Další velký omyl a nepochopení mezi chlapci a děvčaty (ženami a muži) je pomalu odhalován a statisícům tehdy a snad ještě i dnes zklamaných je snad stále zřejmější, že deficit mazlení v dětství znamená i řadu psychických potíží v dospělosti. Dnes už začínáme prokazatelně zjišťovat, že negativní aspekty chování dospělých mají svůj počátek nejen ve způsobu porodu (či kvalitě těhotenství matky), a v kvalitě výživy a výchovy, ale pro mnohé (svou odborností zaslepené) odborníky překvapivě i ve faktu, jestli se s námi mazlili nebo nemazlili. Jestli jsme byli dostatečně hlazeni. Něco jsem naznačil ve fejetonu, další důsledky nedomazlenosti naznačím.

Nejen děti v dětských domovech trpí deficitem lásky a nedomazlením, napsal populární římskokatolický farář Zbigniew Czendlik a uhodil hřebíček na hlavičku. Všichni trpíme deficitem lásky (které se nám nedostalo) a zvláště my muži trpíme následky nedomazlení (protože se to až donedávna pro kluky a muže neslušelo).

Nevím jak vám, ale mně připadá, že nefunguje nebo nepasuje stále častěji stále víc věcí. Byly doby, a já je pamatuji, že si člověk koupil nějaký výrobek „na celý život“. Na počátku 80. let jsem si v tehdejším Tuzexu koupil např. zesilovač Aiwa (na kterém jsem pak přehrával jak desky z gramofonu, tak kazety z přehrávače, ale i CD, když přišly) a hraji na něm dodnes. Mezitím se ale doba změnila, a jak mi potvrdil jeden počítačový odborník (který dokončuje stavbu rodinného domku, takže zná situaci v mnoha oborech), dnes se věci vyrábějí tak, aby přežily jen dva roky záruční doby (a pak si člověk musel koupit nový typ).

Indiánský kmen Lakota Sioux odstoupil od všech dohod, které uzavřel s vládou Spojených států amerických, a vyhlásil nezávislost na celém území jejich rezervace. Lakotská delegace doručila tuto zprávu na americké Ministerstvo zahraničí minulý týden.

„Tibetský tantrismus je víra v duchy a démony, tajné sexuální praktiky, okultismus, kontrola mysli a posedlost mocí,“ říkají jistí Němci Victor a Victorie Trimondi, kteří z nějakých svých soukromých a zcela jistě nepřejícných důvodů míchají jabka s hruškama tak zle a dštivě, jak to umí jen někteří nesouhlasiči protivní a držkopaši trollovští, a jak to uměl večerníčkově negativní „hrdina“ jezevec Burdych. Protože takovou snůšku nesmyslů jsem nečetl od dob rudoprávních článků Samozvanci a ztroskotanci nebo Nová vlna se starým obsahem před více jak pětadvaceti lety, pokusím se zareagovat (a nepotřísnit se).

Poněkud vystrašené komentáře nejen českých příznivců buddhismu k rozhodnutí 14. Dalajlamy jmenovat svého nástupce jsou dokonalou ilustrací pravidla, že rozhodující je úmysl. Ať podvědomý či vědomý (i mladým lidem vnucený médii posledních let), převládá pesimistický přístup ve stylu „co je tom špatného?“. Přitom pouhým (stranovým) převrácením úmyslu, tedy při hledání odpovědi na otázku „Co je na tom dobrého?“ budou každému jen trochu informovanému přímo naskakovat pádné důvody, proč to Dalajlama oznámil a co hodlá udělat (na počátku by ale měla čnít až do buddhistického nebe skromná myšlenka: ve srovnání s myslí člověka, který více jak sedmdesát let systematicky trénuje soucit a meditaci, jsou naše mysli tak ušpiněny nezvládnutými emocemi a nátlakem negativních médií, že nemá cenu pokoušet se pochopit Dalajlamovy úmysly, natož je soudit).

V posledních dnech čtu s úděsem zprávy, že v Irsku, když závodní chrt po pár letech doslouží, je nemilosrdně usmrcen, např. oběšen v lese. Nutno podotknout, že zvíře není tak těžké, aby se mu při podtržení opory jako lidskému oběšenci přetrhly vazy a tím přerušila mícha. Nenastane tedy okamžitá smrt a pes se dlouho dusí, než skoná. Zdůrazňuji, že to podle zpráv nejsou ojedinělé případy. Jinou variantou je smrt vyhladověním.

Je to tak, jak to je, zní záhadné a slavné rčení zenových mistrů a guruů, které dělá racionálně natrénovaným současníkům velké potíže. Psychologové zase mají potíže s neschopností svých klientů (a klientek), aby se naučili(y) přijímat se takového (takovou), jaký (jaká) jsem. Dnes navíc víme, jaký je mozek „lhář“, jak umí předstírat a jak je těžké změnit způsob, jakým (se naučil a) vnímá realitu. Přesto se ale, chce-li a dá-li se do toho, člověk může radikálně pozitivně změnit.

Přesně tak se jmenuje článek, popisující pokus amerického neurologa Roberto Cabeza z Duke University v Durhamu, který spolu s korejským kolegou Hongkeunem Kimem přišel na to, že při vybavení nejjednodušších falešných vzpomínek pracují jiná mozková centra, než když člověk vzpomíná na reálné události. Poskytli nám, lidem tak spoléhajícím na svou racionalitu, další důkaz o tom, že oni ti staří Indové (a další) měli pravdu, když již před tisíci let tvrdili, že svět (jak jej vidíme) je iluze.

„Nemá smysl měřit čerstvě narozené dítě,“ oznamuje titulek článku v LN. Lékaři v Českých Budějovicích totiž převzali co v Británii a Německu (ne)konají již delší dobu: přestali měřit novorozence. „Snažíme se, aby narozené dítě rušilo co nejméně úkonů, jejich provádějí není bezprostředně nutné,“ vysvětluje primář Milan Hanzl. Měření novorozenců okamžitě po porodu podle něj nemůže být přesné a navíc je ze zdravotních důvodů zcela zbytečné. Zdravotníci přitom musí pro zjištění délky dítěti natáhnout nožičky, což může být pro novorozence minimálně nepříjemné.

Tak jako demokracie, svoboda, reklama, ženská práva a další, už ani písničkáři nejsou co (v našich představách) bývali. Je to logické: ve stále rychlejším a maléry denně častěji přinášejícím světě už ani kdysi morálně ryzí písničkáři nemohou být tak „čistí“ jako bývali, když trávili celé roky v relativním klidu své hospody a tvorby. Mysl každého současníka je díky intenzivnější záplavě vražd a katastrof v médiích zmatenější, postrádá pozitivní modely a navíc je intoxikovaná těžkými kovy, mikroprachem a umělými hormony. Právě tak písničkář, který měl v době totality jediného a společného nepřítele, a dnes ztratil nejen cíl, ale i posluchače a motivaci, je nezbytně poněkud vykolejen.

Reaguji na Váš článek Druhé strany mincí (napsal mi jeden čtenář), zaujala mě tato pasáž: Básník Hrubín kdysi prohlásil, že když musí na poštu vyplnit složenku, nemůže pak týden psát básně. Já když připustím nějakou diskusi a ona se jako obvykle díky několika trollům zvrhne do kydání hnoje, nemůžu den dva psát vůbec nic. Tak je mi jich, a promrhaných šancí, a světa, líto. Přitom poprvé v dějinách lidstva už víme, kudy vede cestička…