jenom jednu nebo dvě míle od Phaistosu (Festos), ale blíže k moři, které v dálce zářilo jako tyrkysový šperk. Tady byl objeven tolik známý a reprodukovaný sarkofág z Agii Triady, s detailními malbami pozdně minojských rituálů. Na jedné straně vidíme ženu, jak lije úlitbu do nádoby mezi dvěma labrys (tzv. dvousekerami, které nesloužily jako zbraně, ale jako posvátný symbol Bohyně) velikosti lidské postavy, a na jedné z nich sedí jako na bidýlku ptáci. Na druhé straně je uvázaný obětní býk, zatímco jiná žena s korunou posvátných rohů vykonává u oltáře rituál.