Vážení čtenáři Jitřní země, dovolte, abych vám touto ukázkou představil Jiddu Krišnamurtiho, jednoho z největších duchovních učitelů 20. století (pro mne osobně je ve skutečnosti tím největším). Nemám v úmyslu začínat jeho podrobným životopisem a čtenáře, které to zajímá, odkazuji na Google - nakonec věřím, že spoustě z vás jej netřeba ani představovat. Životopis nakonec není důležitý, důležité je to, co se nám Krišnamurti snaží sdělit. Krišnamurti přednášel své proslovy zcela bez přípravy, spontánně, volným jazykem, bez jakékoliv předem připravené osnovy či schématu, jeho řeč je plná odboček, vedlejších a neúplně rozvinutých myšlenek a mnohdy se zdá, že se ztrácí původní myšlenka. Jeho proslovy jsou však plné velmi hlubokých vhledů do podstaty lidského nitra a pro mne jsou neustálým zdrojem perel moudrosti, které v jeho učení nacházím a které mne nepřestává bavit lovit. Následující proslov přednesl Krišnamurti v Saanen (což je menší město kdesi ve Švýcarsku) před shromážděním různých lidí v roce 1963 pod za tímto účelem zbudovaným stanem. Jedná se o šestý veřejný proslov z deseti, které tam v tom čase přednesl.
